ECLI:CZ:US:2021:1.US.2206.21.1
sp. zn. I. ÚS 2206/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky R. G., zastoupené Mgr. Alicjí Adamusovou Rzymanovou, advokátkou, sídlem Kirovova 1430/11, Karviná-Mizerov, směřující proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. 11. 2019 č. j. 25 C 71/2018-186, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2020 č. j. 20 Co 151/2020-217 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2021 č. j. 30 Cdo 1628/2021-268; za účasti Obvodního soudu pro Prahu 2, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí. Má za to, že obecné soudy svým postupem porušily její základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
2. Jak vyplývá z ústavní stížnosti a přiložených soudních rozhodnutí, stěžovatelka je matkou zesnulého syna, který spáchal sebevraždu ve Věznici Všehrdy. Žalobou se domáhala po státu odškodnění převyšující 1,5 milionu Kč za bolestné, ztížení společenského uplatnění a duševní útrapy, to vše zapříčiněné nesprávným úředním postupem Vězeňské služby České republiky (dále jen jako "vězeňská služba"). Svůj nárok ve stručnosti opírala o tvrzení, že zesnulý byl psychicky nemocný a vězeňská služba nezajistila řešení jeho duševních potíží, které nakonec vyústily v sebevraždu. Nalézací soud žalobu zamítl. Z dokazování zjistil, že zesnulý byl sice během předchozího pobytu ve vazební věznici třikrát u psychologa, ale z důvodu léčby gamblerství, sebevražedné úmysly neprojevoval a svůj stav po setkáních považoval za lepší. Při dalším vyšetření psychiatr nezjistil žádné potíže a neindikoval jakoukoliv léčbu. Zesnulý si po přesunutí do Věznice Všehrdy na nic nestěžoval, nepožadoval psychologickou péči. I když si zesnulý o sebevražedných záměrech psal do deníku, vězeňská služba k tomuto zdroji logicky neměla přístup. Hlavní příčinou sebevraždy dle výpovědi spoluvězně bylo navýšení trestu zesnulému odvolacím soudem, o kterém se bezprostředně před činem dozvěděl. Nalézací soud na základě uvedeného došel k závěru, že vězeňská služba nezanedbala psychologickou péči o zesnulého a neměla jak sebevraždě předejít. Odvolací soud potvrdil rozsudek prvostupňového soudu, dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud odmítl pro nevymezení naplnění předpokladů jeho přípustnosti.
3. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům jsou všechny skutečnosti známy.
4. Stěžovatelka s rozhodnutími obecných soudů nesouhlasí. Trvá na tom, že vězeňská služba pochybila. Jestliže byl ve vazební věznici zesnulý diagnostikován pro duševní potíže, měla mu být poskytnutá psychologická péče v co nejširší míře (lege artis), nezáleží na tom, zda on sám ji aktivně žádal. Nalézací soud postupoval chybně, neboť posouzení (ne)dostatečnosti psychologické péče ze strany vězeňské služby učinil bez znaleckého posudku, totéž lze říci i o úvaze soudu, že za sebevraždu mohla informace o zvýšení trestu. Prvostupňový soud dále odmítl provést výslechy zdravotnického personálu Věznice Všehrdy. Závažný psychický stav zesnulého byl zřejmý z jeho deníků. Pokud se vězeňská služba brání odpovědnosti odkazem na nedostatek informací o sebevražedných sklonech zesnulého, v podstatě těží z vlastního protiprávního jednání - i dle judikatury Evropského soudu pro lidská práva má vězňům věnovat patřičnou terapeutickou pozornost. V neposlední řadě se stěžovatelka vymezuje proti postupu Nejvyššího soudu, otázky k řešení dostatečně přesně konkretizovala.
5. Ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou a řádně zastoupenou, k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a návrh je přípustný.
6. Ústavní soud však posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
7. Dále je třeba zdůraznit, že pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníků tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelky a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Po důkladném seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se Ústavní soud domnívá, že v projednávaném případě takový zásah shledán nebyl.
8. Stěžovatelka v ústavní stížnosti v podstatě pokračuje v argumentaci, kterou uplatňovala před obecnými soudy. Většina jejích námitek směřuje proti průběhu dokazování, potažmo dovozuje přítomnost "chybějících" důkazů. Ústavnímu soudu s ohledem na jeho výše vymezenou roli zásadně nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy. O případném zásahu by bylo možno uvažovat pouze za situace, kdy by došlo k extrémnímu nesouladu mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními, která z provedených důkazů soud učinil, případně kdy postup obecného soudu nese rysy svévole (či libovůle), což v důsledku vede k vadnému právnímu posouzení věci (srov. za všechny nález ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 3709/16). Hodnocení skutkového stavu obecnými soudy ale podobné znaky vybočení podle Ústavního soudu nenese. Stěžovatelka byla (a je) přesvědčena, že vězeňská služba neposkytla zesnulému dostatečnou psychologickou péči a tím nezabránila jeho sebevraždě. Nalézací soud na základě dokazování dospěl k závěru, že toto pochybení nenastalo. Svůj názor dostatečně podrobně skutkově podložil (srov. body 4-10 odůvodnění napadeného rozsudku) a poté odpovídajícím způsobem vyhodnotil. Námitka stěžovatelky o nezbytnosti znaleckého posudku v tomto směru není opodstatněná - posouzení nalézacího soudu nezáviselo na odborné (lékařské) otázce (např. o kvalitě péče), ale na skutečnosti, že z průběhu a výsledků předchozí psychologické terapie (týkající se gamblerství) ani jiných okolností nemohla vězeňská služba (údajné) sebevražedné sklony zesnulého realisticky předvídat. Výslech zdravotního personálu Věznice Všehrdy lze považovat za nadbytečný, zesnulý s ním ani nepřišel do styku.
9. Ústavní soud se neztotožňuje ani s námitkami směřujícími proti způsobu odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem. Stěžovatelka dokládá dostatečné vymezení předpokladů přípustnosti v dovolání odkazem na čtyři otázky doslovně citované na str. 3-4 ústavní stížnosti. V nich ale skutečně nijak neuvádí, čím konkrétně by měly být naplněny předpoklady přípustnosti pro každou jednotlivou otázku. Odkaz na odchýlení se od "ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, potažmo i Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva" nepostačí. Ostatně rovněž odkazy na judikaturu citovaných soudů v ústavní stížnosti zůstávají v obecnější rovině.
10. Ústavní soud lituje osudu zesnulého a z lidského hlediska je pochopitelné, že stěžovatelka viní z událostí vězeňskou službu. Stěžovatelkou vykreslovaný alternativní průběh skutkového děje, dle kterého vězeňská služba mohla při splnění jí žádaného postupu tragédii předejít, logicky není vyvratitelný. V "ideálním" světě by k oné politováníhodné události třeba nedošlo. Odpovědnost za náhradu škody způsobenou nesprávným úředním postupem nicméně může vycházet jen z objektivně doložitelné (nikoliv hypotetické) situace v konkrétním případě a zde lze jen odkázat na shora předestřené poznatky z dokazování. Zároveň Ústavní soud považuje za nutné zmínit, že i kdyby nárok stěžovatelky zde popsaným deficitem (tj. chybějící odpovědností vězeňské služby) netrpěl, úspěch její žaloby by byl ohrožen otázkou případného promlčení z důvodu nedodržení šestiměsíční lhůty pro uplatnění nároku či nemožností žádat odškodnění za duševní útrapy v rámci citovaného řízení. Tyto linie procesní obrany vězeňské služby (státu) nicméně z výše uvedených příčin obecné soudy vůbec neřešily.
11. Ústavní soud ohledem na uvedené uzavírá, že nemá proti skutkovým a právním závěrům obecných soudů ústavněprávních námitek a ústavní stížnost proto odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. září 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu