ECLI:CZ:US:2021:1.US.2246.21.1
sp. zn. I. ÚS 2246/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Pavla Rychetského o ústavní stížnosti stěžovatelky VÝTAHY 1 - EcoLifts s.r.o., sídlem Jenečská 624/35, Praha 6 - Liboc, zastoupené Mgr. Jakubem Vavříkem, advokátem, sídlem Sokolovská 438/45, Praha 8 - Karlín, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. května 2021 č. j. 33 Cdo 2869/2020-179, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Ing. Michala Trojana, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 16. 8. 2021, stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejích základních práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
II.
Shrnutí řízení před obecnými soudy
2. Stěžovatelka se vůči vedlejšímu účastníkovi žalobou domáhala zaplacení částky 596 233 Kč s úrokem z prodlení v souvislosti s ukončením smlouvy o dílo ze dne 4. 4. 2016, jíž se stěžovatelka jako zhotovitel zavázala vedlejšímu účastníkovi jako objednateli provést dodávku a montáž hydraulického výtahu včetně stavebních úprav výtahové šachty. Svůj nárok opírala o tvrzení, že vedlejší účastník neposkytl potřebnou součinnost k provedení díla, a stěžovatelka proto svým dopisem ze dne 5. 4. 2017 od smlouvy odstoupila a požadovala uhradit cenu díla sníženou o dříve zaplacenou zálohu a o částku, kterou neprovedením díla ušetřila.
3. Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") rozhodl svým rozsudkem ze dne 13. 2. 2020 č. j. 19 C 123/2017-136 o žalobě tak, že ji v celém rozsahu zamítl a přiznal vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení. Obvodní soud dospěl k závěru, že stěžovatelka nemohla platně odstoupit od smlouvy, neboť tato zanikla již dříve v důsledku odstoupení vedlejšího účastníka učiněného dopisem ze dne 25. 1. 2017 poté, co mu stěžovatelka oznámila potřebu navýšit celkovou cenu díla a on tento postup odmítl.
4. Obvodní soud byl při posuzování otázky navýšení ceny díla vázán právním názorem Nejvyššího soudu, jenž dříve - konkrétně ve svém rozsudku ze dne 15. 10. 2019 č. j. 33 Cdo 989/2019-118 - uzavřel, že cena předmětného díla byla v rozsahu její části připadající na provedení stavebních prací určena odhadem. Nejvyšší soud z tohoto důvodu zrušil dřívější rozhodnutí vydaná ve věci, konkrétně rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 8. 11. 2018 č. j. 58 Co 370/2018-94 a rozsudek obvodního soudu ze dne 31. 5. 2018 č. j. 19 C 123/2017-63, s výjimkou výroku, jímž soudy přiznaly vedlejšímu účastníkovi nárok na vydání bezdůvodného obohacení představovaného dříve uhrazenou zálohou na cenu díla. Obvodní soud ve svém v pořadí druhém rozsudku vyslovil, že jelikož dílo - sestávající z dodávky a montáže výtahu a dále provedení souvisejících stavebních prací - tvoří jeden celek, je nutno uzavřít, že celková cena díla byla určena odhadem. Její stěžovatelkou požadované navýšení o 102 100 Kč, které odpovídá 16,82 % celkové ceny díla, pak označil za podstatné překročení původně odhadované ceny zakládající právo vedlejšího účastníka od smlouvy o dílo odstoupit dle §2612 odst. 2 občanského zákoníku. Jelikož vedlejší účastník svého práva využil, smlouva nemohla zaniknout pozdějším odstoupením stěžovatelky a tato nemá nárok na zaplacení žalované částky.
5. Rozsudek obvodního soudu napadla stěžovatelka odvoláním, v němž argumentovala, že vedlejšímu účastníkovi vůbec nevzniklo právo odstoupit od smlouvy o dílo dle §2612 odst. 2 občanského zákoníku, neboť oznámení o potřebě zvýšit cenu díla nepředstavovalo jednostranné navýšení, nýbrž toliko snahu uzavřít dodatek smlouvy, a nadto jej sama stěžovatelka neučinila v souladu s §2612 odst. 1 a v náležité formě. Městský soud této argumentaci nepřisvědčil a neakceptoval ani námitku, že odstoupení vedlejšího účastníka bylo vázáno na podmínku, k jejímuž naplnění nedošlo. Odmítl i tvrzení, že požadované navýšení ceny díla nedosahovalo intenzity jejího podstatného překročení, jež by odůvodňovalo odstoupení vedlejšího účastníka. Městský soud korigoval právní názor obvodního soudu ohledně způsobu určení ceny díla a vyslovil, že určení ceny díla odhadem se týká pouze stavebních prací, neboť cenu dodávky výtahu strany sjednaly pevnou částkou. Jelikož pevně sjednaná cena možnosti dodatečného jednostranného navýšení nepodléhá, je nutno překročení ceny o 102 100 Kč vztáhnout pouze k ceně stavebních prací, jež byla původně odhadována na 30 000 Kč, a byla tak navýšena několikanásobně. Došlo tak k podstatnému překročení odhadované ceny díla, které odůvodňuje odstoupení vedlejšího účastníka od smlouvy. Městský soud proto svým rozsudkem ze dne 28. 5. 2020 č. j. 58 Co 138/2020-159 potvrdil rozsudek obvodního soudu a rozhodl, že vedlejší účastník má právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
6. Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud napadeným rozsudkem ze dne 19. 5. 2021 č. j. 33 Cdo 2869/2020-179 zamítl. Dovolací soud v souladu s městským soudem uzavřel, že v dané věci byla původně odhadovaná cena díla podstatně překročena. Navýšení se totiž vztahovalo pouze k ceně stavebních prací, jejíž výše byla - na rozdíl od pevně sjednané ceny za dodání výtahu - určena odhadem. Nejvyšší soud dále nepřisvědčil námitce nedostatku formy oznámení o zvýšení ceny díla, neboť se neplatnosti jednání pro nedostatek formy nemůže dovolávat ten, kdo ji sám způsobil (zde stěžovatelka). Otázku, zda je objednatel oprávněn od smlouvy odstoupit i za situace, kdy zhotovitel neoznámí potřebu zvýšení ceny bez zbytečného odkladu poté, co ji měl a mohl zjistit, dovolací soud k přezkumu nepřipustil, neboť na ní nebylo rozhodnutí městského soudu vystavěno. Jako nepřípustnou hodnotil Nejvyšší soud i otázku, zda podmíněné odstoupení od smlouvy způsobuje její zánik bez ohledu na to, zda k naplnění podmínky došlo, neboť tato nevychází ze skutkového stavu zjištěného městským soudem, dle něhož odstoupení na žádnou podmínku vázáno nebylo.
III.
Argumentace stěžovatelky
7. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že se Nejvyšší soud ve svém napadeném rozsudku bezdůvodně nevypořádal se dvěma ze čtyř předestřených právních otázek, přestože byly tyto pro rozhodnutí ve věci významné a jsou na nich postaveny rozsudky obvodního soudu i městského soudu. Napadený rozsudek hodnotí stěžovatelka jako neúplný a nepřezkoumatelný. Postup Nejvyššího soudu vnímá jako výraz svévole rozporný s požadavky na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas osobou k tomu oprávněnou, splňuje i ostatní zákonem stanovené náležitosti a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná.
V.
Vlastní posouzení
9. V řízení o ústavních stížnostech [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), §72 a násl. zákona o Ústavním soudu] se Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. Jejich ochrana je jediným důvodem, který otevírá prostor pro zásah do rozhodovací činnosti těchto orgánů, což platí i pro případné přehodnocení jejich skutkových zjištění nebo právních závěrů. Ústavní soud není v postavení jejich další instance, a tudíž jeho zásah nelze odůvodnit toliko tím, že se orgány veřejné moci dopustily pochybení při aplikaci podústavního práva či jiné nesprávnosti.
10. Poté, co se Ústavní soud seznámil s argumentací stěžovatelky, napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu a rozhodnutími městského soudu a obvodního soudu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
11. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi. O takový případ jde i v posuzované věci.
12. Porušení svých ústavně zaručených práv spatřuje stěžovatelka v postupu Nejvyššího soudu, jenž nepřipustil k dovolacímu přezkumu dvě jí formulované právní otázky. Ústavní soud připomíná, že zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Dovolání představuje mimořádný opravný prostředek, na jehož meritorní projednání není dán právní nárok. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na skutečnost, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem. V tomto směru však Ústavní soud namítaná pochybení nezjistil. Nejvyšší soud sice stručně, nicméně srozumitelně, uvedl, z jakých důvodů nebyly naplněny předpoklady přípustnosti dovolání, přičemž odkázal na svoji dosavadní judikaturu.
13. Ve vztahu k první otázce, jež nebyla k dovolacímu přezkumu připuštěna, Nejvyšší soud uvedl, že rozhodnutí městského soudu nespočívá na stěžovatelkou formulované otázce, zda je objednatel oprávněn od smlouvy o dílo odstoupit v souladu s §2612 odst. 2 občanského zákoníku i v případě, kdy se mu zhotovitel pokusí navrhnout zvýšení ceny díla stanovené odhadem, aniž by k tomu byl dle §2612 odst. 1 občanského zákoníku oprávněn. Ústavní soud neshledal důvod, pro který by toto odůvodnění nemělo z hlediska ústavněprávních požadavků obstát. Navzdory tvrzení stěžovatelky rozsudek městského soudu neobsahuje závěr, že stěžovatelce nepříslušelo právo požadovat navýšení ceny díla. Nelze nadto posvětit snahu stěžovatelky využít vlastní - patrně liknavější - postup při provedení prohlídky místa realizace díla ke zpochybnění práva vedlejšího účastníka na odstoupení od smlouvy poté, co mu stěžovatelka - dle svého tvrzení opožděně - oznámila potřebu podstatného překročení ceny díla. Stěžovatelka na navýšení původem odhadované ceny trvala, přestože se vedlejší účastník vůči jejímu postupu bránil právě s argumentem, že stěžovatelka měla s odbornou péčí zjistit technický stav místa realizace díla při předchozích prohlídkách. Pokud měla stěžovatelka - jak sama tvrdí - možnost určit rozsah skutečných nákladů na provedení díla již dříve, měla se předně ona sama řídit §2612 odst. 1 občanského zákoníku, dle kterého v takovém případě zhotoviteli rozdíl v ceně nenáleží, a neměla k jednostrannému navýšení ceny vůbec přistoupit. Stěžovatelka opírá svoji argumentaci o nedostatku práva vedlejšího účastníka odstoupit od smlouvy o ustanovení, jež zjevně sama nerespektovala, pokud vedlejšímu účastníkovi oznámila podstatné navýšení ceny o dodatečně zjištěné náklady na provedení díla a na tomto i přes jeho nesouhlas trvala.
14. Nejvyššímu soudu nelze nic vytknout ani ve vztahu k vyslovení nepřípustnosti dovolání ohledně otázky, zda podmíněné odstoupení od smlouvy způsobí zánik smlouvy doručením adresátu bez ohledu na to, zda došlo k naplnění odkládací podmínky či nikoli. Stěžovatelka zde vychází z vlastní verze skutkových zjištění, že odstoupení vedlejšího účastníka bylo vázáno na odkládací podmínku. Tato se však liší od závěrů obvodního soudu a městského soudu, který výslovně uvedl, že z obsahu oznámení o odstoupení na existenci podmínky nelze usuzovat (viz bod 25 rozsudku městského soudu).
15. Ústavní soud zhodnotil, že Nejvyšší soud rozhodl v souladu se zákonem, své rozhodnutí řádně, logicky a věcně přiléhavě odůvodnil a napadeným rozhodnutím nedošlo k tvrzenému porušení základních práv stěžovatelky podle čl. 36 odst. 1 Listiny, ani jiných jejích ústavně zaručených základních práv či svobod.
16. Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl o odmítnutí ústavní stížnosti mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, a to podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro její zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. října 2021
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu