ECLI:CZ:US:2021:1.US.2179.21.1
sp. zn. I. ÚS 2179/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Casa Company s.r.o., sídlem Opletalova 1015/55, Praha 1 - Nové Město, zastoupené JUDr. Michalem Stupkou, advokátem, sídlem Družstevní 1395/8, Praha 4, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 2. 2021 č. j. 6 To 28/2020-35912 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2021 č. j. 11 Tvo 7/2021-35975, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 10. 8. 2021 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, a to z důvodu zásahu do práv garantovaných jí čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Předtím, než se začal Ústavní soud věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje všechny formální náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovatelka jako zúčastněná osoba podala v rámci trestního řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 45 T 3/2016 žádost o zrušení zajištění věcí stěžovatelky, které byly zajištěny v rámci uvedeného trestního řízení. Vrchní soud v Praze svým usnesením ze dne 25. 2. 2021 č. j. 6 To 28/2020-35912, žádost stěžovatelky o zrušení zajištění zamítl. Následně podaná stížnost byla usnesením Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2021 č. j. 11 Tvo 7/2021-35975, zamítnuta. Dne 29. 11. 2019 bylo rozsudkem Městského soudu v Praze sp. zn. 45 T 3/2016 rozhodnuto ve věci samé mimo jiné tak, že zajištěné věci se zabírají.
Zajištění věcí stěžovatelky bylo provedeno s ohledem na podezření, že se jedná o výnos z trestné činnosti, a to v souvislosti s poskytnutím úvěru ve schválené výši maximální částky 186 000 000 Kč, kdy tento úvěr byl poskytnut na základě úvěrové smlouvy mezi Metropolitním spotřebním družstvem, jako věřitelem a společností Varoxa s.r.o., jako dlužníkem. Úvěr byl vyčerpán toliko do výše 134 000 000 Kč.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítla, že od zajištění věci došlo jak u ní, tak i u společnosti Varoxa s. r. o. ke změně vlastnické struktury. Nový vlastník tak není s původním nijak propojen. Společnost Varoxa s. r. o. nemůže v důsledku trvajícího zajištění plnit společnosti Bazcom, a.s., na kterou byla postoupena pohledávka Metropolitního spotřebního družstva. Podle stěžovatelky není dán důvod pro trvání zajištění, neboť ta nabyla zajištěné nemovitosti ještě před uzavřením související úvěrové smlouvy. Stejně tak není dán ani důvod k uložení ochranného opatření zabrání věci, neboť nemovitosti nemohou představovat výnos z trestné činnosti.
Obecné soudy se podle stěžovatelky nevypořádaly s jejími konkrétními tvrzeními, které se týkaly nezbytnosti a potřebnosti zajištění. Na soudní kontrolu zásahu do majetku stěžovatelky bylo dle jejího mínění rezignováno, když další trvání zajištění bylo odůvodněno odkazem na nepravomocný rozsudek soudu prvního stupně. Trvání zajištění musí být nezbytné a potřebné, přičemž nároky na přezkum a odůvodnění trvání zajištění se plynutím času zpřísňují. Obecné soudy nedostály požadavkům, jež pro ně vyplývají ze stěžovatelkou citované judikatury Ústavního soudu. Předloženou argumentaci stěžovatelky obecné soudy zcela pominuly a přezkum věci odložily na dobu, kdy bude rozhodnuto o odvolání proti rozsudku ve věci samé. Existence nepravomocného rozsudku, kterým bylo rozhodnuto o zabrání zajištěných věcí, nemůže soudy zbavit jejich povinnosti přezkumu dalšího trvání zajištění a s tím spojené povinnosti své závěry náležitě odůvodnit. Zajištění trvá déle než sedm let a úměrně s délkou trvání zajištění rostou také nároky na přezkum a odůvodnění dalšího zajištění.
III.
Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že již v nálezu ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95 vyslovil tezi, dle níž je ústavní soudnictví vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných právních norem upravujících to které řízení. Konstatoval, že trestní řízení je zákonem upravený proces poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci. Co do své zákonnosti a ústavnosti prakticky neustále podléhá kontrole státního zastupitelství a posléze, zejména při vlastním rozhodování o meritu věci, i soudnímu přezkumu. Ingerenci Ústavního soudu do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení je proto nutno považovat, snad s výjimkou mimořádné situace, za nepřípustnou, případně přinejmenším za nežádoucí. Její možnost je tak v těchto souvislostech nutno vykládat restriktivním způsobem. Své místo má pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu a zákonnému procesněprávnímu rámci a tyto vady nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit.
Majetkové hodnoty zajišťované podle ustanovení §79a a násl. trestního řádu představují majetek ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a zajištění samotné je bezpochyby opatřením zasahujícím do základního práva na pokojné užívání majetku. V tomto bodě je tedy třeba dát stěžovatelce za pravdu. Na druhou stranu je však nutné si uvědomit, že se jedná o opatření dočasné, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Nelze tudíž mluvit o "zbavení majetku" ve smyslu čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu Úmluvy. Tento zajišťovací prostředek totiž svojí povahou spadá pod čl. 1 odst. 2 Dodatkového protokolu Úmluvy, neboť se jedná pouze o opatření vztahující se k omezení "užívání majetku".
Stěžovatelka vznesla v ústavní stížnosti celou řadu námitek, s nimiž se však obecné soudy v napadených rozhodnutích veskrze vypořádaly. V souvislosti s délkou zajištění bylo poukázáno na složitost trestního řízení, které je vedeno proti devatenácti obžalovaným, a to pro rozsáhlou koordinovanou trestnou činnost ekonomické povahy s přeshraničním prvkem. Stěžovatelce lze dát za pravdu v tom smyslu, že délka zajištění vyvolává pochybnosti o její opodstatněnosti, nicméně sama stěžovatelka odkázala na související judikaturu, podle níž i takto dlouhá doba zajištění je přípustná, a to v odůvodněných případech. Ústavní soud je toho názoru, že se obecné soudy délkou zajištění řádně zabývaly a uvedly přesvědčivé argumenty svědčící o opodstatněnosti jeho délky. Nejvyšší soud v souvislosti s uvedeným mimo jiné přiléhavě poukázal na objektivní skutečnost, kterou v projednávané věci představuje bezprecedentní celosvětová pandemie onemocnění SARS-CoV-2.
Namítá-li stěžovatelka, že u ní došlo ke změně majetkové struktury, není zřejmé, jaký vliv by tato skutečnost mohla mít na její postavení v rámci probíhajícího trestního řízení. Navíc si nový vlastník musel být trestního řízení a s ním související nejistotou dobře vědom.
V části své argumentace stěžovatelka vytýká obecným soudům, že odkazují na nepravomocné rozhodnutí ve věci samé. Na tomto postupu však nelze v zásadě dohledat nic protiústavního. Je tomu tak proto, že nalézací soud se musel v souvislosti s rozhodováním ve věci samé zabývat též otázkou přiměřenosti trvání zajištění věci. Rozhodnutí o zajištění věci představuje prostředek zatímní povahy a ze stěžovatelce známé judikatury Ústavního soudu vyplývá, že na tento typ rozhodnutí nelze klást stran odůvodnění tak vysoké nároky, jako je tomu v případě rozhodování ve věci samé. Rozhoduje-li obecný soud o zajištěné věci v rámci řízení o věci samé, posuzuje opodstatněnost zajištění v širším kontextu celého případu a jeho náhled na věc je tudíž komplexnější. V takové situaci je pak přirozené, že se obecný soud rozhodující o samostatném návrhu na zrušení zajištění odkazuje na rozhodnutí ve věci samé - byť toto není zatím pravomocné. Stěžovatelka se svým návrhem ve své podstatě domáhá toho, aby před skončením odvolacího řízení bylo zasaženo do dosud nepravomocného trestního rozsudku. Takový postup nelze považovat za přiléhavý, neboť by jím bylo de facto o stejné věci rozhodováno ve dvou liniích, což je v rozporu se zásadou právní jistoty a předvídatelnosti soudního rozhodování.
Ústavní soud je toho názoru, že se obecné soudy námitkami stěžovatelky ústavně konformním způsobem vypořádaly. Stěžovatelka staví Ústavní soud toliko do role další přezkumné instance, která mu však nenáleží.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a proto ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. září 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu