ECLI:CZ:US:2021:1.US.2163.21.1
sp. zn. I. ÚS 2163/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele Oldřicha Jirase, zastoupeného Mgr. Martinem Rezkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Krkonošská 2001/16, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 19 Co 153/2021-49 ze dne 1. 6. 2021, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a PRESCO GROUP, a. s., se sídlem v Praze 4, Severozápadní V 520/62, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 4 (dále jen "nalézací soud") výrokem I usnesení č. j. 12 C 395/2020-37 ze dne 25. 3. 2021 zastavil pro zpětvzetí žaloby řízení o zaplacení částky 315 000 Kč s příslušenstvím, jejíhož zaplacení se stěžovatel proti vedlejší účastnici domáhal z titulu dlužného nájemného prostor sloužících k podnikání. Výrokem III zavázal nalézací soud vedlejší účastnici k náhradě nákladů řízení stěžovatele ve výši 50 339,20 Kč - aplikoval §146 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."); důvod k aplikaci §150 o. s. ř. neshledal. Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") k odvolání vedlejší účastnice změnil posledně uvedený výrok III usnesení nalézacího soudu tak, že je vedlejší účastnice povinna zaplatit stěžovateli na náhradě nákladů řízení 25 169,20 Kč; na rozdíl od nalézacího soudu shledal na straně vedlejší účastnice okolnosti zvláštního zřetele hodné, odůvodňující aplikaci §150 o. s. ř., a snížil povinnost hradit náklady protistrany na polovinu.
2. Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatel jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem [k podmínkám řízení viz §30 odst. 1, §72 odst. 3 a §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], domáhá zrušení napadeného rozhodnutí pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť v rozporu s judikaturou Ústavního soudu nebyl "poučen, aby se vyjádřil k eventuální aplikaci §150 o. s. ř." [srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 1593/15 ze dne 25. 8. 2015 (N 156/78 SbNU 353), sp. zn. II. ÚS 1605/15 ze dne 31. 5. 2016 (N 95/81 SbNU 555), sp. zn. III. ÚS 2397/17 ze dne 13. 2. 2018 (N 23/88 SbNU 301), či sp. zn. I. ÚS 277/18 ze dne 2. 7. 2018 (N 119/90 SbNU 25)].
3. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
4. Ač se Ústavní soud k problematice nákladů řízení staví rezervovaně, neboť jako pouhý derivát (nikoli samotný předmět) soudního řízení není případné pochybení při rozhodování o nákladech řízení zpravidla způsobilé dosáhnout intenzity porušení základních práv (nadto jde-li o částku bagatelní), je třeba stěžovateli přisvědčit, že právě otázce ústavně konformní aplikace §150 o. s. ř. jako výjimky z pravidla (ať už úspěchu ve věci při meritorním projednání, či procesního zavinění na zastavení řízení, jako je tomu zde), je v nálezové judikatuře Ústavního soudu věnována poměrně častá pozornost. Ústavní soud proto v intencích své rozhodovací praxe (mezi jinými i z pohledu stěžovatelem odkazovaných nálezů) přezkoumal napadené rozhodnutí odvolacího soudu, žádné pochybení však na jeho straně neshledal. Odvolací soud věnoval odůvodnění aplikace §150 o. s. ř. patřičnou pozornost (body 23-27), své úvahy srozumitelně vyložil a jak sám přiléhavě uvedl (bod 26), stěžovateli prostor k vyjádření poskytl, ten jej pouze nevyužil. Postup odvolacího soudu byl se zmíněnou nálezovou judikaturou Ústavního soudu souladný.
5. Při aplikaci §150 o. s. ř. je povinností obecného soudu nerozhodnout pro účastníky překvapivě, tj. neočekávatelným způsobem (z pohledu dosavadního průběhu řízení). Stojí-li v odkazovaných nálezech, že uvedené platí tím spíše pro odvolací řízení, jde o situace, kdy teprve odvolací soud uplatní moderační právo, aniž by dal účastníkům prostor na takovou možnost a úvahy, které by odvolací soud k aplikaci §150 o. s. ř. mohly vést, zareagovat.
6. O takovou situaci však nejde v řízení (jako ve věci stěžovatele), v němž využití moderačního práva - s negativním výsledkem - zvažuje již nalézací soud, načež neúspěšný účastník odvoláním napadne pouze výrok o nákladech řízení a rozporuje právě nevyužití moderačního práva nalézacím soudem. Pak se (nikterak překvapivě) aplikace §150 o. s. ř. stává zřejmou podstatou přezkumu odvolacího soudu a v úvahu přicházejí v zásadě jen dvě možnosti - buď se odvolací soud s úvahami nalézacího soudu ztotožní, anebo ne (přesvědčí-li jej odvolatel svými argumenty o nesprávnosti právního posouzení soudu prvního stupně). Nastane-li druhá z naznačených možností, jde o výraz nezávislé rozhodovací činnosti soudu druhého stupně, nikoli o překvapení.
7. Za popsané situace tak stěžovatel na svých procesních právech v odvolacím řízení zkrácen být nemohl, neboť odvolání vedlejší účastnice mu k vyjádření zasláno bylo, jak plyne z bodů 4 a 26 napadeného usnesení; skutečnost, že prostoru v rámci vlastní procesní taktiky nevyužil, nejde k tíži odvolacího soudu. Poučovací povinnost soudu se omezuje na poučení o jejich procesních právech, odvolací soud není povinen poučovat účastníka o změně svého právního náhledu, neopírá-li jej o jiné skutečnosti, než které byly doposud považovány za rozhodné; což se v projednávané věci nestalo. Odvolací soud změnil nákladový výrok nalézacího soudu na základě týchž rozhodných skutečností, pouze z nich vyvodil odlišné (a řádně odůvodněné) právní závěry. Stěžovatel ostatně nad rámec obecných judikatorních odkazů nenaznačuje, s jakou procesní obranou by podle jeho názoru byl s to právní náhled odvolacího soudu změnit; jeho základní práva napadeným rozhodnutím dotčena nebyla.
8. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. září 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu