ECLI:CZ:US:2021:1.US.2217.21.1
sp. zn. I. ÚS 2217/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) K. M. a 2) P. M., zastoupených společně JUDr. Ing. Lukášem Prudilem, Ph.D., advokátem se sídlem v Brně, Bašty 416/8, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 3771/2020-194 ze dne 27. 5. 2021 a rozsudkům Krajského soudu v Brně č. j. 17 Co 313/2019-165 ze dne 30. 7. 2020 a Okresního soudu v Hodoníně č. j. 6 C 259/2018-126 ze dne 26. 9. 2019, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Hodoníně, jako účastníků řízení, a příspěvkové organizace Lázně Hodonín, se sídlem v Hodoníně, Měšťanská 140, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Nadepsaným rozsudkem Okresního soudu v Hodoníně (dále jen "nalézací soud") byla zamítnuta žaloba stěžovatelů o zaplacení 2 500 000 Kč s příslušenstvím pro stěžovatelku 1) a 700 000 Kč s příslušenstvím pro stěžovatele 2) z titulu náhrady škody a nemajetkové újmy na zdraví stěžovatelky 1) způsobené vedlejším účastníkem, a bylo jim uloženo nahradit vedlejšímu účastníku náklady řízení. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (dále takto označován) uvedené výroky rozsudku nalézacího soudu potvrdil a zavázal stěžovatele k náhradě nákladů odvolacího řízení. Dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud (dále též "dovolací soud") odmítl jako nepřípustné a rovněž je zavázal k náhradě nákladů dovolacího řízení.
2. Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatelé jako osoby oprávněné a řádně zastoupené advokátem [k podmínkám řízení viz §30 odst. 1, §72 odst. 3 a §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], domáhají zrušení napadených rozhodnutí pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), konkrétně namítají vady dokazování, a to neodstranění rozporu v odborných posudcích. Dovolacímu soudu pak s odkazem na nález sp. zn. II. ÚS 2312/15 ze dne 9. 2. 2016 (N 30/80 SbNU 391) vytýkají nedostatečné odůvodnění závěru o nepřípustnosti jejich dovolání. A konečně stěžovatelé poukazují na část odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, týkající se sjednocení rozhodovací praxe ohledně určení tarifní hodnoty sporu o náhradu újmy na zdraví podle vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "advokátní tarif")], z níž vyplývá, že nalézací a odvolací soud uložily stěžovatelům povinnost k náhradě nákladů řízení v nesprávné výši, vycházeje z žalovaných částek.
3. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
4. Z pohledu Listiny jsou relevantní jen takové vady dokazování, které svědčí o svévoli rozhodujícího soudu či extrémním nesouladu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, způsobeným jejich excesivním hodnocením [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 1891/18 ze dne 9. 10. 2018 (N 169/91 SbNU 121), bod 24; také nález sp. zn. III. ÚS 4160/16 ze dne 6. 3. 2018 (N 40/88 SbNU 553)]. O takový případ však ve věci stěžovatelů nejde.
5. Již nalézací soud zhodnotil provedené důkazy pečlivě, své úvahy srozumitelně a přesvědčivě vyložil a na zjištěný skutkový stav aplikoval přiléhavou právní úpravu. Jeho postup poté aproboval odvolací soud. Rozpor, který stěžovatelé v provedených odborných posudcích i nadále spatřují, nalézací soud odstranil právě jejich hodnocením. Přiklonil se k závěrům jednoho z nich, který považoval za přesvědčivější (korespondující výpovědi svědků atp.). Nespokojenost stěžovatelů pramení ze skutečnosti, že šlo o posudek jiný, než jimi předložený, který nevyzníval v jejich prospěch a současně znevěrohodňoval účastnickou výpověď stěžovatelky 1). Stěžovateli předloženému posudku obecné soudy ve shodě nepřiznaly relevanci a odůvodnily, proč tak učinily. Důkazní situace stěžovatelů jako žalobců, založená na soukromém posudku a účastnické výpovědi stěžovatelky 1), jejichž věrohodnost a důkazní váhu vyvrátily všechny další v řízení provedené důkazy, tak byla podle Ústavního soudu od počátku slabá a podaná žaloba byla zjevně odsouzena k neúspěchu; v tomto ohledu se Ústavní soud s ohledem na kritiku kvality zpracování jimi předloženého znaleckého posudku ze strany obecných soudů neztotožňuje s náhledem stěžovatelů, podle kterého měli na počátku řízení legitimní důvod očekávat žalobní úspěch (dále viz bod 9). Nutno jen dodat, že nepříznivý výsledek řízení porušení čl. 36 odst. 1 Listiny nezakládá.
6. Podobný závěr proto Ústavní soud činí i ve vztahu k výrokům o náhradě nákladů řízení. A to i přesto, že nalézací a odvolací soud odvodily tarifní hodnotu sporu z žalovaných částek (§7 a §8 odst. 1 advokátního tarifu), zatímco dovolací soud postupoval s odkazem na svou aktuální judikaturu (usnesení sp. zn. 25 Cdo 2060/2020 ze dne 29. 4. 2021) podle §9 odst. 4 písm. a) téhož předpisu a vyčíslil náklady dovolacího řízení z částky 50 000 Kč. Z uvedeného sice implicitně plyne, že nalézací a odvolací soud podle poslední judikatury Nejvyššího soudu nepostupovaly správně, s ohledem na §238 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") však dovolací soud zmíněný právní závěr aplikoval jen na své rozhodnutí o nákladech dovolacího řízení a nákladové výroky soudů předchozích instancí zůstaly nedotčeny.
7. Předně se Ústavní soud neztotožňuje s přesvědčením stěžovatelů, že i podle Nejvyššího soudu se uložená povinnost k náhradě nákladů řízení nacházela zjevně "mimo meze spravedlivého procesu", neboť podle čl. 4 Ústavy jsou základní práva pod ochranou celé moci soudní, nikoli jen Ústavního soudu. Kdyby proto Nejvyšší soud k takovému závěru dospěl, bylo by jeho povinností rozhodnutí odvolacího soudu navzdory §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zrušit, což se ovšem nestalo, neboť otázka určení tarifní hodnoty sporu v případě stěžovatelů nedosahuje ústavněprávního rozměru. Z ústavněprávního hlediska může hrát uvedené roli například tehdy, ovlivňuje-li substantivní základní práva advokáta, který byl účastníku řízení (státem) ustanoven, na spravedlivou odměnu za vykonanou práci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 2654/10 ze dne 17. 5. 2011 (N 94/61 SbNU 453), nález sp. zn. I. ÚS 2654/10 ze dne 17. 5. 2011 (N 94/61 SbNU 453), sp. zn. I. ÚS 196/14 ze dne 28. 1. 2015 (N 20/76 SbNU 299) a řada dalších], popř. kdyby šlo o extrémní vybočení z obecných výkladových pravidel nebo zcela absentovalo odůvodnění. Jinak však rozhodování o nákladech řízení nelze svou váhou klást naroveň rozhodování o meritu projednávané věci.
8. Ústavní soud není povolán zkoumat míru racionality konkurujících právních názorů; možnosti ústavněprávního přezkumu se vyčerpávají posouzením, zda právní názor obecného soudu lze považovat za racionální, a tudíž nikoli libovolný či svévolný nebo jinak extrémně chybný [nález sp. zn. III. ÚS 3497/13 ze dne 6. 5. 2014 (N 75/73 SbNU 341)]. Jde o výklad podústavního (dokonce podzákonného) práva, v úvahu zjevně přichází a je v praxi dosud neustáleně i zastáváno více variant (podobně i usnesení sp. zn. II. ÚS 4036/18 ze dne 29. 1. 2019, bod 10). Rozdílný názor na interpretaci obyčejného práva (bez ohledu na to, zda pouze namítaný nebo Ústavním soudem autoritativně zjištěný) sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. dále zmíněné usnesení IV. ÚS 303/02 ze dne 5. 8. 2002 (U 25/27 SbNU 307)]. Sjednocovací roli v tomto ohledu sehrává Nejvyšší soud; Ústavní soud ji nemůže suplovat jen proto, že je z rozhodnutí zákonodárce nákladová problematika z dovolacího přezkumu vyloučena.
9. Na právě uvedeném nic nemění ani odkaz stěžovatelů na usnesení sp. zn. I. ÚS 1919/08 ze dne 12. 8. 2008 (U 10/50 SbNU 451), které Ústavní soud neshledává přiléhavým k projednávané věci. Přiléhavějším se naopak jeví dřívější usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02, na něž je v usnesení sp. zn. I. ÚS 1919/08 odkazováno. Ústavní soud totiž, jak uvedl výše, nesdílí přesvědčení stěžovatelů o účelnosti podané žaloby (na rozdíl od věci sp. zn. I. ÚS 1919/08). Neúspěch nynějších stěžovatelů nebyl založen na nedostatcích důkazů o příčinné souvislosti (prokázaného) postupu lékaře non lege artis a vznikem škody. V první řadě se stěžovatelům nepodařilo prokázat existenci protiprávního jednání vedlejšího účastníka (resp. pro něj pracující lékařky) a nestalo se tak vlivem důkazní nouze [nález sp. zn. IV. ÚS 14/17 ze dne 9. 5. 2018 (N 84/89 SbNU 269) a contrario]; v řízení byl zkrátka prokázán jiný skutkový děj, než jaký byl předkládán stěžovatelkou 1), její účastnická výpověď byla přímo označena za nevěrohodnou.
10. Byť se tedy judikatura obecných soudů ohledně určení tarifní hodnoty sporu o újmu na zdraví (tedy interpretace podzákonného předpisu) v mezičase vyvinula pro stěžovatele příznivějším směrem, nespatřuje Ústavní soud extrémní nespravedlnost ve skutečnosti, že judikatorní vývoj již na projednávanou věc nedopadne (k temporálním účinkům změny judikatury viz podrobněji nález sp. zn. IV. ÚS 3500/18 ze dne 10. 12. 2019, body 19-27; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). Stěžovatelé ostatně ani netvrdí, že by jim snad nákladovými výroky nalézacího a odvolacího soudu vznikla citelná újma (relevantní z hlediska základních práv) - že by například před podáním žaloby pečlivě zvažovali riziko výše povinnosti k náhradě nákladů řízení v případě neúspěchu a měli legitimní očekávání, že bude rozhodováno podle výkladu, který Nejvyšší soud podle současné judikatury (pozdější, než naříkaná rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu) označuje za správný. Ústavní soud uzavírá, že intenzita pochybení (lze-li to tak vzhledem k časovým souvislostem judikatorního vývoje vůbec nazvat) odvolacího a nalézacího soudu při rozhodování o nákladech řízení v posuzované věci nenabývá ústavněprávního rozměru.
11. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. října 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu