ECLI:CZ:US:2021:1.US.207.21.1
sp. zn. I. ÚS 207/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele P. K., zastoupeného Mgr. et Mgr. Jiřím Čihákem, advokátem se sídlem v Praze 2, Lazarská 11/6, proti usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 4 To 54/2020 ze dne 3. listopadu 2020, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Městský soud v Praze (dále jen "soud prvního stupně") usnesením sp. zn. 43 T 7/2016 ze dne 10. srpna 2020 (I) uložil stěžovateli a další osobě povinnost společně a nerozdílně nahradit poškozené náklady potřebné k účelnému uplatnění nároku na náhradu škody ve výši 964 752 Kč a 24 000 €; ve zbytku účtované částky v celkové výši 14 234 047,60 Kč a 24 000 € návrh poškozené zamítl (II). Ke stížnostem stěžovatele, dalšího odsouzeného i poškozené Vrchní soud v Praze (dále jen "stížnostní soud") napadené usnesení zrušil a znovu rozhodl tak, že (I) stěžovateli a další osobě uložil povinnost nahradit společně a nerozdílně poškozené náklady potřebné k účelnému uplatnění nároku na náhrady škody ve výši 933 534 Kč a 24 000 €; ve zbývající částce 13 300 513,60 Kč návrh poškozené zamítl (II).
2. Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), namítá, že byla napadeným usnesením porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a proto požaduje jeho zrušení.
3. Stěžovatel uvádí, že mu byla pravomocným rozsudkem nalézacího soudu uložena vedle trestu odnětí svobody i povinnost nahradit (společně a nerozdílně) škodu vyšší než 70 milionů Kč, kterou již odsouzení uhradili. Poškozená následně uplatnila nárok na náhradu nákladů vynaložených v trestním řízení, který doložila fakturami, jež soud prvního stupně akceptoval jako účelně vynaložené a nárok jí přiznal. Se závěrem o účelnosti souhlasil i stížnostní soud, aniž by však své rozhodnutí blíže odůvodnil, případně uvedl, proč právě ke stěžovatelově stížnostní námitce o neúčelnosti vynaložených nákladů nepřihlédl. Stěžovatel poukazuje na tři faktury předložené poškozenou obecným soudům, z nichž není podle něj zřejmé, za jaké služby byly vystaveny a poukazuje i na časový odstup jejich vystavení od ukončení trestního řízení; uvádí, že faktury neznějí přímo na jméno poškozené. Podle stěžovatele nebyl vznik nákladů trestního řízení bezpečně prokázán, stížnostní soud se jeho námitkou zabýval jen okrajově a porušil tak zákaz libovůle (viz nálezy sp. zn. II. ÚS 215/99 ze dne 17. května (N 69/18 SbNU 115), sp. zn. I. ÚS 74/06 ze dne 3. října 2006 (N 175/43 SbNU 17) či sp. zn. I. ÚS 395/11 ze dne 15. listopadu 2011(N 196/63 SbNU 283)].
4. Jakkoliv stěžovatel uvádí, že odůvodnění stížnostního soudu se zúžilo pouze na stručné konstatování souhlasu se závěry soudu prvního stupně, jsou důvody rozhodnutí podle Ústavního soudu popsány srozumitelně a dostatečně. Z odůvodnění usnesení soudu prvního stupně vyplývá, že byly náklady vynaloženy na dva reporty k ocenění hodnoty akcií a jeden znalecký posudek a stížnostní soud dospěl k závěru, že platby za ně považuje za náklady vzniklé poškozené v souvislosti s prokazováním výše škody. V řízení ve věci samé byla výše škody určena sice na základě posudku vypracovaného na žádost orgánů činných v trestním řízení, ovšem nikoliv pro vady či nesprávnost poškozenou předložených posudků, ale proto, že při značném rozptylu škody (hodnota akcie byla určena mezi v rozmezí 378-711 Kč) aplikoval soud prvního stupně pravidlo in dubio pro reo a hodnotu určil podle nejpříznivějšího posudku pro pachatele.
5. Nejsou-li zřejmé důvody, pro které obecný soud vydal své rozhodnutí, jde o projev zakázané libovůle (srovnej sp. zn. I. ÚS 395/11). V projednávané věci stížnostní soud odůvodnil své rozhodnutí o přiznání náhrady poškozené jednak odkazem na správnost rozhodnutí soudu prvního stupně, ale nadto přesvědčivě a srozumitelně uvedl, v čem spatřuje účelnost vyfakturovaných nákladů. Namítá-li stěžovatel v ústavní stížnosti navíc i vyfakturování plateb jiným subjektům, jde o tvrzení neuplatněné ve stížnosti proti usnesení soudu prvního stupně, takže k němu Ústavní soud v duchu zásady subsidiarity nemůže přihlížet ani je hodnotit.
6. Ústavní stížnost je neopodstatněná. Stěžovateli nebyla odepřena možnost obrátit se na obecný soud, této možnosti využil a stížnostní soud jeho námitkám nevyhověl. Námitky stěžovatele lze chápat jen jako snahu o minimalizování dopadu jednání, pro něž byl uznán vinným a odsouzen; s ohledem na odůvodnění napadeného usnesení jde však o pouhou polemiku s právními závěry stížnostního soudu, která není způsobilá založit důvodnost ústavní stížnosti.
7. Ústavní soud neshledal, že by bylo porušeno právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny) ani o právo na ochranu majetku (čl. 11 odst. 1 Listiny), jak namítá stěžovatel, a proto podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. března 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu