ECLI:CZ:US:2021:1.US.2058.21.1
sp. zn. I. ÚS 2058/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Miroslava Djubeka, zastoupeného Mgr. Davidem Macháčkem, advokátem se sídlem T. G. Masaryka 108, Kladno, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2021 č. j. 19 Co 73/2021-147, usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 20. 7. 2012 č. j. 59 EXE 812/2012-19 a návrhu na odklad vykonatelnosti, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, vydaných v exekučním řízení vedeném pod sp. zn. EX 3255/12, oprávněného EOS KSI Česká republika, s. r. o., proti povinnému Miroslavu Djubekovi (dříve Masopustovi, dále rovněž "stěžovatel") o zaplacení 208 878,- Kč s příslušenstvím a zároveň navrhuje odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že Okresní soud v Kladně nařídil podle vykonatelného elektronického platebního rozkazu Okresního soudu v Kladně ze dne 16. 9. 2011 č. j. 118 EC 464/2011-13 k uspokojení pohledávky oprávněného ve výše uvedené částce a úroku ve výši 12,04 % ročně a pro specifikovaný zákonný úrok z prodlení, pro náhradu nákladů předcházejícího řízení ve výši 54 676,- Kč a pro náklady exekuce, které budou v průběhu řízení stanoveny, exekuci na majetek stěžovatele (výrok I.). Provedením exekuce pověřil soud soudního exekutora JUDr. Tomáše Vránu, Exekutorský úřad Přerov (výrok II.) a stěžovateli zakázal po doručení předmětného usnesení nakládat se svým majetkem, včetně nemovitostí a majetku patřícího do SJM, s výjimkou běžné obchodní činnosti a uspokojování základních životních potřeb a udržování a správy majetku (výrok III.).
Krajský soud v Praze po odvolání stěžovatele usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud zkoumal splnění podmínek odvolání a konstatoval, že bylo podáno včas, neboť stěžovatel byl v době od 21. 8. 2009 do 23. 10. 2012 ve výkonu trestu odnětí svobody. Usnesení o nařízení exekuce a návrh na nařízení exekuce byly pověřeným soudním exekutorem doručovány na adresu stěžovatele, kde mu dne 4. 10. 2012 byla zanechána poštovním doručovatelem výzva k vyzvednutí a zásilka byla poté vrácena soudnímu exekutorovi s poznámkou, že ji nebylo možné vhodit do schránky adresáta. Soudní exekutor postupem podle §49 odst. 4 o. s. ř. vyvěsil dne 18. 10. 2012 na úřední desce sdělení pro stěžovatele, že si zásilku nevyzvedl, ale že tak může učinit u označeného exekutorského úřadu. Výše popsaným postupem soudního exekutora nemohlo dojít k řádnému doručení předmětného usnesení. Jestliže bylo usnesení o nařízení exekuce doručeno právnímu zástupci stěžovatele až dne 4. 2. 2021 a odvolání bylo podáno dne 5. 2. 2021, bylo podáno včas. Odvolací soud s odvoláním na ustanovení §44 odst. 3, odst. 7 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "exekuční řád") konstatoval, že soud při nařízení exekuce zkoumá pouze existenci vykonatelného rozhodnutí, které je exekučním titulem a jeho vykonatelnost; a to jak po stránce materiální, tak i po stránce formální. V této souvislosti zjistil, že elektronický platební rozkaz byl účastníkům řízení řádně doručen, stěžovatel ho převzal dne 25. 1. 2012 a dne 10. 2. 2012 se stal vykonatelným. Závěrem odvolací soud doplnil, že exekučnímu soudu zásadně nepřísluší posuzovat věcnou správnost podkladového rozhodnutí a to ani prostřednictvím vad nalézacího (případně i exekučního) řízení, neboť ty nemohou odůvodnit zamítnutí návrhu na nařízení exekuce nebo zastavení exekučního řízení.
Stěžovatel především namítá, že z důvodu vad doručování usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 20. 7. 2012 č. j. 59 EXE 812/201-19 mělo být předmětné exekuční řízení zastaveno podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Jestliže stěžovateli nebylo řádně doručeno rozhodnutí o zahájení exekučního řízení, byl jeho následný průběh v trvání téměř 9 let nezákonný, neboť k jeho skutečnému zahájení došlo až doručením usnesení Okresního soudu v Kladně o nařízení exekuce dne 4. 2. 2021. V důsledku nezákonného exekučního řízení bylo nepřípustným způsobem, který je v rozporu s čl. 11 Listiny, zasahováno do majetkové sféry stěžovatele. S námitkami stěžovatele se odvolací soud ve svém rozhodnutí řádně nevypořádal; takové rozhodnutí obsahuje prvky libovůle, porušující v konečném důsledku právo stěžovatele na spravedlivý proces, neboť nezohledňuje skutečnost, že se stěžovatel v nalézacím řízení nemohl proti rozhodnutí o zahájení exekučního řízení, z důvodu jeho nedoručení, účinně bránit. Zahájené exekuční řízení mělo být odvolacím soudem zastaveno také proto, že celková výše vymáhané povinnosti k zaplacení je ve zjevném nepoměru k jistině. V této souvislosti stěžovatel argumentuje údaji soudního exekutora ke stavu exekuce k 26. 11. 2016, kdy byl stěžovatel povinen uhradit kromě jistiny (ve výši 166 800,52 Kč) i další částky, takže v konečném součtu se již jednalo k datu 26. 11. 2016 o celkovou částku 710 188,- Kč. Takový hrubý nepoměr je, podle názoru stěžovatele, v rozporu s dobrými mravy, přičemž stejná námitka stíhá i obsah původní úvěrové smlouvy, který je současně v rozporu s "ustanoveními o ochraně spotřebitele". Stěžovatel v souvislosti s požadovanými úroky poukazuje na závěry vyplývající z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, 332 Cdo 772/2010 a 33 Cdo 1682/2017, z nichž dovozuje jejich zjevnou nepřiměřenost. K obsahu úvěrové smlouvy stěžovatel zdůrazňuje, že byla uzavřena jako spotřebitelský úvěr, v němž byl "slabší" smluvní stranou. I když stěžovatel již uhradil cca polovinu jistiny, je po něm stále v exekučním řízení vymáhána celková částka přesahující její dvojnásobek.
Ústavní soud posoudil námitky stěžovatele i napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
K tvrzení stěžovatele o porušení jeho práva na spravedlivý (řádný) proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny je třeba připomenout, že toto právo je porušeno, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popřípadě, pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. v případě, že soud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. Ústavní soud, který není běžnou další instancí v systému soudnictví, není soudem nadřízeným ostatním soudům a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, a to ani pokud jde o věc samu. Jeho úkolem tedy není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud ovšem takové porušení současně neznamená zásah do základního práva nebo svobody zaručených ústavním pořádkem.
Námitky stěžovatele směřují jak proti napadeným rozhodnutím obou soudů vydaným v exekučním řízení, tak i proti obsahu úvěrové smlouvy, která však předmětem řízení před oběma soudy, již ve fázi zahájeného exekučního řízení, nebyla.
K argumentaci stěžovatele ve vztahu k napadeným rozhodnutím lze odkázat na smysl a účel nalézacího a exekučního řízení, jako dvou samostatných úseků řízení vykonávacího. V rámci nalézacího řízení soud autoritativním způsobem rozhoduje o sporu, který vznikl mezi účastníky. Domnívá-li se účastník, že rozhodnutí vydané v jeho rámci, není správné, může se domáhat své ochrany zase jen v nalézacím řízení, a to jen prostředky, které mu zákon k tomu poskytuje. Nabude-li rozhodnutí právní moci a stane-li se vykonatelným, může se oprávněný domáhat vynucení povinnosti cestou exekučního řízení. Následující exekuční řízení je však řízením samostatným. Vykonatelný exekuční titul je předpokladem pro nařízení exekuce, nikoliv již předmětem přezkumu. Exekuční titul tak již v exekučním řízení nemůže být přezkoumáván z hlediska jeho věcné správnosti. Exekuční řízení je tak ze své podstaty určeno pro faktický výkon rozhodnutí, nikoliv pro autoritativní nalézání práva (shodně srov. nález sp. zn. I. ÚS 199/11).
Předpokladem pro nařízení exekuce je existence vykonatelného rozhodnutí (nebo jiného titulu) jako podkladu této exekuce (§37 odst. 2, §40 odst. 1 exekučního řádu). Před nařízením exekuce se tedy soud zabývá mimo jiné i tím, zda podkladové rozhodnutí (nebo jiný titul) je z hledisek zakotvených v příslušných právních předpisech vykonatelné, a to jak po stránce formální, tak i po stránce obsahové (materiální). To tedy znamená, že soud se musel v dané věci zabývat otázkou řádného doručení účastníkům (stránka formální) a stránkou obsahovou. Jeho řádné doručení do vlastních rukou stěžovatel vyvrátit nedokázal; o jeho převzetí do vlastních rukou ve výkonu trestu existuje písemný doklad. Rovněž materiální stránku věci (obsah exekučního titulu) se stěžovateli nepodařilo zpochybnit. Další námitky stěžovatele (nepřiměřenost úroků a jejich rozpor s dobrými mravy) předmětem této fáze exekučního řízení být nemohla, neboť je jimi zpochybňována věcná správnost podkladového rozhodnutí. Tuto okolnost vysvětlil odvolací soud (bod 12. odůvodnění usnesení). Z tohoto důvodu se těmito námitkami nemohl zabývat ani Ústavní soud. Poukaz stěžovatele na judikaturu Nejvyššího soudu zabývající se otázkami výše smluvní pokuty a její splatností, resp. výší úroků a jejich rozporem s dobrými mravy, nejsou pro projednávanou ústavní stížnost relevantní, neboť se netýkají předmětu exekučního řízení.
Ústavní soud nesouhlasí se stěžovatelem, že by napadená rozhodnutí vykazovala prvky libovůle v rozhodování. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu (např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2932/19) by o libovůli v rozhodování, která by mohla být důvodem k zásahu ze strany Ústavního soudu, svědčila situace, kdy by bylo možno uvažovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, které z těchto důkazů soudy učinily, a právními závěry soudů, resp. z nedostatečného odůvodnění ve věci rozhodujících soudů.
Takový stav však v předmětné věci Ústavní soud neshledal. Okolnost, že stěžovatel s právními závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti a vést k závěru o porušení jeho ústavně zaručených práv.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta. K návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti Ústavní soud uvádí, že využití tohoto procesního institutu přichází v úvahu za situace, kdy lze očekávat uplynutí delší doby do vydání konečného rozhodnutí. V daném případě taková situace nenastala a návrh na odklad vykonatelnosti jako návrh akcesorický sdílí právní osud odmítané ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. srpna 2021
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu