ECLI:CZ:US:2021:1.US.219.21.1
sp. zn. I. ÚS 219/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele Beno Schmidta, zastoupeného Mgr. Liborem Hlavsou, advokátem se sídlem v Plzni, Klatovská třída 73/7a, směřující proti usnesením Nejvyššího soudu č. j. 20 Cdo 2719/2020-644 ze dne 3. 11. 2020, Krajského soudu v Plzni č. j. 64 Co 34/2020-602 ze dne 26. 3. 2020 a Okresního soudu v Sokolově č. j. 28 EXE 1549/2013-583 ze dne 13. 12. 2019, jakož i usnesení téhož soudu č. j. 28 EXE 1549/2013-11 ze dne 22. 4. 2013, spojené s návrhem na zrušení §43a odst. 5 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Sokolově, jako účastníků řízení, a dále a) Mandy Schmidtové a b) Mikea Schmidta, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V řízení vedeném u Okresního soudu v Sokolově (dále jen „exekuční soud“) pod sp. zn. 28 EXE 1549/2013 bylo třemi napadenými usneseními rozhodováno o návrhu povinného stěžovatele na zastavení exekuce vedené na jeho majetek pro vymožení pohledávky oprávněných vedlejších účastníků ve výši 76 000 Kč s příslušenstvím. Řízení o předmětném návrhu bylo zastaveno, neboť v době jeho podání byla exekuce již skončena vymožením pohledávky [§51 písm. c) exekučního řádu]. Nejvyšší soud (dále též „dovolací soud“) odmítl dovolání stěžovatele pro vady spočívající v nevymezení předpokladů jeho přípustnosti.
2. Dříve, než se Ústavní soud může zabývat podstatou ústavní stížnosti, musí zkoumat, zda návrh splňuje náležitosti předpokládané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“).
3. Ústavní stížnost byla podána osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Včasnost podání (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) se však týká pouze usnesení, kterými bylo rozhodováno o návrhu stěžovatele na zastavení exekuce. Z jejich obsahu je zřejmé, že (dnes již skončená) exekuce byla zahájena v roce 2013; není proto zjevně možné považovat ústavní stížnost za včasnou i ve vztahu k napadenému usnesení exekučního soudu č. j. 28 EXE 1549/2013-11, jímž byla exekuce nařízena. V této části je ústavní stížnost opožděná; dále se Ústavní soud zabýval její přípustností ve smyslu §75 téhož zákona.
4. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele pro vady spočívající v nevymezení předpokladů jeho přípustnosti. Otázkou přípustnosti dovolání se Ústavní soud podrobně zabýval ve svém plenárním stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.). V něm přijal závěr, že neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není jeho odmítnutí pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Výkladem §75 zákona o Ústavním soudu zároveň Ústavní soud dovodil, že je-li dovolání stěžovatele odmítnuto pro vady, jde o případ, kdy stěžovatel nevyčerpal dostupné opravné prostředky řádným způsobem.
5. Ústavní stížnost je tak přípustná pouze proti usnesení Nejvyššího soudu, u něhož Ústavní soud zkoumá, zda Nejvyšší soud nevybočil z mezí daných mu zákonem a nezatížil své rozhodnutí libovůlí. V části směřující proti zbývajícím, včas napadeným rozhodnutím je ústavní stížnost nepřípustná. Ústavní soud se tak soustředí pouze na námitky směřované vůči postupu a rozhodnutí Nejvyššího soudu.
6. Proti usnesení Nejvyššího soudu brojí stěžovatel tvrzením, že je v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny nepřezkoumatelné, neboť stěžovatel v dovolání předestřel několik otázek procesního práva, v judikatuře dovolacího soudu dosud neřešených. Konkrétně mělo jít o následující otázky: 1) aplikace §14 o. s. ř. v případě, kdy rozhodující soudce vykonává dohled nad exekuční činností soudního exekutora, 2) aplikace §32 o. s. ř. ve spojení s §52 ex. ř. v případě nepředložení řádné plné moci pro jednání za oprávněné, a konečně 3) aplikace §39 odst. 1, §43a odst. 3 a 6 ex. ř., byl-li soudní exekutor pověřen vedením exekuce na základě nesrozumitelného exekučního návrhu. V důsledku jejich nezodpovězení se měl stěžovatel ocitnout bez soudní ochrany; dovolací soud se neřídil nálezem sp. zn. II. ÚS 1113/16 ze dne 29. 11. 2016 (N 228/83 SbNU 559), který ukládá posoudit jako řádný dovolací důvod i namítané porušení základních práv.
7. Úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při každé pochybnosti dovolatele, nýbrž je jeho povinností, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky z oblasti hmotného či procesního práva. Přístup k Nejvyššímu soudu je z vůle zákonodárce záměrně omezen a formalizován tak, aby se dovolací soud mohl podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy (blíže viz citované stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16).
8. Ústavní soud přezkoumal obsah stěžovatelem předestřených „dovolacích otázek“ a dospěl k jednoznačnému závěru, že Nejvyšší soud se žádného excesu nedopustil. Z ne zcela srozumitelného podání stěžovatele, obsahujícího celou řadu neurčitých výtek formulovaných spíše v obecné rovině, bez konkrétní návaznosti na obsah napadených rozhodnutí, není zřejmé, v čem porušení svých základních práv spatřuje; nekonkretizovaný odkaz na libovůli rozhodujících soudců a ztrátu stěžovatelovy důvěry v ně v tomto směru nepostačuje.
9. Stěžovatel například považuje za řádně vymezený dovolací důvod v tvrzení, že ve věci rozhodoval vyloučený senát, neboť jeho členové svým rozhodnutím porušili základní práva stěžovatele. Zaprvé však důvody podjatosti není možné hledat v jejich rozhodovací činnosti (viz výslovně §14 odst. 4 o. s. ř.), zadruhé pro případné zhojení vady spočívající v rozhodnutí vyloučeným soudcem slouží primárně jiné mimořádné opravné prostředky. Aby se podobnou námitkou mohl Nejvyšší soud zabývat, musel by mít nejprve za splněnou zákonnou podmínku řádně vymezeného předpokladu přípustnosti dovolání, což neměl. Odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu, které jednak poukazuje na právě uvedené, a dále dodává, že nemůže posuzovat otázky, na nichž právní posouzení věci odvolacím soudem nezáviselo, má Ústavní soud za logické a přesvědčivé, odpovídající obsahu dovolání stěžovatele. Jiný názor stěžovatele na právní závěry odvolacího soudu nepředstavuje způsobilé vymezení přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. Zbývá dodat, že totéž platí i pro řízení o ústavní stížnosti; právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny neznamená právo na příznivé rozhodnutí ve věci bez dalšího. Ústavní stížnost je v této části zjevně neopodstatněná.
10. Ve shora citovaném stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 byl přijat navazující závěr, podle kterého nevymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. S odkazem na tento závěr nelze ve vztahu k napadeným usnesením odvolacího a exekučního soudu než odmítnout ústavní stížnost jako nepřípustnou, neboť stěžovatel nesplnil podmínku řádného vyčerpání dostupných opravných prostředků ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
11. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 1 písm. b), e) a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Návrh na zrušení v záhlaví uvedeného ustanovení exekučního řádu pak – coby návrh akcesorický – sdílí osud ústavní stížnosti [§43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. února 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu