ECLI:CZ:US:2021:1.US.2315.21.1
sp. zn. I. ÚS 2315/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti ČEKO IMPORT a.s., se sídlem Klášterní 3, Broumov, zastoupené JUDr. Ondřejem Moravcem, advokátem se sídlem Malé náměstí 124, Hradec Králové, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 6. 2021 č. j. 1 Afs 79/2021-41, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu (dále též "kasační soud"), jímž byla zamítnuta její kasační stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") ze dne 10. 2. 2021 č. j. 31 Af 12/2020-153. Tvrdí, že uvedeným rozhodnutím Nejvyššího správního soudu došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv podle čl. 11 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ve spojení s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě. K porušení práva stěžovatelky na zákonného soudce mělo dojít v důsledku nesprávného postupu Nejvyššího správního soudu, který se odchýlil od právního názoru vyjádřeného ve svém starším rozhodnutí, aniž by před tím věc předložil rozšířenému senátu. Právo na pokojné užívání majetku mělo být podle stěžovatelky porušeno tím, že jí byla pravomocně přiznaná dotace vyplacena opožděně, aniž by majetkové dopady do její právní sféry byly přiměřeným způsobem kompenzovány.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se žalobou domáhala ochrany před nezákonným zásahem, za nějž označila postup Úřadu Regionální rady regionu soudržnosti Severovýchod (dále jen "vedlejší účastník"), který jí jako správce daně nevyplatil úrok ze svého neoprávněného jednání, na který stěžovatelce vznikl nárok na základě §254 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu (dále jen "daňový řád"), a to v souvislosti se zrušením platebního výměru ze dne 15. 10. 2014 č. 46/2014. Platební výměr vedlejšího účastníka (na odvod za porušení rozpočtové kázně) zrušilo pro nezákonnost Ministerstvo financí rozhodnutím ze dne 8. 2. 2016 č. j. MF-4812/2015/1203-4.
Krajský soud výše označeným rozsudkem vyslovil, že nepřiznání úroku z neoprávněného jednání správce daně podle §254 daňového řádu, vzniklého stěžovatelce v souvislosti se zrušením platebního výměru vedlejšího účastníka, je nezákonným zásahem a vedlejšímu účastníkovi přikázal přiznat a vyplatit stěžovatelce úrok z neoprávněného jednání správce daně ve výši 14,05 % p. a. z částky 1 953 010,45 Kč ode dne 23. 2. 2016 do dne 11. 4. 2016, a to do 30 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.). V části, v níž se stěžovatelka domáhala přikázání vedlejšímu účastníkovi přiznat a vyplatit úrok z neoprávněného jednání správce daně ve výši 14,05 % p. a. z částky 16 775 184,50 Kč ode dne 11. 4. 2014 do dne 12. 12. 2014 a ve výši 14,05 % p. a. z částky 1 953 010,45 Kč ode dne 11. 4. 2014 do dne 22. 2. 2016, žalobu zamítl (výrok II.). Nejvyšší správní soud v záhlaví označeným rozsudkem zamítl stěžovatelkou podanou kasační stížnost.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud předesílá, že výklad předpisů z oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury ostatních správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 s. ř. s., přísluší právě Nejvyššímu správnímu soudu, jenž vydal napadený rozsudek. Ústavní soud tak není primárně povolán k interpretaci těchto právních předpisů, nýbrž ex constitutione k ochraně ústavně zaručených práv a svobod. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí, s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení, být oprávněn výklad tzv. podústavního práva posuzovat pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z požadavků obsažených v hlavě páté Listiny. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti ve stejném rozsahu, jako to činí správní soudy a fungoval jako další "superrevizní" instituce.
Podstatu ústavní stížnosti představuje nesouhlas stěžovatelky s aplikací §254 daňového řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2020, a v něm použitého pojmu "splatnost nesprávně stanovené daně". Zatímco Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že stěžovatelce vznikne nárok na vyplacení úroku z nesprávně stanovené daně až dnem následujícím po dni splatnosti plnění, stěžovatelka zastává názor, že se jedná o den původní splatnosti daně. Ústavní soud v návaznosti na to připomíná, že vedení řízení, celkové zjišťování skutkového stavu, jakož i výklad podústavního práva a jeho použití na individuální případ, který stěžovatelka napadá, jsou v zásadě věcí správních soudů. Proto také Ústavní soud pečlivě dbá mezí svých (omezených) pravomocí, svěřených mu Ústavou (např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2264/20).
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí a nenalezl v něm vady, které by nepřípustně postihly některé z tvrzených ústavně zaručených základních práv stěžovatelky. Nejvyšší správní soud rozhodoval v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině a v Ústavě, při rozhodování přihlédl ke všem okolnostem, které vyšly v řízení najevo, věc po právní stránce hodnotil přiléhavě a v souladu s předmětnými ustanoveními daňového řádu, která upravují podmínky pro vznik úroku z nesprávně stanovené daně, a do nichž se promítají principy spravedlivého (řádného) procesu obsažené v hlavě páté Listiny. Ústavní soud nezjistil, že by byl výklad daňového řádu provedený Nejvyšším správním soudem v jeho rozsudku svévolný, přepjatě formalistický, resp. ústavně neslučitelný. Jeho rozsudek je náležitě odůvodněn, argumentaci v něm obsaženou (srov. zejména jeho body 20 až 25) hodnotí Ústavní soud jako srozumitelnou a nevybočující z doktrinárně uznávaných pravidel právního výkladu.
Uvádí-li stěžovatelka, že se Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku odchýlil od právního názoru vyjádřeného v jeho rozsudku ve věci Kordárna (č. j. 7 Aps 3/2013-34) a na něj navazující judikatuře (např. č. j. 8 Afs 205/2017-30 nebo č. j. 1 Afs 28/2018-29), pročež měla být věc podle §17 odst. 1 s. ř. s. postoupena rozšířenému senátu, nelze této námitce přisvědčit. Ostatně již Nejvyšší správní soud v bodu 24 odůvodnění svého rozsudku správně konstatoval, že v rozsudku ve věci Kordárna (č. j. 7 Aps 3/2013-34), z něhož vychází i další citovaná rozhodnutí, se jedná o řešení specifických případů úpravy pro daň z přidané hodnoty. To se podle Nejvyššího správního soudu projevilo i ve změně daňového řádu, konkrétně v §254a, který byl zákonodárcem přidán právě v návaznosti na rozsudek ve věci Kordárna a navazující judikaturu. Vzhledem k tomu, že úprava pro přiznání úroku z neoprávněného jednání správce daně v daňovém řízení existuje, je jasná a transparentní, Nejvyšší správní soud správně dovodil, že závěry dovozené v rozsudku ve věci Kordárna nelze vztáhnout na zadržování nevyplacené dotace. Proto také nebyl dán důvod, aby Nejvyšší správní soud postoupil věc podle §17 odst. 1 s. ř. s. k rozhodnutí rozšířenému senátu.
K namítanému porušení práva na pokojné užívání majetku Ústavní soud dodává, že závěry stěžovatelkou citovaného nálezu sp. zn. Pl. ÚS 12/14 na nyní projednávaný případ nedopadají, neboť se týkají protiústavnosti samotné výluky soudního přezkumu u pozastavení výplaty části dotace a nikoli případné kompenzace důsledků nezákonného rozhodnutí o krácení dotace. Závěr Nejvyššího správního soudu, že spory týkající se pozdního vyplacení dotace je oprávněn řešit příslušný správní orgán postupem podle správního řádu a nikoliv správce daně podle daňového řádu, považuje Ústavní soud za řádně a logicky odůvodněný.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. listopadu 2021
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu