ECLI:CZ:US:2021:1.US.2198.21.1
sp. zn. I. ÚS 2198/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Jana S. a Evy P. (jedná se o pseudonymy), zastoupených JUDr. Karlem Mateřánkou, advokátem, sídlem Rooseveltova 10/9, Plzeň, proti rozsudku Krajského soud v Plzni ze dne 6. května 2021 č. j. 56 Co 38/2021-487 a rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 15. ledna 2021 č. j. 99 Nc 3627/2019-438, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť tvrdí, že jimi došlo k porušení jejich práva na péči o děti a jejich výchovu dle čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod a porušení presumpce neviny garantované čl. 40 odst. 2 Listiny.
2. Z obsahu spisu vyplývá, že Jiří P. a Pavel P. (jedná se o pseudonymy) se narodili v průběhu nesezdaného soužití stěžovatelů. Dne 14. 6. 2019 podal orgán sociálně-právní ochrany dítěte návrh na vydání předběžného opatření dle §924 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve spojení s §452 zákona č. 292/2013 Sb., zákona o zvláštních řízeních soudních, na předání nezletilého Jiřího do Dětského centra Plzeň. Učinil tak poté, co obdržel informaci z nemocnice, že u nezletilého Pavla bylo shledáno podezření na syndrom týraného dítěte. Okresní soud Plzeň-město tomuto návrhu vyhověl dne 14. 6. 2019 a dne 18. 6. 2019 vydal stejné předběžné opatření ve vztahu k nezletilému Pavlovi z důvodu podezření, že trpí syndromem týraného dítěte a péče o něho je oběma rodiči zanedbávána. Následně okresní soud bez návrhu zahájil řízení o nařízení ústavní výchovy, o náhradní rodinné péči a přijetí výchovných opatření vůči oběma nezletilým.
3. Ústavní stížností napadeným rozsudkem nařídil okresní soud ústavní výchovu obou nezletilých (výrok I.). Současně výrokem II. uložil stěžovateli přispívat na jejich výživu každému 2 000 Kč měsíčně a výrokem III. uložil stěžovatelce přispívat na jejich výživu každému 500 Kč měsíčně. Výroky IV. a V. okresní soud rozhodl o nákladech řízení, které nebyly ústavní stížností zpochybňovány.
4. Krajský soud v Plzni napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek okresního soudu ve výrocích I., II. a IV, změnil pouze výrok III. tak, že stěžovatelce uložil přispívat na výživu každého nezletilého částkou 1 500 Kč měsíčně.
5. Dne 19. 4. 2021 byla proti stěžovatelce podána obžaloba, vinící ji ze zločinu těžkého ublížení na zdraví na dítěti mladším 15 let. Dle ústavní stížnosti byla stěžovatelka nepravomocně obžaloby zproštěna.
6. Těžištěm ústavní stížnosti je tvrzení, že podezření o týrání nezletilého Pavla se v průběhu opatrovnického ani trestního řízení nepotvrdilo. U stěžovatele nebylo zjištěno vůbec žádné pochybení či závadové jednání. V případě nezletilého Jiřího zase nebyla zjištěna žádná okolnost, která by svědčila o jakémkoli podezření ze zanedbání péče. Dle judikatury Ústavního soudu (nález sp. zn. II. ÚS 838/07 ze dne 10. 10. 2007 či sp. zn. II. ÚS 2546/10 ze dne 6. 9. 2011) představuje rozdělení rodiny velmi závažný zásah do základních práv, musí se proto opírat o dostatečně pádné argumenty motivované zájmem dítěte. Z tohoto pohledu je odůvodnění rozhodnutí obecných soudů naprosto nedostatečné. Není jasné, z jakých důkazů vyplývá vysoké riziko toho, že by se měla situace v budoucnu opakovat. Není také jasné, jak mají rodiče postupovat, aby mohli po roce zase dostat děti do své péče zpět. Obecné soudy navíc k nařízení ústavní výchovy přistoupily, aniž by byla učiněna jiná opatření.
7. Stěžovatelé dále uvádějí, že se o děti řádné starali, navštěvovali všechny preventivní prohlídky, děti absolvovaly veškerá očkování. Mají o děti eminentní zájem, o čemž svědčí četnost návštěv synů v dětském centru, kde jsou umístěni. Stěžovatelé mají obavu o správný vývoj dětí, kterým pobyt v dětském centru nesvědčí. Navíc byly během pandemické situace návštěvy omezené.
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkum ústavnosti soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Takové vady Ústavní soud v napadených rozhodnutích neshledal.
10. Ústavní soud si je vědom judikatury citované stěžovateli (viz výše), i rozhodovací činnosti Evropského soudu pro lidská práva (např. rozsudek ve věci Polášek proti České republice ze dne 8. 1. 2007, č. stížnosti 31885/05), z nichž vyplývá, že rozdělení rodiny představuje velmi závažný zásah do základních lidských práv, a proto se musí opírat o dostatečně pádné argumenty motivované zájmem dítěte a musí být odpovídajícím způsobem odůvodněn. Jak vyplývá z těchto rozhodnutí, Ústavní soud i Evropský soud pro lidská práva v minulosti považovaly vystavení dětí násilí nebo špatnému zacházení za právě takovýto argument ve prospěch ochrany nejlepšího zájmu dítěte. Současně je nutno najít rovnováhu mezi zájmy dítěte a rodičů, přičemž zájem dítěte může nad zájmem rodičů žít s dítětem převážit. Odebrání dítěte rodičům je však třeba považovat za opatření dočasné, které je nezbytné zrušit, jakmile to okolnosti dovolí. Důležitý aspekt pro rozhodování soudů představuje i zjištění vlastního názoru dítěte (např. usnesení sp. zn. II. ÚS 545/21 ze dne 2. 6. 2021), nicméně tento požadavek není vzhledem k útlému věku nezletilých ve věci relevantní.
11. Při promítnutí uvedených zásad do skutkových okolností posuzované věci Ústavní soud poukazuje na závěr okresního soudu, že je objektivně prokázané, že u nezletilého Pavla byly zjištěny zlomeniny dlouhých kostí obou předloktí, levého bérce staršího data, zhmoždění kůry čelní laloků mozku, u nichž znalec vyloučil, že by si tato zranění mohl nezletilý způsobit sám. Tato zranění soudy považovaly za velmi závažná, bezprostředně ohrožující život a zdraví nezletilého. Za alarmující krajský soud považoval, že v době jejich zjištění byl nezletilý Pavel starý pouze čtyři měsíce. Navíc zdůraznil, že zranění byla různého stáří, čili k nim muselo docházet ve více případech. Stěžovatelé vyloučili, že by o nezletilého Pavla pečoval někdo jiný. Okresní soud se rovněž vyjádřil k přijetí mírnějších opatření. Neshledal, že by stanovení dohledu nad dětmi vyřešilo problém s bezpečností, nebyli zjištěni ani vhodní pěstouni. Učinění jiných opatření ostatně ani není nezbytnou podmínkou pro nařízení ústavní výchovy. Stejně tak okresní soud odmítl svěření dětí do výlučné péče stěžovatele. Krajský soud považoval rozsudek okresního soudu za věcně správný a zákonu odpovídající, proto ho potvrdil. Dodal, že nelze vyloučit s ohledem na skutkový stav, že by se stěžovatelé nedopustili útoků na zdraví nezletilého Jiřího. Potvrzení rozsudku okresního soudu navrhl i původní navrhovatel, dále kolizní opatrovník dětí i příslušné okresní a krajské státní zastupitelství.
12. Pakliže stěžovatelé namítají, že se podezření z týrání nepotvrdilo, Ústavní soud odkazuje na §971 občanského zákoníku, dle něhož je podmínkou nařízení ústavní výchovy skutečnost, že je výchova dítěte nebo jeho tělesný, rozumový či duševní stav, anebo jeho řádný vývoj vážně ohrožen nebo narušen do té míry, že je to v rozporu se zájmem dítěte, anebo jsou-li tu vážné důvody, pro které rodiče dítěte nemohou jeho výchovu zabezpečit. Podezření z týrání či pravomocné odsouzení pro příslušný trestný čin podmínkou nařízení ústavní výchovy není. Není jím ani riziko, že se bude v budoucnu takovéto jednání opakovat. Tím, že krajský soud poukázal na běžící trestní řízení a obžalobu stěžovatelky, nemohl porušit presumpci neviny ve vztahu k matce - stěžovatelce ve smyslu čl. 40 odst. 2 Listiny.
13. Zohlednit je rovněž nutné to, že i z ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelé mají možnost nezletilé navštěvovat, čeho využívají. Tato možnost mohla být fakticky omezena v důsledku opatření reagujících na epidemiologickou situací, zmíněná omezení však nemohou být předmětem přezkumu Ústavního soudu v této věci, neboť petit ústavní stížnosti navrhuje zrušení rozsudků o nařízení ústavní výchovy. Navíc ani nejsou zmiňovaná omezení v ústavní stížnosti blíže specifikována.
14. Stěžovatelé se rovněž vymezují vůči časovému aspektu umístění do ústavní výchovy. Ústavní výchova je stanovena na dobu jednoho roku a stěžovatelům není zřejmé, co by měli během této doby zlepšit, aby jim byli nezletilí navráceni. Ústavní soud v této souvislosti poukazuje na skutečnost, že dle §972 a §973 občanského zákoníku lze ústavní výchovu nařídit nejdéle na dobu tří let a že soud je povinen nejméně jednou za šest měsíců přezkoumat, zda trvají důvody pro nařízení tohoto opatření nebo zda není možné zajistit dítěti náhradní rodinnou péči. Za tím účelem si získává další informace včetně stanoviska rodičů.
15. Ústavní soud uzavírá, že obecné soudy při svém rozhodování pečlivě a důsledně vzaly do úvahy výše uvedené ústavní požadavky a kritéria a konfrontovaly je s konkrétními skutkovými okolnostmi projednávaného případu. Současně logicky a srozumitelně zdůvodnily, proč za daných skutkových okolností jsou splněny zákonné podmínky pro nařízení ústavní výchovy nezletilých. Protože Ústavní soud neshledal namítaná porušení základních práv či svobod stěžovatelů, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. září 2021
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu