ECLI:CZ:US:2021:1.US.2109.21.1
sp. zn. I. ÚS 2109/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Hany Kudličkové, zastoupené Mgr. Zbyňkem Andršem, advokátem se sídlem v Brně, Hlinky 126/48, proti usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 13 Co 75/2021-529 ze dne 12. 5. 2021 a usnesení Okresního soudu Brno-venkov č. j. 5 C 88/2013-489 ze dne 30. 10. 2020, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu Brno-venkov, jako účastníků řízení, a JUDr. Marie Karasové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Nadepsaným usnesením Okresního soudu Brno-venkov (dále jen "nalézací soud") bylo pro zpětvzetí žaloby (vedlejší účastnicí, se souhlasem stěžovatelky) zastaveno řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitostem (výrok II). Výrokem III nalézací soud rozhodl, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení a výroky IV a V rozdělil mezi účastnice náhradu nákladů státu rovným dílem (po částce 1 950 Kč). Stěžovatelka napadla zmíněné výroky III, IV a V odvoláním, k němuž je Krajský soud v Brně jako soud odvolací (dále tak označován) výrokem I rovněž napadeného usnesení potvrdil a výrokem II uložil stěžovatelce nahradit vedlejší účastnici na nákladech odvolacího řízení částku 300 Kč.
2. Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatelka jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem [k podmínkám řízení viz §30 odst. 1, §72 odst. 3 a §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], domáhá zrušení napadených rozhodnutí pro porušení čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť jí v řízení měla být přiznána náhrada nákladů ve výši 346 786 Kč. Stěžovatelka argumentuje odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 262/20 ze dne 10. 11. 2020 (všechna rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz) a tvrdí, že v její věci šlo o jedinečný případ, který zasluhuje výjimku z tam definovaného pravidla, podle kterého je v daném typu řízení zásadně spravedlivé, aby každý z účastníků nesl své náklady sám. Vedlejší účastnici viní z obstrukčního chování a šikanózního výkonu práva, doprovázených nezájmem o konstrukční vyřešení věci, které dokládá výčtem (z jejího pohledu) rozhodných skutečností.
3. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
4. Nalézací soud v odůvodnění výroku III uvedl, že důvody pro postup podle §146 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") neshledal, o nákladech řízení proto rozhodl podle §146 odst. 1 písm. b) téhož zákona. Žaloba byla podána zjevně důvodně, neboť bylo s ohledem na spory a vztahy spoluvlastnic nezbytné podílové spoluvlastnictví zrušit a vypořádat, což se nakonec podařilo i bez ingerence soudu společnými kroky účastnic k prodeji společné věci. Proto byla posléze žaloba vzata zpět, a proto také stěžovatelka se zpětvzetím souhlasila. Odvolací soud jeho závěr potvrdil; s ohledem na společné konsensuální jednání účastnic, které zpětvzetí žaloby předcházelo, a bylo také jeho důvodem, není možné u žádné ze stran shledat procesní zavinění na zastavení řízení.
5. Ústavní soud, který není další odvolací instancí, nýbrž ochráncem ústavnosti, se k problematice nákladů řízení staví zdrženlivě, neboť jde pouze o derivát soudního řízení, nikoli o jeho meritum (předmět, podstatu), a to i přesto, že náklady řízení mohou dosahovat nemalých částek a rozhodování o nich je tak způsobilé citelně zasáhnout majetkovou sféru účastníka. Rozsah přezkumu Ústavního soudu je proto omezen na nejzásadnější excesy (např. absence odůvodnění, aplikace nesprávné právní úpravy, interpretační svévole apod.). Nicméně právě řízení s povahou iudicii duplicis, mezi něž patří i zdejší výchozí řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, věnoval Ústavní soud v poslední době nemalou pozornost, neboť vykazuje řadu specifik, které je při rozhodování o jeho nákladech třeba zohlednit a příslušná ustanovení občanského soudního řádu aplikovat zvlášť citlivě.
6. V nálezu sp. zn. I. ÚS 262/20, který je zatím posledním meritorním rozhodnutím Ústavního soudu k uvedené problematice (a který také zohledňuje všechna jeho dřívější rozhodnutí), se první senát zabýval výsledkem řízení z pohledu úspěchu ve věci při vydání konečného (meritorního rozhodnutí) a dospěl k závěru, že úspěch účastníka v řízení s povahou iudicii duplicis není možné odvíjet od žalobního návrhu a od toho, jak se mu výsledek řízení přiblížil. Velmi stručně rekapitulováno: Zaprvé nelze nikoho nutit v majetkovém společenství setrvávat proti své vůli, zadruhé jej nelze sankcionovat za prosazování určitého způsobu vypořádání (výsledek je nezávislý na vůli účastníků, řídí se zákonnou posloupností a úvahou soudu) a zatřetí žádný z účastníků co do nominální hodnoty majetku výsledkem řízení zásadně ničeho netratí. Za daných východisek proto nelze než uzavřít, že přiléhavým výkladem §142 o. s. ř. v podobných typech řízení bude primární aplikace §142 odst. 2 o. s. ř. jako obecného východiska, za případného zvážení výjimečné aplikace odstavce třetího, odůvodní-li to okolnosti případu.
7. Byť se v rekapitulovaném nálezu nejednalo o rozhodování o nákladech za situace, kdy se řízení zastavuje (byl tedy podán výklad jiného ustanovení), základní princip je zřejmý. Účastníci řízení o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví mají shodné postavení bez ohledu na to, kdo koho zažaloval a zásadně mají nést vzniklé náklady každý sám. Tomuto obecnému závěru aplikace §146 o. s. ř. ve věci stěžovatelky ze strany obecných soudů koresponduje a stěžovatelce se nepodařilo přesvědčit Ústavní soud o existenci natolik výjimečných okolností, které by odůvodňovaly výrok jiný. Řízení před obecnými soudy bylo zjevně zdlouhavé a komplikované řadou doprovodných soudních pří mezi týmiž účastnicemi. Že by popsaný stav bylo možné vytýkat výhradně vedlejší účastnici do té míry, aby byl odůvodněn jiný než nalézacím soudem vydaný výrok, Ústavnímu soudu z předložených podkladů nevyplynulo.
8. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. srpna 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu