ECLI:CZ:US:2021:1.US.2045.21.1
sp. zn. I. ÚS 2045/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti 1) Ing. Miroslava Kučery a 2) Růženy Kučerové, obou zastoupených Mgr. Marcelou Horákovou, advokátkou se sídlem Olomouc, Riegrova 12, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě-pobočky v Olomouci ze dne 12. 5. 2020 č. j. 69 Co 331/2019-1231 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021 č. j. 28 Cdo 865/2021-1321, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti stěžovatelé namítají, že výše označenými rozhodnutími došlo k porušení jejich ústavně zaručených práv podle čl. 11 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. K tomu mělo dojít postupem soudů při rozhodování o nároku stěžovatelů na náhradu bezdůvodného obohacení na straně žalované v důsledku užívání pozemků v jejich vlastnictví bez právního důvodu.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Olomouci (v pořadí třetím) rozsudkem ze dne 17. 5. 2019 č. j. 18 C 33/2000-1157, ve znění opravného usnesení ze dne 10. 10. 2019 č. j. 18 C 33/2000-1195, uložil žalované (TAGROS, a. s.) povinnost zaplatit stěžovatelům částku ve výši 191 193,53,- Kč s příslušenstvím (výrok I); zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit stěžovatelům částku ve výši 37 988,- Kč s příslušenstvím (výrok II), uložil žalované povinnost zaplatit stěžovatelce 2) částku ve výši 191 193,53,- Kč s příslušenstvím (výrok III), zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit stěžovatelce 2) částku ve výši 37 988,- Kč s příslušenstvím (výrok IV) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky V - VII).
Krajský soud v Ostravě-pobočka v Olomouci k odvolání stěžovatelů proti výroku V. a stěžovatelky 2) proti výrokům I., III., V. a VII. napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit stěžovatelům příslušenství ve výši 7 270,- Kč a v rozsahu, v němž se domáhali zaplacení částky 191 193,53,- Kč s příslušenstvím, žalobu zamítl (výrok I.); ve výroku III. jej změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit stěžovatelce 2) příslušenství ve výši 7 270,- Kč a v rozsahu, v němž se domáhala na žalované zaplacení částky 191 193,53,- Kč s příslušenstvím, žalobu zamítl (výrok II.), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II -VI).
Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelů i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde zčásti o návrh zjevně neopodstatněný a zčásti o návrh nepřípustný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Podstatnou se v posuzované věci jeví skutečnost, že stěžovatelé v dovolání řádně nevymezili předpoklady jeho přípustnosti podle §241a odst. 2 o. s. ř., což však představuje jeho obligatorní náležitost. Proto nelze v postupu Nejvyššího soudu spatřovat zásah do práva na soudní či jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny, odmítl-li pro tuto vadu dovolání.
Dovolání představuje mimořádný opravný prostředek, k jehož podání je povinné zastoupení advokátem; je tomu tak mj. proto, aby se příslušný advokát seznámil s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a zvážil, zda v jeho věci existuje právní otázka, která nebyla dosud řešena, byla řešena obecnými soudy rozdílně, odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo je nutné se od ustálené judikatury odchýlit. Je však povinností navrhovatele, aby dovolání obsahovalo nezbytné náležitosti, tedy i vymezení důvodu jeho přípustnosti.
V dané věci Nejvyšší soud podrobně u jednotlivých námitek stěžovatelů obsažených v dovolání objasnil důvody, pro něž nemohou založit přípustnost dovolání. Stěžovatelé tak nesplnili své povinnosti, v důsledku čehož bylo jejich dovolání odmítnuto jako neprojednatelné.
Proto ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud shledal zjevně neopodstatněnou, což odpovídá i jeho stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, podle kterého neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny.
Pokud jde o rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě-pobočky v Olomouci, v citovaném stanovisku se dále uvádí, že nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Proto ve vztahu k těmto rozhodnutím Ústavní soud ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) a §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti jako návrh nepřípustný, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. srpna 2021
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu