ECLI:CZ:US:2021:1.US.2056.21.1
sp. zn. I. ÚS 2056/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Bytového družstva X, zastoupeného Mgr. Michaelou Vilhelmovou, advokátkou, sídlem Na Můstku 383/1, Praha 1, pobočka Pod Pekárnami 10, Praha 9, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2021 č. j. 28 Co 351/2020-219 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 2. 7. 2020 č. j. 16 C 267/2018-179, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 30. 7. 2021 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí orgánů státní moci, a to pro jejich rozpor s čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Předtím, než se začal Ústavní soud věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje všechny formální náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Vedlejší účastnice se v řízení před obecnými soudy domáhala po stěžovateli zaplacení částky 37 500 Kč s příslušenstvím. Návrh byl odůvodněn tím, že vedlejší účastnice musela provést nezbytné opravy stěn, stropů a taktéž jejich výmalbu, na které vynaložila částku, která je předmětem sporu. Do bytu, ke kterému má vedlejší účastnice právo nájmu, odvozené od jejího členství v bytovém družstvu (žalovaném), protekla voda, přičemž žalovaný neprovedl nutné opravy a náklady s tímto spojené neuhradil.
Ústavní stížností napadeným rozsudkem bylo rozhodnuto Obvodním soudem pro Prahu 4 tak, že stěžovatel je povinen zaplatit vedlejší účastnici částku 37 500 Kč s příslušenstvím a dále bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
K odvolání stěžovatele rozhodl ústavní stížností napadeným rozsudkem Městský soud v Praze tak, že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Dále bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení.
Stěžovatel je toho názoru, že v rozhodování obecných soudů je obsažen prvek svévole a je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. V soudním řízení zpochybnil stěžovatel řadu skutečností, a to včetně samotného zatečení, k němuž mělo dojít 20. 2. 2016. Fotografie, které byly v soudním řízení předloženy, byly podle stěžovatele falešné a nepocházely z bytu nájemnice. Samotná rekapitulace případu je zjednodušená, zkreslující a neodpovídá skutečnosti. Rozhodnutí obecných soudů z toho důvodu považuje stěžovatel za nepřezkoumatelná. Z napadených rozsudků nelze seznat, jaké důvody oba obecné soudy k jejich postupu vedly. Za chybné považuje stěžovatel i výslech svědka Dvořáka (druha žalobkyně), který se jako veřejnost nacházel při konání jednání ve věci dne 31. 10. 2019, přičemž následně byl ve věci vyslechnut. Naopak nebyl proveden výslech svědka Nedvídka, který vypracoval cenovou nabídku a následně realizoval malířské práce - soud vyšel toliko z jeho čestného prohlášení. Dále se obecné soudy nevypořádaly ani se vzájemným nárokem družstva vůči vedlejší účastnici, spočívající v nákladech za odstranění neoprávněně instalované lodžie. Stěžovatel poukázal též na to, že práce na fasádě, v souvislosti s nimiž mělo dojít k zatečení, byly zahájeny až dne 21. 3. 2016, nikoliv tedy cca o měsíc dříve, jak tvrdí vedlejší účastnice. Další oblast námitek stěžovatele se týká jističů a otázky, jakou měrou byly tyto zatečením zasaženy a zda bylo nutno přistoupit k jejich výměně. Ani jeden soud se nezabýval vzniklou časovou osou, která poukazuje na to, že se události nemohly stát tak, jak tvrdí vedlejší účastnice. V případě, kdy obecný soud nepřijme právní argumentaci účastníka řízení, je jeho povinností se s ní adekvátně vypořádat, což se však v projednávaném případě podle stěžovatele nestalo.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost, neboť Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry obecných soudů nejsou s nimi v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen libovůlí.
Takovéto pochybení v posuzované věci Ústavní soud neshledal. Stěžovatel přednesl celou řadu námitek, týkající se procesu dokazování, nicméně jak bylo shora naznačeno, není úkolem Ústavního soudu přehodnocovat hodnocení důkazů provedených obecnými soudy. Podle náhledu Ústavního soudu bylo v řízení před obecnými soudy prokázáno, že k zatečení do bytu vedlejší účastnice došlo a spor je ve své podstatě veden pouze o to, kdy k tomuto došlo, jak velká škoda byla způsobena a jakým způsobem měla být ze strany stěžovatele reparována. Z ústavněprávního hlediska je podstatnou především ta skutečnost, že byl prokázán základní skutkový rámec případu, který dává obecným soudům dostatečnou oporu pro to, aby ve věci rozhodly. Z provedeného dokazování vyplývá, že spor leží především v rozsahu způsobené škody. Nicméně i v situaci, kdy by Ústavní soud vyslyšel některé námitky stěžovatele a napadená rozhodnutí zrušil, nelze očekávat, že by v následném soudním řízení došlo k významnější změně v jeho právním postavení. Jinými slovy řečeno, v situaci, kdy bylo prokázáno zatečení do bytu vedlejší účastnice, nelze očekávat, že by případné snížení nákladů na výmalbu bytu bylo natolik zásadní, aby odůvodnilo, jinak zcela výjimečný, zásah do právní moci napadených rozhodnutí obecných soudů.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a proto ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. října 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu