ECLI:CZ:US:2021:1.US.2083.21.1
sp. zn. I. ÚS 2083/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Dopravní rozvojové středisko ČR a. s., sídlem Na Kavčích horách 1103/4, 147 00 Praha 4, zastoupené Mgr. Blankou Schneiderovou, advokátkou, sídlem Miškovická 877/3, 190 00 Praha 9 - Prosek, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 12 Co 84/2021-218 ze dne 1. 6. 2021 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 č. j. 35 C 136/2018-172 ze dne 16. 12. 2020, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas uplatněnou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi byla porušena její základní práva garantovaná čl. 11 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí se podává, že napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 č. j. 35 C 136/2018-172 ze dne 16. 12. 2020 (dále také "rozsudek soudu prvního stupně") byla zamítnuta žaloba stěžovatelky, kterou se po žalované domáhala zaplacení částky 15 094 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení za dobu od 1. 1. 2016 do 28. 2. 2018 za omezení vlastnického práva k pozemku parcelní číslo 378/91 v katastrálním území Štěrboholy, obec Praha, neboť na výměře 102,6 m2 tohoto pozemku se podle rozhodnutí Úřadu Městské části Praha 15 č. j. ÚMČ P15 12360/2017/OD/VJi ze dne 23. 3. 2017, ve spojení s rozhodnutím Magistrátu hl. m. Prahy č. j. MHMP-1890906/2017/O4/Zz ze dne 5. 12. 2017, nachází veřejně přístupná účelová komunikace ve smyslu §7 odst. 1 zákona o pozemních komunikacích; a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Městský soud v Praze jakožto soud odvolací svým rozsudkem č. j. 12 Co 84/2021-218 ze dne 1. 6. 2021 rozsudek soudu prvního stupně v meritu věci potvrdil a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení účelná, jelikož účastníkům řízení jsou všechny podstatné skutečnosti dostatečně známy.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti stručně řečeno namítá to, že napadenými rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno její právo na spravedlivý proces i vlastnické právo, které bylo nedůvodně a v rozporu se zákonem omezeno ve prospěch veřejného užívání, aniž by jí byla za takové omezení poskytnuta adekvátní náhrada. Stěžovatelka obsáhle rozvádí genezi celého případu a řízení před obecnými soudy, které dle jejího názoru nejenže interpretovaly jednotlivé důkazy odděleně bez kontextu s celou situací, ale rovněž dezinterpretovaly nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 286/06. Byť si je stěžovatelka vědoma bagatelnosti sporu, domnívá se, že v daném případě by měl být otevřen ústavněprávní přezkum napadených rozhodnutí, a to navzdory bagatelní výši plnění.
Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zvážil námitky stěžovatelky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze považovat za další - "superrevizní" - instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto je třeba vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). O takové vady se však podle náhledu Ústavního soudu v předmětném případě nejedná.
Ústavní soud konstatuje, že ačkoliv stěžovatelka v ústavní stížnosti argumentuje porušením svých základních práv a svobod, její námitky představují pouhou polemiku a nesouhlas s aplikací a interpretací podústavního práva, respektive také s procesem dokazování. Ústavní soud však v jejích námitkách žádný ústavněprávní přesah neshledal; naopak obecné soudy se se všemi námitkami stěžovatelky řádně vypořádaly a svá rozhodnutí plausibilně a náležitě odůvodnily v souladu s judikaturou Ústavního soudu i ústavněprávními požadavky vyplývajícími z čl. 36 odst. 1 Listiny. Úvahy nadepsaných soudů se zakládají na ústavně souladné racionální argumentaci a jsou reflexí kautely nezávislého soudního rozhodování vyjádřené v čl. 82 odst. 1 Ústavy, pročež postačí v podrobnostech na obsah odůvodnění napadených soudních rozhodnutí odkázat.
Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 5. října 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu