ECLI:CZ:US:2021:1.US.208.21.1
sp. zn. I. ÚS 208/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje), soudce Vladimíra Sládečka a soudce Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti J. K., zastoupeného Markem Šimákem, advokátem se sídlem Havlíčkova 15, 110 00 Praha 1, proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 32 Co 228/2020-782 ze dne 10. 11. 2020 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Z napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Okresní soud Praha-západ rozsudkem č. j. 12 P 17/2015-749 ze dne 26. 5. 2020 zamítl návrh stěžovatele na snížení výživného pro jeho nezletilého syna. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem rozhodnutí nalézacího soudu změnil tak, že výživné s účinností od 1. 11. 2020 snížil z dosavadních 25 000 Kč na 10 000 Kč měsíčně a upravil parametry jeho splatnosti.
V ústavní stížnosti stěžovatel vylíčil okolnosti vedoucí k ukončení svého podnikání. V té spojitosti namítl, že soudy patřičně nezohlednily vážné důvody, pro které daroval nemovitosti svému staršímu synovi, resp. se jich musel vzdát. O tomto kroku informoval matku nezletilého i soud, přičemž nikdo proti tomuto postupu nic nenamítal. Tuto svoji argumentaci v ústavní stížnosti dále rozvedl.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaného soudního aktu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v napadeném rozsudku Krajského soudu v Praze žádný exces či jiný ústavně významný nedostatek nezjistil. Odvolací soud srozumitelně a logicky vyložil, proč počínání stěžovatele, jímž se sám zbavil nejhodnotnější části svého majetku, nesvědčí o jeho odpovědnosti k zajištění výživy nezletilého syna. Krajský soud konkrétně poukázal na to, že dostal-li se stěžovatel do situace, kdy nebyl schopen tuto nemovitost spravovat a hradit provozní náklady, mohl ji prodat, a to případně i tzv. pod cenou, aby získal finanční prostředky a zajistil své nezletilé dítě, které zplodil. V chování otce tedy dle krajského soudu zcela absentoval ohled na potřeby nezletilého syna (srov. bod 18 napadeného rozsudku odvolacího soudu). Uzavřel-li nato odvolací soud (ve shodě s nalézacím soudem), že se stěžovatel bez důležitého důvodu vzdal hodnotného majetku (s odkazem na ustanovení §913 odst. 2 občanského zákoníku), nepostupoval ústavně nekonformním způsobem. Z uvedené nosné úvahy krajského soudu plyne zásadní poselství, a sice že rodič má s rozhodnou částí svého majetku naložit takovým způsobem, aby dostál své vyživovací povinnosti. To ovšem stěžovatel neučinil, ač v době jím zvolených majetkových dispozic (v jejichž výběru nebyl objektivně omezen) již předmětná vyživovací povinnost existovala. Krajský soud v Praze se tedy zásadám plynoucím z práva na spravedlivý proces nijak nezpronevěřil.
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. února 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu