ECLI:CZ:US:2021:1.US.2325.21.1
sp. zn. I. ÚS 2325/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele R. V., zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 1788/60, proti usnesením Nejvyššího soudu č. j. 6 Tdo 516/2021-420 ze dne 26. května 2021, Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 4 To 639/2020-398 ze dne 21. ledna 2021 a rozsudku Okresního soudu ve Strakonicích č. j. 5 T 50/2020-378 ze dne 13. října 2020, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu ve Strakonicích, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Českých Budějovicích a Okresního státního zastupitelství ve Strakonicích, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Okresní soud ve Strakonicích (dále jen "nalézací soud") uznal stěžovatele vinným ze spáchání přečinu usmrcení z nedbalosti podle §143 odst. 1 trestního zákoníku, a uložil mu trest odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, podmíněně odložený na zkušební dobu osmnácti měsíců, trest zákazu řízení na osmnáct měsíců a povinnost zaplatit třem poškozeným jako náhradu jejich nemajetkové újmy každému 320 000 Kč a poškozené zdravotní pojišťovně 1 823,50 Kč s příslušenstvím; v ostatním byly všechny poškozené odkázány se svými nároky na řízení ve věcech občanskoprávních. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "odvolací soud") odvolání stěžovatele i státního zástupce zamítl. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele jako podané z jiných než dovolacích důvodů.
2. Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), namítá extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, při nichž obecné soudy nevzaly v úvahu stěžovatelem předestřené zásadní skutečnosti, mající vliv na průběh nehody.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti podrobně komentuje závěry obecných soudů, které rozhodly o jeho podílu na smrti poškozeného; odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně rozšířil rozsah tvrzeného protiprávního jednání stěžovatele, aniž by uvedl, na základě jakých poznatků k takovému závěru dospěl. Nejvyšší soud měl posoudit argumentaci stěžovatele nesprávně jako jdoucí mimo zákonné dovolací důvody, vznesené námitky nepřípustně paušalizoval a nezabýval-li se věcí meritorně, nepřípustně zasáhl do práva na spravedlivý proces; k tomu stěžovatel odkazuje na judikaturu Ústavního soudu [především nálezy sp. zn. III. ÚS 398/97 ze dne 4. června 1998 (N 64/11 SbNU 125), sp. zn. I. ÚS 2723/13 ze dne 1. října 2014 (N 185/75 SbNU 59), sp. zn. I. ÚS 3106/13 ze dne 23. října 2014 (N 196/75 SbNU 211), sp. zn. I. ÚS 1501/16 ze dne 30. května 2017 (N 92/85 SbNU 571), sp. zn. I. ÚS 1491/17 ze dne 13. listopadu 2018 (N 185/91 SbNU 297) či usnesení sp. zn. III. ÚS 359/05 ze dne 23. září 2005 (U 22/38 SbNU 579)]. Následně stěžovatel uvádí informace, které považuje za objektivní popis své jízdy, jak ji zaznamenala palubní kamera dalšího vozidla s tím, že z výpovědi řidiče tohoto vozidla nesprávně vycházely i obecné soudy, ačkoliv její věrohodnost je snížena faktem, že tento účastník nehody by byl v případě vyvinění stěžovatele sám stíhán.
4. S ohledem na uvedené okolnosti je stěžovatel přesvědčen, že postupem obecných soudů byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1, 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v čl. 6 odst. 1 a v čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a v čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, a proto navrhuje napadená rozhodnutí zrušit.
5. Z ústavní stížnosti i z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel jako řidič motocyklu poté, co předjel nákladní vůz s přívěsem, se před něj zařadil a po chvíli začal odbočovat mimo vozovku. Předjížděné vozidlo bylo v důsledku jízdních manévrů stěžovatele donuceno intenzivně zpomalit a zezadu do něj narazil další motocyklista, který po nárazu spadl na vozovku, a setrvačností se dostal do protisměru, kde byl přejet osobním automobilem. Mezi provedenými důkazy byl rozhodný pro posouzení skutkového děje záznam palubní kamery předjížděného vozidla obsahující i údaj o rychlosti, z něhož obecné soudy dovodily stěžovatelovo jednoznačné porušení §17 a 20 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů.
6. Stěžovatel se snažil vyvinit z nedbalostního trestného činu například jinou interpretací zaznamenaného způsobu své jízdy a v důsledku toho námitkou nesprávné reakce řidiče nákladního vozidla. Již nalézací soud se podrobně zabýval jednáním stěžovatele s ohledem na všechny okolnosti a opakovanými námitkami se důkladně zabývaly i odvolací soud a Nejvyšší soud v řízení o opravných prostředcích, v nichž odkázaly na správné závěry nalézacího soudu. Rovněž v ústavní stížnosti stěžovatel relativizuje skutková zjištění a namítá extrémní rozpor s provedeným dokazováním; touto námitkou se přitom zabýval již Nejvyšší soud v rámci dovolání a řádně se s ní vypořádal.
7. Ústavní soud není další instancí v soustavě trestních soudů a ani nezasahuje do jejich rozhodovací činnosti; jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Ústavní soud zasáhne pouze při zjištění nejzávažnějších pochybení - porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, zejména jsou-li závěry obecných soudů hrubě nepřiléhavé nebo vykazují-li znaky svévole. Stěžovatel namítá především porušení práva na spravedlivý proces (čl. 36 a násl. Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy), které dovozuje z pro něj nepříznivých rozhodnutí. Uvedené právo představuje záruku, že řízení ve věci kteréhokoliv účastníka bude probíhat podle předem stanovených pravidel, nezaručuje, a ani zaručit nemůže, že výsledek řízení bude odpovídat jeho očekávání nebo představám. Nesouhlas se závěry obecných soudů je pouhou polemikou, která není ani v souvislosti s odkazem na relevantní judikaturu Ústavního soudu způsobilá založit důvodnost ústavní stížnosti. Stěžovatel nebyl zbaven ani práva na účinné opravné prostředky (čl. 13 Úmluvy) a fakt, že jeho námitky odvolací soud i Nejvyšší soud neakceptovaly, není porušením tohoto základního práva.
8. Namítá-li stěžovatel rovněž porušení práva na ochranu vlastnictví (čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 dodatkového protokolu k Úmluvě), pak k porušení tohoto práva neuvádí více, než že jde o sekundární důsledek (zřejmě ve vztahu k uložené povinnosti náhrady nemajetkové újmy) porušení výše zmíněných práv. Takové tvrzení zásahu do základních práv však Ústavní soud považuje za nedostatečné.
9. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. října 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu