ECLI:CZ:US:2021:1.US.2166.21.1
sp. zn. I. ÚS 2166/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Jaroslava Kubeši, zastoupeného JUDr. MgA. Michalem Šalomounem, Ph.D., advokátem se sídlem Bráfova tř. 770/52, Třebíč, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2021 č. j. 23 Cdo 2345/2020-181, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 2. 2020 č. j. 8 Co 379/2019-157 a rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí ze dne 19. 7. 2019 č. j. 19 C 18/2019-125, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení práva podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost podle čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva získávat prostředky pro své životní potřeby prací podle čl. 26 odst. 3 Listiny a práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, vydaných v řízení o náhradu škody ve výši 251 060,- Kč s příslušenstvím proti žalované společnosti PAPEI, a.s. (dále rovněž "žalovaná").
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že Okresní soud ve Vsetíně - pobočka ve Valašském Meziříčí (dále rovněž "okresní soud") rozsudkem zamítl žalobu o zaplacení částky 251 060,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Požadovaná částka představuje náhradu škody, která měla stěžovateli vzniknout v důsledku předběžného opatření vydaného okresním soudem (přičemž následně návrh na vydání předběžného opatření odvolací soud zamítl), kterým byla stěžovateli uložena povinnost zajistit pro právního předchůdce žalované odvádění a čištění odpadních vod z průmyslového areálu provozovaného žalovanou. Částku za provádění této činnosti stěžovatel žalované vyfakturoval, ta ji však uhradila jen do výše odpovídající ceně této činnosti stěžovatele podle uzavřené smlouvy. Požadovaná částka je rozdíl mezi žalovanou uhrazenou a stěžovatelem fakturovanou částkou. V době trvání předběžného opatření existovala platná a účinná smlouva uzavřená mezi stěžovatelem a právním předchůdcem žalované, v níž byla uvedena maximální měsíční výše úhrady za poskytnuté plnění, která mohla být účtována vždy do desátého dne v měsíci následujícím po měsíci, kdy bylo fakturováno. Doba splatnosti vystavené faktury byla ujednána ve lhůtě do 15 dnů od jejího doručení. Předběžné opatření bylo vydáno, protože stěžovatel v rozporu se smlouvou přestal plnit, fakturovaná cena služby překračovala nejvyšší možnou sjednanou cenu za dané období a byla rovněž v rozporu se sjednanými fakturačními právy stěžovatele. Okresní soud proto dospěl, mimo jiné, rovněž k závěru, že ze všech výše uvedených důvodů nemohl stěžovatel důvodně dne 17. 5. 2016 odstoupit od uzavřené smlouvy.
Krajský soud v Ostravě rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.), přičemž zdůraznil, že stěžovateli tvrzená újma nevznikla a ani vzniknout nemohla, neboť se jednalo o plnění z platné smlouvy, a to i bez toho, že by bylo vydáno předběžné opatření. Za dané období tak mohl vzniknout stěžovateli jen nárok na smluvní odměnu podle platné smlouvy a nikoli nárok na náhradu za ztrátu za neoprávněné vypouštění odpadních vod, ke kterému nedošlo.
O dovolání stěžovatele rozhodl Nejvyšší soud tak, že ho s odvoláním na ustanovení §243c odst. 1 větu první o. s. ř. odmítl, když dospěl k závěru, že přípustnost dovolání nezakládá ani jedna ze stěžovatelem formulovaných dovolacích otázek. Dvě z jím formulovaných otázek nijak nesouvisí s řešením předmětné věci odvolacím soudem, přičemž otázka poučení účastníků řízení podle ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř. nebyla v řízení odvolacím soudem aplikována v rozporu s platnou judikaturou dovolacího soudu.
Stěžovatel argumentuje tím, že ve věci rozhodující soudy jeho žalobu zamítly z formálních důvodů, když dospěly k závěru, že plnil na základě platné smlouvy, nikoli z důvodu vydaného předběžného opatření. S tímto právním posouzením věci stěžovatel nesouhlasí, neboť, jak tvrdí, mohl plnit jen na základě předběžného opatření, které má jako autoritativní soudní rozhodnutí vyšší právní sílu, když jeho plnění je vynucováno za použití "státního donucení". Jestliže soud při předběžném posouzení žaloby dospěl k závěru, že stěžovatel měl plnění za službu požadovat podle smlouvy a nikoli podle regulace upravující náhradu za vydané a později zrušené předběžné opatření, měl postupovat podle ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř. a stěžovatele o svém právním názoru poučit. Pokud tak soud neučinil, došlo v jeho rozhodování k libovůli a tím i k porušení práva na spravedlivý proces. Soudy rozhodovaly rovněž v rozporu s čl. 26 odst. 1 a odst. 3 Listiny, neboť stěžovateli neposkytnutím poučení podle ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř. zabránily domoci se úhrady za jím poskytnuté plnění. Závěrem stěžovatel oponuje názoru odvolacího soudu, že v dané věci nemohl řádně odstoupit od smlouvy, neboť pokud sám chybně vystavil fakturu na plnění, zneužíval by tak svého vlastního pochybení porušení povinnosti ze smlouvy, s odůvodněním, že (tento obecně uznávaný) princip není v platném právu nikde (výslovně) zakotven.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele, obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu ostatních soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a vzhledem k tomu ho nelze, vykonává-li svoji pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, považovat za další "superrevizní" instanci v systému civilních soudů, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování těchto soudů. Jeho úkol spočívá v přezkumu ústavnosti soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto je nutné vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na konkrétní případ je v zásadě věcí těchto soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat jen za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovou vadou zpravidla tehdy, jestliže soudy nezohlední správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska spravedlivého (řádného) procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladů, jenž je v soudní praxi respektován, resp. odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06). Nic takového však v předmětné věci Ústavní soud neshledal.
Z argumentace stěžovatele Ústavní soud dospěl k závěru, že jeho námitky obsažené v ústavní stížnosti jen opakují tvrzení, která byla již v řízení před civilními soudy vyvrácena jako nesprávná, neodpovídající zjištěnému skutkovému stavu a z něj vyvozenému právnímu názoru. Jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací v odůvodnění napadených rozhodnutí jasně, srozumitelně a v logickém sledu vyložily, které z provedených důkazů vzaly za prokázané, které nikoli a jak tyto důkazy hodnotily jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemné souvislosti (§132 o. s. ř.). Pokud stěžovatel s takto zjištěným skutkovým stavem nesouhlasí, nelze tento nesouhlas sám o osobě považovat za porušení práva na spravedlivý (řádný) proces, či dokonce za libovůli v rozhodování. Ke stejnému závěru nelze dospět ani v případě námitky o údajně nesprávném postupu soudů při absenci poučení účastníků podle ustanovení §118a odst. 2 o. s. ř. Jak již vysvětlil odvolací (a posléze i dovolací) soud, nejde ze strany ve věci rozhodujícího soudu o poučení hmotněprávní, ale procesněprávní. Jinak řečeno, soud nepoučuje účastníka řízení, jak má postupovat, aby dosáhl zamýšleného cíle (jako předpoklad naplnění této snahy by mělo být zastoupení účastníka advokátem), ale o jeho procesních právech a povinnostech. Právo dosáhnout vždy a za všech okolností úspěchu ve věci není procesním právem, tím méně pak ústavně zaručeným právem kteréhokoli účastníka řízení ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. V soudním řízení bylo zjištěno, že stěžovateli žádná újma v souvislosti s plněním ve prospěch žalované v daném období nevznikla, neboť obdržel od žalované plnění za služby ve výši, odpovídají obsahu platné smlouvy uzavřené mezi stěžovatelem a žalovanou.
Rovněž rozhodnutí dovolacího soudu nelze vytknout žádná pochybení, uváděná stěžovatelem v ústavní stížnosti. Odmítavé usnesení nevykazuje znaky libovůle ani svévole a není ani výrazem přepjatého formalismu. Dovolací soud neměl důvod se zabývat řešením stěžovatelem formulovaných dovolacích otázek za situace, kdy na jejich řešení své rozhodnutí odvolací soud nezaložil. Nejedná se tedy o postup, kdy by se tento soud vyhýbal řešení ve věci zásadních sporných otázek, jak se domnívá stěžovatel, ale o zákonný procesní postup podle ustanovení §241a o. s. ř.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomností účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. září 2021
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu