ECLI:CZ:US:2021:1.US.2192.19.1
sp. zn. I. ÚS 2192/19
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Vladimíra Sládečka a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Rostislava Lukosze, zastoupeného Mgr. Annou Trojanovou, advokátkou, sídlem nám. Republiky 18, 669 02 Znojmo, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 851/2019-145 ze dne 14. 5. 2019, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a České republiky - Ministerstva spravedlnosti jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost a s ní spojený návrh se odmítají.
Odůvodnění:
Včas uplatněnou ústavní stížností, která až po výzvě Ústavního soudu splňovala i v ostatním podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Nejvyššího soudu s odůvodněním, že jím bylo porušeno jeho základní právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Zároveň stěžovatel požádal o náhradu nákladů právního zastoupení podle §83 a §84 zákona o Ústavním soudu.
Z ústavní stížnosti a přiloženého rozhodnutí se podává, že stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal po žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti (dále také "vedlejší účastník řízení") zaplacení částky 50 000 Kč jakožto zadostiučinění za nemajetkovou újmu, přičemž zároveň požádal o ustanovení zástupce z řad advokátů. Obvodní soud pro Prahu 2 svým usnesením č. j. 29 C 246/2016-29 ze dne 7. 12. 2016 jeho žádost o ustanovení zástupce z řad advokátů zamítl; Městský soud v Praze (dále také "odvolací soud") svým usnesením č. j. 16 Co 55/2017-38 ze dne 20. 2. 2017 usnesení prvoinstančního soudu potvrdil. Proti usnesení odvolacího soudu podal stěžovatel včasné dovolání k Nejvyššímu soudu. Jelikož podáním dovolání ze dne 17. 3. 2018 vznikla stěžovateli povinnost zaplatit soudní poplatek za dovolání, vyzval Nejvyšší soud svým usnesením č. j. 30 Cdo 851/2019-143 ze dne 27. 3. 2019 (dále také "předmětná výzva" či "výzva k zaplacení soudního poplatku za dovolání") stěžovatele k zaplacení soudního poplatku s poučením, že pokud poplatek nebude ve stanovené lhůtě uhrazen, dovolací řízení bude zastaveno. Protože stěžovatel soudní poplatek ani na výzvu nezaplatil, rozhodl Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením č. j. 30 Cdo 851/2019-145 ze dne 14. 5. 2019 o zastavení dovolacího řízení.
Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení účelná, jelikož účastníkům řízení jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
Stěžovatel v ústavní stížnosti stručně řečeno namítá to, že Nejvyšší soud své rozhodnutí o zastavení dovolacího řízení založil na závěru, že stěžovatel na výzvu soudu nezaplatil soudní poplatek. S tímto závěrem však stěžovatel nesouhlasí a uvádí, že usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 851/2019-143 ze dne 27. 3. 2019 (tj. výzva k zaplacení soudního poplatku za dovolání) nebyla nikdy doručena stěžovateli do datové schránky, kterou má jakožto fyzická osoba pro účely doručování zřízenou. Stěžovatel namítá, že jelikož k zaplacení poplatku za dovolání nikdy vyzván nebyl a jiný způsob doručení mu není znám, došlo napadeným usnesením Nejvyššího soudu o zastavení dovolacího řízení k porušení jeho základního práva na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Soudce zpravodaj si vyžádal příslušný spisový materiál, vedený u Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 29 C 246/2016, a zaslal ústavní stížnost Nejvyššímu soudu. Ten ve svém vyjádření nejdříve zrekapituloval průběh dosavadního řízení a kontrolou příslušného spisu ověřil, že předmětná výzva byla stěžovateli v místě jeho trvalého pobytu doručována prostřednictvím držitele poštovní licence dne 10. 4. 2019. Poněvadž nebyl stěžovatel při doručení písemnosti dne 10. 4. 2019 poštovním doručovatelem zastižen, obálka s výzvou k zaplacení soudního poplatku za dovolání byla ten samý den vložena do schránky stěžovatele, čímž nastala fikce doručení podle §50 odst. 1 občanského soudního řádu. Předmětná výzva tak byla stěžovateli skutečně doručena; originál doručenky je uložen v procesním spisu Obvodního soudu pro Prahu 2. Nejvyšší soud s odkazem na ustanovení §45 občanského soudního řádu dále uvedl, že si je vědom zákonem stanoveného pořadí doručování soudních písemností, což znamená, že v daném případě měla být předmětná výzva doručována stěžovateli do jeho datové schránky jakožto druhého preferovaného způsobu, neboť ten ji má zřízenou. Nejvyšší soud se však nedomnívá, že by tato vada řízení mohla mít za následek porušení ústavních práv stěžovatele. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu, ale i usnesení Ústavního soudu (zejména sp. zn. IV. ÚS 3807/11 ze dne 28. 2. 2012 a sp. zn. III. ÚS 1934/14 ze dne 20. 11. 2014) uvádí, že ačkoliv mělo být usnesení obsahující výzvu k zaplacení soudního poplatku za dovolání doručováno do datové schránky stěžovatele a nikoliv prostřednictvím poštovního doručovatele, neznamená takové pochybení porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, zvlášť pokud se jiná forma doručení - prostřednictvím držitele poštovní licence - odbyla v zákonných mezích. Závěrem Nejvyšší soud navrhl ústavní stížnost zamítnout, resp. odmítnout, neboť z výše uvedených důvodů nebylo porušeno žádné ze základních práv stěžovatele.
Ústavní soud rovněž dotazem u Ministerstva vnitra ověřil to, že stěžovatel má aktivovanou datovou schránku, která byla zpřístupněna 4. 4. 2011 a od té doby je trvale přístupná.
Soudce zpravodaj zaslal uvedené vyjádření Nejvyššího soudu stěžovateli na vědomí a k případné replice. Ten ve svém vyjádření ze dne 8. 3. 2021 uvedl, že setrvává na svém tvrzení ohledně toho, že předmětné usnesení č. j. 30 Cdo 851/2019-143 (tj. výzva k zaplacení soudního poplatku za dovolání) mu nebylo doručeno. Dle jeho názoru totiž ani z doručenky nevyplývá, že by mu usnesení bylo skutečně doručeno, kdy mělo být pouze vhozeno do domovní schránky v místě jeho bydliště. V této souvislosti stěžovatel uvedl, že domovní schránka, kterou stěžovatel užívá, je společná pro dvě bytové jednotky, přičemž přístup k této schránce má celkem 6 osob. Stěžovatel uvedl, že předmětnou poštovní zásilku z domovní schránky nevyzvedl, ani mu zásilku nikdo z obyvatel nepředal. Zdůrazňuje, že právě pro podobné případy - tj. komplikace při doručování - si zřídil datovou schránku. Stěžovatel má za to, že tímto krokem mj. dostatečně deklaroval, že má zájem přebírat si veškerou korespondenci od orgánů veřejné moci a domnívá se, že je zákonnou povinností orgánů veřejné moci do takto zřízené datové schránky písemnosti doručovat.
Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí, vyžádaného spisového materiálu a vyjádření Nejvyššího soudu zvážil námitky stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze považovat za další - "superrevizní" - instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto je třeba vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
Ústavní soud veden maximou minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů a s ohledem na zásadu hospodárnosti řízení i s ohledem na svoji konstantní judikaturu (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2177/15 ze dne 7. 3. 2017) neshledává v nyní projednávaném případě důvod ke kasačnímu zásahu, neboť na právním postavení stěžovatele, pokud jde o rozhodnutí ve věci samé (viz rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 29 C 246/2016-161 ze dne 21. 11. 2019 ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze č. j. 16 Co 345/2020-304 ze dne 1. 12. 2020), by vyhovění ústavní stížnosti nemohlo ničeho změnit. Ačkoliv je na jedné straně nutné přisvědčit argumentaci stěžovatele v tom, že pokud má fyzická osoba zřízenou datovou schránku je povinností obecných soudů do datové schránky doručovat, neboť se jedná o prioritní způsob doručování, nelze na druhou stranu odhlédnout od skutečnosti, že stěžovatelovo tvrzení ohledně nedoručení předmětné výzvy nemá oporu v příslušném spisu. Z vyžádaného spisového materiálu obvodního soudu totiž vyplývá, že předmětná výzva byla stěžovateli doručována prostřednictvím provozovatele poštovních služeb, a jelikož stěžovatel nebyl dne 10. 4. 2019 poštovním doručovatelem zastižen, pak obálka obsahující předmětnou výzvu byla tentýž den vložena do schránky stěžovatele (viz doručenka založená ve spisu na č. l. 143).
V tomto kontextu pak Ústavní soud připomíná, že při doručování písemností je třeba vycházet z materiálního přístupu k doručování písemností, přičemž podstatné je, zda se adresát mohl s doručovanou písemností seznámit a byla tak zachována jeho práva vážící se ke spravedlivému procesu. Ačkoliv Nejvyšší soud při doručování předmětné výzvy postupoval nepředvídatelným způsobem, když v průběhu řízení změnil způsob doručování, ač k tomu nebyl dán žádný plausibilní důvod, nelze tento vadný procesní postup považovat automaticky za porušení ústavně garantovaného práva stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, když ten měl možnost se s písemností seznámit v místě svého trvalého pobytu, kde se stěžovatel zdržuje. Jinak by tomu bylo v případě doručování prostřednictvím provozovatele poštovních služeb na adresu trvalého pobytu, kde se účastník řízení nezdržuje, ačkoliv má zřízenou datovou schránku (viz např. nález sp. zn. II. ÚS 1577/16 ze dne 11. 7. 2017).
Ústavní soud je nucen konstatovat, že případná kasace napadeného usnesení Nejvyššího soudu by v nyní projednávaném případě - kdy v mezidobí došlo již k pravomocnému skončení věci - byla pouhým formalismem. K tomu Ústavní soud dodává, že odvolací Městský soud v Praze se námitkou stěžovatele ohledně vadného doručování usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 851/2019-143 (tj. předmětné výzvy) řádně vypořádal v tom smyslu, že ani skutečnost doručování výzvy k zaplacení poplatku za dovolání prostřednictvím provozovatele poštovních služeb a uložení písemnosti do poštovní schránky stěžovatele (namísto doručování do datové schránky stěžovatele) nemohla mít vliv na správnost rozhodnutí ve věci samé, když žaloba stěžovatele je zjevně bezdůvodná (viz bod 10. rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 16 Co 345/2020-304 ze dne 1. 12. 2020).
V kontextu výše řečeného nelze navíc přehlédnout to, že ačkoliv bylo v dovolacím řízení postupováno a rozhodováno podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), po novele občanského soudního řádu, provedené citovaným zákonem č. 296/2017 Sb., došlo k zásadní změně koncepce v přípustnosti dovolání proti usnesením, kterými bylo rozhodnuto o žádosti účastníka o ustanovení zástupce. Dovolání proti takovýmto rozhodnutím je tak již několik let ex lege nepřípustné [viz ustanovení §238 odst. 1 písm. j) občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017].
Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl. Za těchto okolností nemohlo být vyhověno ani návrhu stěžovatele na náhradu nákladů stěžovatelova zastoupení před Ústavním soudem, jelikož ústavní stížnost byla odmítnuta (a contrario §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 12. října 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu