ECLI:CZ:US:2021:1.US.2125.21.1
sp. zn. I. ÚS 2125/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Alžběty Petrové, fyzické podnikající osoby, zastoupené JUDr. Karlem Seidlem, Ph.D., advokátem, sídlem Jiráskova 2, Karlovy Vary, směřující proti usnesení Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 5. 6. 2020 č. j. 25 EXE 2854/2013-527, usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 10. 2020 č. j. 15 Co 172/2020-559 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2021 č. j. 20 Cdo 536/2021-580; spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí; za účasti Okresního soudu v Karlových Varech, Krajského soudu v Plzni a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí. Má za to, že obecné soudy svým postupem porušily její právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Jak vyplývá z ústavní stížnosti a přiložených soudních rozhodnutí, stěžovatelka byla (je) podnikatelkou v pohostinství. Byla proti ní započata exekuce k vymožení soudně přiznané pohledávky ve výši cca 560 tisíc za dodané zboží ve prospěch jiné obchodní společnosti (pivovaru, dále jako "oprávněný"). Stěžovatelka v rámci nyní přezkoumávaného řízení navrhla zastavení exekuce, které postupně různým způsobem zdůvodňovala. Nalézací a odvolací soud dvakrát zastavení odmítly, jejich rozhodnutí byla pokaždé zrušena (v zásadě z formálních důvodů) Nejvyšším soudem. V třetím "kole" řízení nalézací soud opětovně návrh na zastavení exekuce zamítl. Neztotožnil se s aktuální argumentací stěžovatelky, že v letech 2006 a 2007 vrátila oprávněnému zálohované obaly (bečky na pivo) v celkové hodnotě téměř 700 tisíc Kč, aniž by je ten zohlednil ve vzájemných vztazích. Ve výsledku se tato částka měla započíst proti vymáhané pohledávce a dluh neměl vzniknout. Z důkazů prvostupňový soud zjistil, že oprávněný vrácené obaly vypořádal řádně a v souladu s ustanoveními obchodního zákoníku, hodnotu beček započetl na nejstarší (tedy jiné než soudem přiznané) závazky stěžovatelky. Nalézací soud považoval provádění dalších důkazů k objasnění skutkového stavu za nadbytečné. Odvolání a dovolání stěžovatelky neměly úspěch.
3. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům jsou všechny skutečnosti známy.
4. Stěžovatelka s rozhodnutími obecných soudů nesouhlasí. Uvádí, že závěr o řádném vypořádání vratných obalů oprávněným neodpovídal provedenému dokazování. Zatímco ona poskytla dostatečnou vlastní evidenci ohledně (ne)vyrovnání částek za zálohované obaly (přičemž ty soudy vůbec neprovedly), oprávněný předložil jen nicneříkající seznamy čísel dlouhé desítky stran. Neprůkazné dle stěžovatelky byly též výslechy svědků včetně zaměstnankyně oprávněného. Nalézací soud stěžovatelka žádala, aby provedl další důkazy - např. měl oprávněnému nakázat, aby předložil vyúčtování vrácení obalů za léta 2006 až 2007 či aby poskytnul jména a adresy tehdejších řidičů, aby je bylo možné vyslechnout jako svědky. Jelikož soud toto neučinil a ani nevysvětlil, proč k tomu nepřistoupil, zatížil řízení protiústavní vadou.
5. Ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou a řádně zastoupenou, k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a návrh je přípustný.
6. Ústavní soud však posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
7. Dále je třeba zdůraznit, že pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníků tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelky a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Po důkladném seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí obecných soudů se Ústavní soud domnívá, že v projednávaném případě takový zásah shledán nebyl.
8. Stěžovatelka v ústavní stížnosti v podstatě pokračuje v argumentaci, kterou uplatňovala zejména před dovolacím soudem. Otázka přesvědčivosti jí nebo oprávněným předložených listin či obsahu výpovědí svědků má charakter hodnocení skutkových záležitostí. V praktické rovině stěžovatelka nemůže realisticky očekávat, že by si Ústavní soud bez procesu dokazování utvářel vlastní názor na existenci či obsah faktur a dokladů nebo je nějak přepočítával (srov. argumentace a "důkazy" předestřené na str. 8-9 ústavní stížnosti), navíc když žádný ze stěžovatelkou uváděných dokumentů nemá k dispozici. Ústavnímu soudu s ohledem na jeho výše vymezenou roli zásadně nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy. O případném zásahu by bylo možno uvažovat pouze za situace, kdy by došlo k extrémnímu nesouladu mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními, která z provedených důkazů soud učinil, případně, kdy postup obecného soudu nese rysy svévole (či libovůle), což v důsledku vede k vadnému právnímu posouzení věci (srov. za všechny nález ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 3709/16). Přes tvrzení stěžovatelky, která podobné vady v rozhodnutích obecných soudů shledala, však extrémní nesoulad nebo projev svévole v nyní posuzované věci nenastaly, hodnocení skutkového stavu obecných soudů nenese žádné znaky excesivního vybočení. Stejně tak se soudy vypořádaly (byť stručně) s odmítnutím návrhů stěžovatelky na doplnění důkazů, ostatně ani nyní stěžovatelka neuvádí, čím by její představa o doplnění dalších důkazů měla k objasnění skutkového stavu přispět (viz požadavek na výslech řidičů vozících pivo po téměř 15 letech od závozu zmíněných sudů).
9. Ústavní soud s ohledem na uvedené uzavírá, že nemá proti skutkovým a právním závěrům obecných soudů ústavněprávních výhrad. Ústavní stížnost proto odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Jelikož o ústavní stížnosti bylo rozhodnuto bezodkladně, nebyl zde důvod samostatně reagovat na návrh na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. září 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu