ECLI:CZ:US:2021:1.US.2098.21.1
sp. zn. I. ÚS 2098/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky SLEZSKÁ FINANČNÍ s.r.o., sídlem Pekařská 2542/56, Opava, zastoupené JUDr. Tomášem Hulvou, MBA, LL.M., advokátem, sídlem nám. Republiky 2/1, Opava, proti usnesení Okresního soudu v Opavě ze dne 26. 3. 2021 č. j. 38 C 61/2021-45 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 5. 2021 č. j. 15 Co 135/2021-146, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Opavě, jako účastníků řízení a společnosti POLY, spol. s r.o., Čajkovského 2696/32, Opava, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 2. 8. 2021 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, a to pro jejich rozpor s čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatelka uzavřela jako pronajímatelka s vedlejší účastnicí jako nájemkyní dne 26. 3. 2019 smlouvu o nájmu prostor sloužících k podnikání. Vedlejší účastnice podle stěžovatelky neuhradila nájemné za duben - červen 2020 a z toho důvodu se svých nároků domáhá v řízení před Okresním soudem v Opavě, kde je věc evidována pod sp. zn. 126 C 29/2020 (dosud neskončené řízení). Na toto porušení smlouvy reagovala stěžovatelka tak, že dne 15. 2. 2021 dala vedlejší účastnici okamžitou výpověď nájemní smlouvy, k čemuž byla oprávněna na základě nájemní smlouvy. Dne 23. 2. 2021 vyzvala stěžovatelka opětovně vedlejší účastnici k vyklizení dotčených prostor, a to ve lhůtě do 26. 2. 2021. Stěžovatelka v dobré víře, že smluvní vztah mezi ní a vedlejší účastnicí byl řádně ukončen, pronajala nebytové prostory třetí osobě - společnosti Inter Cars Česká republika s.r.o., a to na základě smlouvy ze dne 27. 1. 2021. Prostory byly nové nájemnici předány dne 15. 3. 2021.
Vedlejší účastnice následně podala proti stěžovatelce žalobu z rušené držby, kterou se domáhala, aby jí byl nadále umožněn výkon práva nájmu a aby se stěžovatelka zdržela dalšího vypuzení z držby.
O této žalobě bylo ústavní stížností napadeným usnesením okresního soudu rozhodnuto tak, že stěžovatelka je povinna zdržet se dalšího vypuzení vedlejší účastnice, která užívá dotčenou nemovitost na základě smlouvy o nájmu nebytových prostor ze dne 26. 3. 2019 (výrok I.). Dále byla stěžovatelce uložena povinnost umožnit vedlejší účastnici výkon práva nájmu sporných prostor sloužících k podnikání (výrok II.) a byla jí rovněž uložena povinnost odstranit následky neoprávněného zásahu do držby práva nájmu dotčených prostor (výrok III.). Výrokem IV. bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
K odvolání stěžovatelky rozhodl Krajský soud v Ostravě ústavní stížností napadeným usnesením tak, že výrokem I. změnil výrok I. a II. usnesení okresního soudu tak, že je stěžovatelka povinna zdržet se vypuzení z držby práva užívání prostor sloužících podnikání. Výrokem II. bylo změněn výrok III. usnesení okresního soudu tak, že stěžovatelka je povinna zdržet se vypuzení vedlejší účastnice z práva držby blíže určených věcí, jež byly původně umístěny v prostorách sloužících k podnikání. Dále byla stěžovatelce též uložena povinnost zdržet se vypuzení vedlejší účastnice z práva držby blíže vymezených reklamních poutačů. Žaloba, aby byla stěžovatelka povinna demontovat instalovanou dělící příčku ve vstupní části prostor sloužících k podnikání byla zamítnuta. Výrokem III. a IV. bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítla, že v době rozhodování obecných soudů byla řádným držitelem nebytových prostor třetí osoba, a to společnost Inter Cars Česká republika s.r.o., která již investovala do úprav nebytových prostor cca 1mil. Kč. V době rozhodnutí soudu tak již neexistovala držba nebytových prostor ani vedlejší účastnicí a ani stěžovatelkou. Posesorní žaloba vedlejší účastnice neměla být úspěšnou, neboť v době rozhodnutí soudu prvního stupně již "rušila držbu" třetí osoba, která měla předmětné nemovitosti v řádném nájmu a držbě. Stěžovatelka tak nebyla ve věci pasivně legitimována. Posesorní žaloba předpokládá podmínku posledního faktického stavu držby dle §154 o. s. ř. podle stavu v době vyhlášení rozhodnutí. Tato podmínka nebyla splněna.
Obecné soudy nepřihlédly k tomu, že vedlejší účastnice v minulosti projevila svoji vůli co nejrychleji ukončit nájem dotčených nemovitostí. Nejprve tak učinila neplatnou výpovědí ze dne 26. 6. 2020 a poté řádně podanou výpovědí ze dne 10. 9. 2020 (výpovědní doba činila 12 měsíců). V souvislosti s okamžitou výpovědí ze dne 15. 2. 2020 provedla vedlejší účastnice sama faktické vyklizení nemovitosti a současně vyvěsila informaci o tom, že se stěhuje do prodejny na novou adresu. Pokud obecné soudy vyhodnotily skutkový stav tak, že nedošlo k řádnému předání předmětu nájmu a tedy k formálnímu ukončení držby a současně byl v předmětu nájmu zanechán odpadový materiál, pak takové rozhodnutí podle stěžovatelky postrádá materiální spravedlnost. Podání žaloby považuje stěžovatelka ze strany vedlejší účastnice za zlomyslné. Stěžovatelka rovněž poukázala na skutečnost, že soudní spor o neplatnosti výpovědi dané stěžovatelkou dne 15. 2. 2021 vedlejší účastnici není ukončen a řízení je přerušeno do okamžiku, kdy bude rozhodnuto o žalobě stěžovatelky proti vedlejší účastnici na úhradu nájemného.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítla, že smyslem žaloby z rušené držby není ochrana práva, nýbrž ochrana pokojného stavu. Vedlejší účastnice neprokázala, že je poslední držitelkou práva nájmu. Její držba práva zanikla a novým držitelem práva se stala nová nájemkyně - Inter Cars Česká republika s.r.o. Ta měla předmět nájmu v dispozici ještě před tím, než byla doručena žaloba z rušené držby stěžovatelce. Vedlejší účastnice nebyla stěžovatelkou rušena, neboť její držba zanikla okamžitou výpovědí z nájmu a faktickým vyklizením. Pokud by stěžovatelka neukončila nájem okamžitou výpovědí, nájem vedlejší účastnice by stejně skončil nejpozději dne 30. 9. 2021 na základě výpovědi vedlejší účastnice, která zjevně nemá zájem o držbu předmětných prostor. Dle §8 občanského zákoníku platí, že zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany. Obecné soudy nutí stěžovatelku aktem veřejné moci porušovat smlouvu uzavřenou s třetí osobou.
Vzhledem k tomu, že vedlejší účastnice byla v dlouhodobém prodlení s úhradou nájemného, je stěžovatelka toho názoru, že měla právo vypovědět nájemní smlouvu s okamžitou účinností. Není přitom relevantní, kdy stěžovatelka nájem vypověděla. Není povinností pronajímatele vypovědět nájem z důvodu hrubého porušení povinností okamžitě - jedná se o jeho právo. To, že se tak stěžovatelka rozhodla učinit až v okamžiku, kdy měla zajištěného nového nájemce, není ve věci rozhodné. Doručením okamžité výpovědi vedlejší účastnici jí zanikla oprávněná držba. Stěžovatelka poukázala mimo jiné na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3074/17 z něhož vyplývá, že "Žalobce však nemůže být držitelem práva, když držbu věci opustil tím, že se vystěhoval a v prostorách je již nový nájemce, který je tak nynějším držitelem". Pokud se držby chopí nový nájemce, držba podle stěžovatele zaniká a původní držitel tak nezůstává držitelem současným. Dále odkázal stěžovatel též na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3136/19 z něhož se podává, že žalobě z rušené držby nejde primárně o poskytnutí ochrany subjektivních práv, nýbrž o poskytnutí ochrany poslednímu faktickému stavu.
III.
Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.
Ústavní soud v posuzovaném případě předesílá, že se stěžovatelka de facto domáhá u Ústavního soudu dalšího instančního přezkumu, což je role, která mu v zásadě nenáleží. Jsou to především obecné soudy, jimž náleží výklad právních předpisů a jejich následná aplikace na zjištěný skutkový stav.
V souvislosti s rušenou držbou považuje Ústavní soud za přiléhavý závěr odvolacího soudu, který konstatoval, že ve věci je rozhodné pouze to, zda vedlejší účastnici svědčilo právo faktické držby užívání dotčených prostor a věcí v nich se nacházejících a zda došlo ke svémocnému rušení tohoto práva či vypuzení z něj ze strany stěžovatelky. Podle náhledu Ústavního soudu je přitom mylná představa stěžovatelky, že bezprostředním uzavřením nové nájemní smlouvy na sporné prostory pozbývá odpovědnosti za rušení držby. Stejně tak nelze přistoupit na myšlenku, že snad pasivně legitimovanou měla být nová nájemkyně, neboť je to právě ona, kdo v současnosti vykonává právo držby. K tomu je třeba uvést, že nová nájemkyně odvozuje svoji držbu od práva stěžovatelky a není důvod na ni přenášet odpovědnost stěžovatelky z předchozího nájemního vztahu. Byla to právě stěžovatelka, kdo umožnil nové nájemkyni chopit se držby sporných nebytových prostor. Viděno úhlem pohledu stěžovatelky, by ke zbavení se odpovědnosti z rušení držby postačovalo toliko uzavření nové nájemní smlouvy. Takový závěr se však vymyká povaze a účelu posesorní žaloby (dovedeno k závěrům ad absurdum by mohl pronajímatel uzavírat toliko krátkodobé nájemní smlouvy, čímž by byl původní držitel ve výkonu svého práva zcela paralyzován). Nutno podotknout, že k tomuto závěru dospěl i odvolací soud v odst. 19 napadeného usnesení.
Otázkou aktivní legitimace vedlejší účastnice se zevrubně zabýval odvolací soud, který přesvědčivě vysvětlil, proč právo poslední pokojné držby svědčilo právě vedlejší účastnici. Ta vykonávala pokojnou držbu od 1. 7. 2019, a to až do 27. 2. 2021, kdy jí stěžovatelka znemožnila přístup do pronajatých prostor tím, že změnila přístupové kódy k bráně vedoucí do dvora, z kterého se následně vchází do budovy, kterou uzamkla. Tímto postupem stěžovatelka vypudila vedlejší účastnici z její držby práva užívání dotčených prostor. K námitce stěžovatelky, že nájemní vztah mezi ní a nájemnicí zanikl na základě výpovědi ze dne 15. 2. 2021, odvolací soud přiléhavě uvedl, že tato skutečnost je pro posouzení věci bezpředmětná, neboť rozhodující je pouze fakticita držby práva, která na základě nájemní smlouvy svědčila vedlejší účastnici. Krajský soud dále vysvětlil, že se soud v tomto typu řízení může (a musí) omezit pouze na zjišťování, zda byla vedlejší účastnice subjektem drženého práva (práva užívání předmětných prostor a věcí v nich se nacházejících), a nezjišťuje, zda je i subjektem práva (tedy zda došlo či nedošlo ke skončení nájemního vztahu v důsledku podané výpovědi), čímž by se řízení nutně protáhlo a byl by zmařen jeho účel. Žaloba z rušené držby je žalobou, která směřuje pouze k ochraně posledního stavu držby a k jeho navrácení. Nejde tedy o žalobu o právu, jíž by se žalobce domáhal petitorní ochrany, nýbrž o žalobu o faktickém stavu, jíž se žalobce domáhá posesorní ochrany.
Odvolací soud se v odůvodnění svého usnesení neopomněl vypořádat s tvrzením stěžovatelky, které se týkalo dobrovolného vystěhování vedlejší účastnice či vyvěšení informační cedule o přesunutí provozovny.
Dovolává-li se stěžovatelka závěrů obsažených v nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3074/17 nutno uvést, že z odůvodnění odvolacího soudu vyplývá, že vedlejší účastnice držbu neopustila, neboť na místě zanechala 77 věcí, což našlo zčásti svůj odraz též ve výroku napadeného usnesení.
Ústavní soud je toho názoru, že ústavní stížností napadená usnesení obecných soudů jsou podrobně odůvodněna a z ústavněprávního hlediska jim tak není čeho vytknout. Odůvodnění krajského soudu lze svým rozsahem a obsahem označit za příkladné. V řízení před obecnými soudy nedošlo k zásahu do základních práv a svobod stěžovatelky a z toho důvodu Ústavní soud předmětnou ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. listopadu 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu