ECLI:CZ:US:2021:1.US.2326.21.1
sp. zn. I. ÚS 2326/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky G.W., zastoupené JUDr. Ing. Ivanou Spoustovou, Ph.D., advokátkou, sídlem Rumunská 1720/12, 120 00 Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 7 Tdo 470/2021-1947 ze dne 26. 5. 2021, rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 9 To 447/2020 ze dne 2. 2. 2021 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 52 T 68/2018 ze dne 7. 9. 2020, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4 jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas uplatněnou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s odůvodněním, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu a právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), princip právní jistoty a předvídatelnosti soudního rozhodnutí, zásada presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy a také právo na soukromý a rodinný život. Stěžovatelka rovněž požádala o odložení vykonatelnosti napadených rozsudků Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4 podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že rubrikovaným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. 52 T 68/2018-1764 ze dne 7. 9. 2020 (dále také "rozsudek soudu prvního stupně") byla stěžovatelka uznána vinnou přečinem ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) trestního zákoníku, za který jí byl uložen trest odnětí svobody v trvání devíti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků. Poškozené dcery byly se svými nároky odkázány na řízení ve věcech občanskoprávních. K odvolání státní zástupkyně pak Městský soud v Praze shora označeným rozsudkem č. j. 9 To 447/2020-1867 ze dne 2. 2. 2021 rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 trestního řádu zrušil ve výroku o trestu a nově rozhodl tak, že stěžovatelce uložil trest odnětí svobody v trvání devíti měsíců, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří let, přičemž jí současně uložil přiměřenou povinnost, aby se ve zkušební době podrobila vhodnému programu psychologického poradenství zaměřenému na vytvoření náhledu a zdravého výchovného vztahu ke svým nezletilým dětem. Odvolání stěžovatelky (kterým napadla rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o vině a o trestu) a poškozených podle §256 trestního řádu zamítl. Dovolání stěžovatelky pak bylo rubrikovaným usnesením Nejvyššího soudu č. j. 7 Tdo 470/2021-1947 ze dne 26. 5. 2021 odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné.
Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy.
Stěžovatelka v obsáhlé ústavní stížnosti stručně řečeno namítá to, že obecné soudy posuzovaly její jednání v rozporu se zásadou presumpce neviny, kdy následně i veškeré důkazy hodnotily nikoliv z pohledu náležitě zjištěného skutkového stavu, ale v duchu obžaloby. Obecné soudy se dle stěžovatelky nezabývaly jejími tvrzeními, jejich rozhodnutí tak trpí logickými vadami, přičemž soudy se neřídily důsledně zásadou subsidiarity trestní represe. Trestní soudy porušily také zásadu in dubio pro reo, když se v situaci důkazní nouze přiklonily ke skutkovým závěrům pro stěžovatelku nepříznivým.
Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zvážil námitky stěžovatelky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud připomíná, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti, s ohledem na postavení Ústavního soudu, nelze úspěšně domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Na tomto místě je rovněž třeba podotknout, že je to pouze obecný soud, který hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem (ustanovení §2 odst. 5, 6 trestního řádu), přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
V nyní projednávaném případě Ústavní soud dospěl k závěru, že v postupu obecných soudů neshledal žádná pochybení, jež by byla způsobilá změnit výsledek trestního řízení vedeného proti stěžovatelce, ani neshledal jiný excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v trestním řízení nebo od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu. Soubor provedených důkazů, posuzovaných ve všech souvislostech, umožnil v tomto konkrétním případě dospět k přesvědčivému závěru o vině stěžovatelky. Hodnocení důkazů nevykazuje znaky libovůle, má vnitřní logiku, vychází ze vzájemných souvislostí a je založeno na rozumných úvahách s dostatečnou mírou přesvědčivosti. Za těchto okolností nemůže Ústavní soud přisvědčit ani námitkám stěžovatelky ohledně nespravedlivé kriminalizace stěžovatelky jakožto matky, neboť Městský soud v Praze se dostatečně věnoval otázce případné aplikace ustanovení §12 odst. 2 trestního zákoníku týkající se subsidiarity trestní represe. Ostatně i Nejvyšší soud připomenul, že stěžovatelka se trestného jednání dopouštěla dlouhodobě a ve značné intenzitě a svým jednáním tak naplnila kvalifikovanou skutkovou podstatu uvedeného přečinu. Z tohoto pohledu pak nelze shledávat ústavněprávní deficit ani v napadeném rozhodnutí Nejvyššího soudu.
Ústavní soud uzavírá, že žádné pochybení, které by mohlo zakládat namítané porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky ze strany obecných soudů, zjištěno nebylo. Znovu připomíná, že právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny (resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy) není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatelky. Zmíněným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudů ani libovůle v rozhodování, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.
Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, sdílí její osud i akcesorický návrh stěžovatelky na odklad vykonatelnosti napadených rozsudků Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. listopadu 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu