ECLI:CZ:US:2021:1.US.2233.21.1
sp. zn. I. ÚS 2233/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje), soudce Vladimíra Sládečka a soudce Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti P. K., zastoupené Markétou Zázvorkovou Malou, advokátkou, Jaroslava Průchy 1915/24, 434 01 Most, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 13 Co 124/2021-37 ze dne 19. 5. 2021 a usnesení Okresního soudu v Mostě č. j. 40 Nc 3528/2021-15 ze dne 29. 3. 2021, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 10 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina").
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným usnesením Okresní soud v Mostě nařídil předběžné opatření, jímž nezletilou dceru stěžovatelky předal do péče blíže označené osoby (navrhovatelky). Nezletilé současně pro řízení o návrhu na nařízení předběžného opatření ustanovil opatrovníka město L. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že stěžovatelka odmítá projevovat své dceři přirozenou náklonnost, odstrkuje ji, nadává jí, mnohdy i vulgárně, zasahuje jí do distanční výuky, vyhrožuje jí různými tresty apod. Nezletilá tak utíká do domácnosti navrhovatelky a jejích dětí, které zná od malička ze sousedství. Otec situaci nijak neřeší. Navrhovatelka poté, kdy se jí nezletilá svěřila, začala věc řešit a učinila s nezletilou oznámení na odboru sociálně-právní ochrany dětí, jenž následně učinil oznámení na policii. Policejní orgán dne 27. 3. 2021 zahájil úkony trestního řízení pro podezření z týrání svěřené osoby. K odvolání stěžovatelky proti usnesení okresního soudu Krajský soud v Ústí nad Labem v záhlaví citovaným usnesením rozhodnutí nalézacího soudu jako věcně správné potvrdil.
V ústavní stížnosti stěžovatelka namítla, že předběžné opatření nemělo zákonný podklad, jelikož bylo vydáno podle ustanovení občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř.") namísto ustanovení §452 až 465 zákona o zvláštních řízeních soudních (dále též "z. ř. s."). Vydání předběžného opatření podle §452 z. ř. s. dle jejího názoru obsahuje určité pojistky, které chrání zejména nezletilé dítě, aby nebylo umístěno v náhradním prostředí příliš dlouhou dobu nebo bez adekvátního důvodu. Tím, že nalézací soud přistoupil k vydání předběžného opatření podle §102 o. s. ř., obešel přísnější úpravu v zákoně o zvláštních řízeních soudních, čímž zasáhl do práv dítěte i jejího rodičovského práva. Soud se dle jejího mínění rovněž při vydání předběžného opatření vůbec nezabýval tím, zda tu nejsou i další osoby, kterým by mohla být nezletilá předběžným opatřením předána do péče a které by o takové svěření měly zájem. Stěžovatelka též vyjádřila nesouhlas se skutkovými zjištěními, na jejichž základě soudy svá rozhodnutí vybudovaly. Tuto svoji argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti dále rozvedla.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud pokládá nejprve za nezbytné podotknout, že k soudním rozhodnutím v rodinněprávních věcech přistupuje velmi rezervovaně. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tak ve spojení s omezeným přezkumem předběžného opatření jako rozhodnutí zatímní povahy velmi zúžen, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc soustředí pouze na posouzení toho, zda v případě napadeného rozhodnutí o předběžném opatření nejde o akt založený na naprosté libovůli, resp. jinak zásadním způsobem zasahující do práva účastníka řízení na soudní ochranu. K otázce samotné způsobilosti předběžného opatření (jako opatření prozatímní povahy) zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení se Ústavní soud v rozhodovací praxi opakovaně vyjádřil tak, že ji obecně vyloučit nelze. Zdůraznil však, že rozhodnutí o předběžných opatřeních věcně přezkoumává pouze výjimečně, neboť jde o rozhodnutí, která do práv a povinností účastníků nezasahují konečným způsobem a nepředjímá se jimi ani konečný výsledek sporu. Proto je podrobuje ústavněprávnímu přezkumu jen v rámci tzv. omezeného testu ústavnosti. Při něm zkoumá, zda předběžné opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a není projevem svévole (čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny). Naproti tomu hodnocení podmínek pro vydání předběžného opatření je věcí obecného soudu, neboť závisí na konkrétních okolnostech případu a Ústavnímu soudu nepřísluší přehodnocovat jeho názor ohledně samotné důvodnosti (správnosti) návrhu na vydání předběžného opatření.
Ústřední námitkou stěžovatelky je nesplnění zvláště první podmínky zmíněného omezeného testu, tedy že rozhodnutí o předběžném opatření postrádá zákonný podklad, jelikož bylo vydáno podle ustanovení §102 o. s. ř., a nikoli podle §452 a násl. z. ř. s. Z rekapitulace odvolacích námitek stěžovatelky krajským soudem ovšem plyne, že stěžovatelka na tento střet právních úprav ve svém opravném prostředku nepoukázala. Přitom zároveň netvrdí, že by se snad odvolací soud opomněl s touto stěžejní námitkou ve svém rozhodnutí vypořádat. Ostatně sama v ústavní stížnosti ji do své vlastní rekapitulace odvolání nepojala. Za této situace tedy Ústavní soud vychází z toho, že stěžovatelka odvolacímu soudu nesprávné použití právního předpisu jako základu pro nařízení předběžného opatření v odvolání nepředestřela, když je zaměřila jen na nesouhlas se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně. Tím se však připravila o cenný procesní prostor k ochraně svých základních práv. Protože jej řádně nevyčerpala, není tato její výhrada s ohledem na znění §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu přípustná v nynějším řízení o ústavní stížnosti. Přesto se sluší k této problematice blíže vyjádřit.
Ústavní soud se otázkou "dvojkolejnosti" právní úpravy předběžných opatření v rodinných věcech již ve své judikatuře zabýval. V nedávném nálezu sp. zn. IV. ÚS 3200/20 ze dne 2. 2. 2021 vyslovil, že speciální úprava předběžného opatření podle §452 z. ř. s. je institut výjimečný, spíše krajní povahy, určený k řešení těch nejvážnějších situací týkajících se dítěte. K tomu Ústavní soud výslovně uvedl, že obecné soudy mohou vedle nich vydávat i "běžná" předběžná opatření podle §76 a násl. o. s. ř. Při rozhodování o návrzích na předběžné opatření ve věcech péče o nezletilé, tedy obecné soudy postupují, jak podle občanského soudního řádu, tak i podle zákona o zvláštních řízeních soudních, a to podle konkrétních okolností jimi posuzované věci. Ústavní soud připustil, že nalézt hranici pro to, kdy je již namístě vydat zvláštní předběžné opatření podle §452 z. ř. s., může činit v praxi nemalé problémy. Záležet však bude vždy na jedinečných okolnostech konkrétního případu. Ústavní soud nicméně zdůraznil, že o výjimečnosti onoho "speciálního" předběžného opatření podle §452 a násl. z. ř. s. svědčí i to, že toto předběžné opatření může soud nařídit jen na návrh orgánu sociálně-právní ochrany dětí, jak plyne z §454 odst. 1 z. ř. s. (srov. bod 30 cit. nálezu). Právě z posledně uvedeného je patrné, že soudy v nyní souzené věci ani nebyly oprávněny předběžné opatření podle §452 a násl. z. ř. s. nařídit, neboť návrh na nařízení předběžného opatření nepodal orgán sociálně-právní ochrany dětí, nýbrž soukromá osoba (blízká sousedka v místě bydliště stěžovatelky a nezletilé), k němuž se otec nezletilé později víceméně připojil. Předběžné opatření tedy bylo v tomto směru vydáno v souladu s právní úpravou.
Pokud jde o námitky stěžovatelky stran pominutí dalších osob, ochotných se o nezletilou postarat, ze strany soudů, nutno poznamenat, že odvolací soud v napadeném usnesení jednoznačně uvedl, že v době rozhodování o předběžném opatření nebyla nalezena žádná jiná vhodná osoba z řad blízkých příbuzných nezletilé, která by byla schopna a ochotna péči o nezletilou zajistit (viz bod 11). Svůj nesouhlas s tímto závěrem krajského soudu však stěžovatelka ponechala v obecné poloze, aniž by přiblížila, které osoby konkrétně připadaly v úvahu. Nadto nelze přehlédnout, že soudy při rozhodování o tom, komu svěřit nezletilou do přechodné péče, byly povinny s ohledem na její věk přihlédnout i k jejímu (kladnému) stanovisku, jakož i (taktéž souhlasnému) názoru otce. Dle názoru Ústavního soudu tak napadená soudní rozhodnutí nejsou odrazem ústavně zapovězené svévole a ani jinak nevybočují z kautel spravedlivého procesu.
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. září 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu