ECLI:CZ:US:2021:1.US.2159.19.1
sp. zn. I. ÚS 2159/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů N. K. D. a H. T. V., zastoupených JUDr. Romanem Jelínkem Ph.D., Valentinská 56/11, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, č. j. 5 Tdo 61/2019-184, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 3. 2018, sp. zn. 3 To 69/2017, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 1. 2016, sp. zn. 43 T 2/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 2. 7. 2019 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, a to pro jejich rozpor s čl. 1, čl. 11, čl. 36, čl. 39 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Rozsudkem ze dne 22. 1. 2016, sp. zn. 43 T 2/2010, uznal Městský soud v Praze, po předchozím řízení, oba stěžovatele vinnými ze spáchání trestného činu neoprávněného podnikání podle §118 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákona ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 trestního zákona a trestného činu účasti na zločinném spolčení podle §163a odst. 1 trestního zákona, za což byl stěžovatelům uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 2 roky s podmíněným odkladem na dobu 5 let a peněžitý trest ve výši 500 000 Kč s náhradním trestem odnětí svobody ve výši jednoho roku. K odvolání státního zástupce Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 16. 3. 2018, sp. zn. 3 To 69/2017, doplnil rozsudek soudu prvního stupně a uložil stěžovatelům ochranné opatření zabrání věci. Podle §256 trestního řádu bylo odvolání stěžovatelů zamítnuto. O podaném dovolání rozhodl Nejvyšší soud svým usnesením ze dne 27. 3. 2019, č. j. 5 Tdo 61/2019-184, tak, že se odmítá.
Stěžovatelé se dle obecných soudů měli trestného činu neoprávněného podnikání dopustit tím, že bez příslušného oprávnění k podnikání poskytovali služby spočívající ve směně českých korun za cizí měny a zajišťovali zejména pro vietnamské státní příslušníky převod finančních prostředků z České republiky do zahraničí, především do Vietnamu a Číny. Nalézací soud přitom dovodil, že k poskytování tohoto druhu peněžních služeb neměli stěžovatelé bankovní licenci ČNB, neměli devizovou licenci a ani oprávnění k provozování platebního systému.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti poukázali na beztrestnost svého jednání podle pozdější příznivější právní úpravy účinné po 1. 11. 2013. Stěžovatelé nesouhlasí s právní kvalifikací skutku dle pozdější právní úpravy. Jsou toho názoru, že nebylo prokázáno, že by sami prováděli směnu hotovostních prostředků v měně A na hotovostní prostředky v měně B (směnárenská činnost). Stěžovatelé se měli směny účastnit pouze v roli zákazníků, kdy směněné finanční prostředky následně užívali výlučně pro vlastní potřebu. Jejich jednání tak nenaplňuje definici podnikání. Prokázané jednání stěžovatelů nelze dle jejich mínění považovat ani za přijímání vkladů od veřejnosti ve smyslu §1 odst. 2 písm. a) a §2 zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, ve znění pozdějších předpisů. Převody finančních prostředků do zahraničí, které spoluobžalovaní prováděli, nenaplňují definici platební služby. S ohledem na absenci speciální úpravy dopadá na zprostředkování (nikoliv provádění) převodu finančních prostředků do zahraničí obecná právní úprava, upravující podmínky výkonu podnikatelské činnosti podle živnostenského zákona. Ten výslovně vylučuje ze svého rámce toliko poskytování platebních služeb, nikoliv však jejich zprostředkování. Svoji činnost stěžovatelé charakterizují jako zprostředkování jiných služeb. Stěžovatelka T. V. H. měla v rozhodné době živnostenské oprávnění k živnosti volné, zatímco stěžovatel K. N. D. v téže době vykonával funkci statutárního orgánu právnické osoby disponující týmž živnostenským oprávněním. Pokud tedy stěžovatelé skutečně převody peněz do zahraničí realizovali, nedopustili se neoprávněné činnosti.
Stěžovatelé dále namítají, že jim byl uložen peněžitý trest, ač pro jeho uložení nebyly splněny zákonné podmínky. Obecné soudy se nezabývaly tím, jaké jsou současné majetkové poměry stěžovatelů a zda jim tedy lze tento druh trestu uložit. Peněžitý trest jim byl vyměřen ve výši 500 000 Kč, a to za činnost, které se měli dopustit před 14 lety. Stěžovatelé v současné době nedisponují žádnými majetkovými hodnotami, které by jim umožňovaly úhradu uloženého peněžitého trestu. Jejich podnikatelská činnost v České republice byla ukončena a nemají tak žádný majetek a ani příjmy.
Další část argumentace stěžovatelů směřuje proti zajištění peněžních prostředků v různých měnách během souvisejících domovních prohlídek. Obecné soudy se podle stěžovatelů dostatečně nezabývaly vlastnictvím zajištěných peněžních prostředků a ani jejich původem. Nalézací a ani odvolací soud podle stěžovatelů neuvedl žádné skutkové okolnosti, na základě kterých by doložil původ zajištěných prostředků a vyloučily jejich původ z legální podnikatelské činnosti společnosti VIFON CZECH, s.r.o. Podle stěžovatelů z provedeného dokazování nevyplývá, že by se mělo jednat o prostředky třetích osob určené ke směně či odeslání do zahraničí. Závěr o vlastnictví a původu zajištěných prostředků dovodil vrchní soud nesprávně pouze z toho, že tyto byly nalezeny v místě bydliště stěžovatelů. Přitom přehlédl, že v místě zajištění se v té době nacházelo sídlo dvou obchodních společností, které dosahovaly obratu v desítkách milionů za rok. Stěžovatelé v souvislosti s touto částí své argumentace poukázali např. na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1849/17, II. ÚS 1367/17, II. ÚS 3647/14 a dalších. Obecné soudy podle stěžovatelů pominuly kritérium přiměřenosti a individualizace ochranného opatření.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Takové zjištění však v projednávané věci neučinil.
Namítají-li stěžovatelé, že se nedopustili jednání, kterým by mohli naplnit některou skutkovou podstatu trestného činu, lze je odkázat na odůvodnění napadeného rozsudku Městského soudu v Praze. Ten podrobně rozvedl, jakým způsobem docházelo ke shromažďování peněžních prostředků od osob, majících zájem o jejich převod do Vietnamu nebo Číny a jakým způsobem byl tento převod následně realizován prostřednictvím tzv. bílých koní. Stejně tak se nalézací soud soustředil nejen na popsání organizační struktury organizace, v jejímž čele stáli právě stěžovatelé, ale též na popis činností jednotlivých jejich článků. Namítají-li stěžovatelé, že jejich jednání nelze považovat za trestné s ohledem na pozdější právní úpravu, lze je odkázat na rozsudek nalézacího soudu, který se s touto argumentací řádně a logicky vypořádal (srov. str. 48 a 49).
Další část argumentace stěžovatelů vychází z toho, že obecné soudy při ukládání peněžitého trestu nezjišťovaly jejich majetkové poměry. Stěžovatelé v souvislosti s uvedeným odkázali na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 702/17, z něhož vyplývají povinnosti soudu při ukládání peněžitého trestu. Přitom stěžovatelé přehlíží, že Nejvyšší soud ve zmíněném rozsudku nevyloučil, aby soud v odůvodněných případech sám odhadl majetkovou situaci pachatele (srov. odst. 37 rozsudku). Je tedy zřejmé, že uložení peněžitého trestu v případech, kdy se soudu nepodaří zjistit majetkové poměry pachatele, není vyloučeno, jestliže příslušný soud provede o této skutečnosti úvahu založenou na racionálních argumentech. Z odůvodnění nalézacího soudu vyplývá, že pachatelé měli v rozhodném období převést do zahraničí částku v celkové výši 4 401 962 125, 81 Kč a z této částky pak po odpočtu nákladů dosáhli čistého zisku ve výši minimálně 22 009 810,50 Kč. Současně stěžovatelé měli a mají možnost výkonu zaměstnání, což stěžovatelé nijak nezpochybnili. Pokud stěžovatelé uvádí, že nevlastní žádný majetek a současně nemají žádné příjmy, nabízí se otázka, jakým způsobem vlastně uspokojují své základní životní potřeby. Jejich tvrzení je tak v tomto směru nepravděpodobným. Ústavní soud je toho názoru, že vzhledem k uvedeným skutečnostem nelze obecnými soudy uložený peněžitý trest považovat za nepřiměřený. Delší časový odstup od spáchání trestné činnosti byl zohledněn ve výši uloženého peněžitého trestu. Obdobnou námitkou se ostatně Ústavní soud zabýval již ve věci spoluobžalovaných stěžovatelů (sp. zn. III. ÚS 2590/18), u nichž zásah do základních práv a svobod rovněž neshledal.
Brojí-li stěžovatelé proti zabrání věci, resp. peněžních prostředků různých měn zajištěných během domovní prohlídky, lze odkázat na dostatečné odůvodnění Nejvyššího soudu i vrchního soudu. Nic nenasvědčuje, že by zajištěné peněžní prostředky náležely společnosti A a B, sídlící na stejné adrese, jak namítali stěžovatelé. S ohledem na výši zajištěných peněžních prostředků lze očekávat, že by uvedené společnosti o těchto finančních prostředcích účtovaly, což se však neprokázalo a nebylo stěžovateli ani namítáno.
Na základě výše zmíněného lze uzavřít, že námitky stěžovatelů vůči napadeným rozhodnutím představují pouze pokračování polemiky stěžovatelů se závěry obecných soudů a opakování námitek již uplatněných v trestním řízení. Tato polemika je však vedena v rovině běžných zákonů a stěžovatelé nesprávně předpokládají, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu. Stěžovatelé tak ve skutečnosti nepoukazují na tzv. extrémní nesoulad mezi provedeným skutkovým zjištěním a právními závěry z něj vyvozenými, nýbrž polemizují pouze s výsledkem soudního řízení a snaží se jej revidovat prostřednictvím ústavní stížnosti.
Ze všech shora vyložených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. března 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu