ECLI:CZ:US:2021:1.US.2071.21.1
sp. zn. I. ÚS 2071/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje), soudce Vladimíra Sládečka a soudce Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti Ing. Jiřího Práška, MBA, zastoupeného Davidem Rašovským, advokátem, sídlem Hlinky 135/68, 603 00 Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 29 Cdo 1430/2019-776 ze dne 29. 4. 2021, rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 47 Co 353/2017-722 ze dne 27. 11. 2018 a rozsudku Okresního soudu v Hodoníně č. j. 4 C 264/2011-690 ze dne 19. 7. 2017, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Okresní soud v Hodoníně rozhodl o žalobě, jíž se žalobce po stěžovateli domáhal zaplacení částky 104 207,27 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody podle §99 odst. 1 insolvenčního zákona. Soud žalobě vyhověl a stěžovatele zavázal uhradit tuto částku žalobci spolu se zákonným úrokem z prodlení, v rozsudku blíže specifikovaným. K žalované škodě mělo dojít tím, že stěžovatel, vykonávaje funkci statutárního orgánu (jednatele) někdejší obchodní společnosti Jiří Prášek s. r. o. (později Prášek V, s.r.o.), nepodal v rozporu s ustanovením §98 insolvenčního zákona insolvenční návrh bez zbytečného odkladu poté, co se dozvěděl, resp. při náležité pečlivosti měl dozvědět o úpadku jmenované obchodní společnosti.
K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně v záhlaví citovaným rozsudkem rozhodnutí nalézacího soudu jako věcně správné potvrdil. Následné dovolání stěžovatele proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením odmítl.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že soudy neprovedly navržené důkazy, třebaže konstatovaly neunesení důkazního břemene z jeho strany. Stěžovatel rovněž namítl, že soudy bez náležitého odůvodnění odhlédly od závěrů znaleckého posudku, dle jehož závěrů nebylo lze určit, ke kterému konkrétnímu datu se dlužník dostal do stavu nasvědčujícímu úpadku. Tuto argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti dále rozvedl.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v napadených rozhodnutích žádný exces či jiný ústavně významný nedostatek nezjistil. Nalézací soud vskutku odmítl provést celou řadu navržených důkazů, a to pro jejich nadbytečnost. Tu shledal v tom, že navržené důkazy by nijak nemohly zvrátit zjištění, která vyplynula z příslušného insolvenčního spisu ve věci dlužníka, jehož byl stěžovatel v rozhodném období jednatelem (srov. zejm. str. 3 - 5 rozsudku nalézacího soudu). Okresní soud poukázal na to, že sám stěžovatel v předmětném insolvenčním řízení dlužníka prohlásil, že závazky dlužníkem nebyly hrazeny pro nedostatek finančních prostředků. V témže řízení byl vyhotoven seznam přihlášených pohledávek ke dni 28. 8. 2009. Z těchto pohledávek byly až na výjimku všechny uznány dlužníkem. V té spojitosti nalézací soud nepřehlédl, že manželka stěžovatele, paní Jarmila Prášková, která vedla účetnictví dotčené obchodní společnosti, ve své výpovědi uvedla, že ve zmíněném seznamu pohledávek je její písmo a podpisy jsou jejího manžela, tedy stěžovatele. Tato zjištění okresní soud porovnal s tím, co k výzvě soudu uvedli samotní věřitelé stran pohledávek, které za dlužníkem postupně evidovali. Dospěl přitom k závěru o shodě těchto údajů, jakož i k závěru o nejzazším dni, k němuž musel mít stěžovatel coby jednatel příslušné obchodní společnosti nutné povědomí o úpadku této společnosti.
Za popsané situace tak dle názoru Ústavního soudu nelze nalézacímu soudu rozumně vytýkat, že již neprováděl další navržené důkazy. U celé řady z nich navíc není zřejmé, jak souvisejí s projednávanou věcí, resp. co jimi mělo být prokázáno. Příkladmo lze uvést znalecký posudek na Vítězslava Práška (pozdějšího společníka a jednatele, který nastoupil do funkce statutárního orgánu až po stěžovateli) z oboru psychiatrie či smlouvu o převodu obchodního podílu. Případný převod obchodního podílu není objektivně způsobilý narušit odpovědnost jednatele za případnou škodu či jinou újmu podle §99 odst. 1 insolvenčního zákona. Nelze dát přitom za pravdu stěžovateli, který v ústavní stížnosti tvrdí, že nelze předjímat, co by byli mohli vypovědět navržení svědci a zda by byly jejich výslechy nemohly vést k jinému posouzení věci. Soud není povinen provádět důkazy tzv. "naslepo". Jestliže účastníci řízení, kteří provedení určitého důkazu navrhují, nevyloží, k objasnění kterého jejich tvrzení by mělo jeho provedení přispět, vystavují se nebezpečí, že soud takový důkaz neprovede (srov. §120 odst. 1 o. s. ř.). Stěžovatel v ústavní stížnosti ostatně ponechal své výhrady o neprovedení důkazů v obecné poloze, aniž by byl přiblížil, proč dle jeho mínění šlo o důkazní návrhy zásadní pro posouzení věci, resp. nakolik byly způsobilé vyvrátit poznatky, které vyšly najevo ze shora nastíněných důkazů. Bez povšimnutí pak nelze přejít ani postřeh Nejvyššího soudu, který ve svém rozhodnutí poznamenal, že z větší části se nejednalo o důkazy, jejichž provedení navrhoval právě stěžovatel (srov. bod 21 napadeného usnesení dovolacího soudu).
Ani námitce stěžovatele, že okresní soud bez náležitého odůvodnění nepřihlédl k závěrům znaleckého posudku, nelze přisvědčit. Zde je třeba podotknout, že nalézací soud odmítl vyjít z daného znaleckého posudku proto, že znalec řádně nenahlédl do účetnictví dlužníka a spokojil se pouze s velmi stručným seznamem toliko obsahu tohoto účetnictví. Dle názoru Ústavního soudu se jedná o podstatný kvalitativní nedostatek, který činí takový znalecký posudek v dokazování neupotřebitelným. Stejně tak nelze souhlasit se stěžovatelem v tom, že závěry posudku soud nahradil vlastní úvahou. Soud okolnosti významné pro zjištění úpadku dlužníka a povědomí stěžovatele o něm zjistil z dalších důkazů, zejména skutečností plynoucích z insolvenčního spisu, které porovnal se sděleními řady věřitelů dlužníka, a z tohoto srovnání byl schopen vyvodit racionální a srozumitelný závěr o tom, že stěžovatele tížila povinnost nahradit žalobci škodu, která posledně uvedenému vznikla nesplněním povinnosti uvedené v §98 insolvenčního zákona stěžovatelem. Úvahy zvláště okresního soudu lze v tomto směru označit za prosté ústavně zapovězené libovůle.
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. srpna 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu