ECLI:CZ:US:2021:1.US.2328.21.1
sp. zn. I. ÚS 2328/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti: 1) K. H. a 2) T. H., zastoupených JUDr. Lucií Hrdou, advokátkou se sídlen Vinohradská 343/6, Praha 2, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2021 č. j. 11 Co 91/2021-1017 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 1. 12. 2020 č. j. 0 Nc 17004/2019-658, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se, s odvoláním na porušení práv na ochranu před neoprávněným zasahováním do rodinného života a do péče o děti a jejich výchovy zakotvených v čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a práva na spravedlivý proces a na rovnost stran ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny, domáhají zrušení v záhlaví označených rozsudků. Napadená rozhodnutí byla vydána v řízení o svěření nezletilé A. H., dále rovněž "nezletilá") do péče Š. B. (tety nezletilé, dále rovněž "navrhovatelky") a určení výživného nezletilé.
Současně stěžovatelé žádají, aby Ústavní soud podle §71d odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") projednal jejich ústavní stížnost mimo pořadí (stěžovatelé mají zřejmě na mysli ustanovení §39 zákona o Ústavním soudu, neboť ustanovení §71d zákona o Ústavním soudu se týká řízení o souladu mezinárodních smluv podle čl. 10a a čl. 49 Ústavy s ústavními zákony).
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 byla nezletilá, dcera rodičů K. H. a T. H. (dále jen "stěžovatelé") svěřena do péče Š. B. (výrok I.), stěžovatelům byla uložena povinnost přispívat na výživu jejich nezletilé dcery částkami 3 000,- Kč a 5 000,- Kč (výrok II. a IV.), dále soud rozhodl o nedoplatku na výživném obou stěžovatelů ve výši 69 000,- Kč a 115 000,- Kč za období od 1. 1. 2019 do 30. 11. 2020 (výrok III. a V.), vyslovil předběžnou vykonatelnost výroku I. a rozhodl o nákladech řízení (výrok VI.).
Obvodní soud pro Prahu 6 vyhověl návrhu navrhovatelky, která se domáhala svěření nezletilé do své péče s odůvodněním, že nezletilá dne 18. 1. 2019 opustila rodinnou domácnost, v níž dosud žila se stěžovateli a dvěma nezletilými bratry a kam se již nevrátila. V současnosti žije na adrese trvalého bydliště navrhovatelky a jejího partnera. Obvodní soud dospěl k závěru, že důvodem odchodu nezletilé z domova bylo zejména nepřiměřené jednání stěžovatele při trestání nezletilé a pasivní postoj stěžovatelky, které vedly u nezletilé k naprostému odmítání jakýchkoli kontaktů se stěžovateli. S ohledem na trvalý rozkol v rodině, několika i fyzickým potyčkám s následnými trestními oznámeními, dospěl soud k závěru, že nelze nezletilou jakkoli nutit, aby se navrátila do péče stěžovatelů za situace, kdy je blízká zletilosti, kontakt se stěžovateli opakované odmítá a jejím neměnným přáním je zůstat v péči navrhovatelky. Obvodní soud byl při svém rozhodování veden především trvalým a neměnným přáním a zájmem nezletilé, ale i negativním dopadem některých aspektů výchovy stěžovatelů na její psychický stav.
Městský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výrocích I. a VI. Odvoláním napadený rozsudek změnil jen ve výrocích II. a IV. ohledně počátku vyživovací povinnosti a výrocích III. a V. o nedoplatcích na výživném. Po doplnění dokazování o aktuální zprávu o poměrech nezletilé a její stanovisko zdůraznil, že soud prvního stupně rozhodl o svěření nezletilé do péče navrhovatelky věcně správně. S ohledem ke všem relevantním aspektům daného případu, k nimž patřilo nejen přání nezletilé i nadále bydlet u navrhovatelky, ale i přetrvávající konflikty v rodině, které bez konstruktivního řešení nemají naději na smírné ukončení boje "všech proti všem", nebylo možné svěřit nezletilou zpět do péče stěžovatelů.
V obsáhle odůvodněné ústavní stížnosti stěžovatelé zejména argumentují nezájmem obou soudů zjistit skutečné důvody jednání nezletilé, které ji vedlo až k opuštění rodinné domácnosti a k naprostému odmítání jakýchkoli kontaktů s nimi. Oběma soudům vytýkají především nedostatečně zjištěný skutkový stav, neboť nebylo vyhověno jejich návrhům na vypracování znaleckých posudků na nezletilou, navrhovatelku i jejího partnera - J. B. Pokud k zásahu do rodinného života došlo, mělo by být povinností soudů takový zásah do rodičovských práv a rodinného života odpovídajícím způsobem odůvodnit. To se však podle stěžovatelů v předmětné věci nestalo. Zejména namítají, že hodnocení v řízení provedených důkazů odporovalo zásadě jejich volného hodnocení, bylo výrazem libovůle v rozhodování obou soudů, což vedlo k porušení práva na spravedlivý proces. Opatrovníkovi nezletilé pak stěžovatelé vytýkají, že podporoval nezletilou v jejích snahách opustit domácnost stěžovatelů, aniž by jakkoli přispěl ke smírnému řešení krizové situace. Oba civilní soudy převzaly nesprávnou argumentaci opatrovníka, který zcela ignoroval svoji úlohu být v opatrovnických věcech zásadně nestranný a pomáhat všemi dostupnými prostředky v hledání nejlepšího zájmu nezletilé a umožnit uspořádání vzájemných vztahů tak, aby došlo k opětovnému sjednocení rodiny. Opatrovníku současně stěžovatelé vytýkají, že nepostupoval v souladu se zákonem č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, v platném znění (dále jen "zákon o sociálně-právní ochraně dětí"), zejména zanedbal uspořádání a vyhodnocení závěrů vyplývajících z případových konferencí ze dne 27. 6. 2019 a 11. 10. 2019 a při vedené spisové dokumentace případu se dopouštěl dalších formálních pochybení. Těmito výtkami se však oba soudy v probíhajícím řízení nezabývaly. Stěžovatelé dále zpochybňují tvrzení nezletilé, že v rodině stěžovatelů docházelo k jejímu týrání, resp. že by stěžovatel nebyl schopen o nezletilou pečovat, když k prokázání těchto okolností nebyly zjištěny žádné relevantní a objektivní skutečnosti. Stěžovatelé jsou tak přesvědčeni, že v řízení před oběma soudy nebyl prokázán ani jeden relevantní důvod, na jehož podkladu by mohlo být rozhodnuto o svěření nezletilé do péče třetí osoby - navrhovatelky. Oba soudy rozhodovaly na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu, řádně nezkoumaly, jestli svěření nezletilé do péče navrhovatelky je v jejím nejlepším zájmu. Rozhodování soudů o nezletilé považují stěžovatelé za zásah do práva na spravedlivý proces a na rovnost stran, neboť podle jejich názoru by měl být institut "svěření dítěte do péče jiné osoby" jen dočasným řešením konfliktního stavu, nikoli konečným uspořádáním vztahu mezi stěžovateli a nezletilou na prahu její dospělosti.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelů, obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavní soudu, musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu ostatních soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a vzhledem k tomu ho nelze, vykonává-li svoji pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, považovat za další "superrevizní" instanci v systému civilních soudů, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování těchto soudů. Jeho úkol spočívá přezkumu ústavnosti soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto je nutné vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na konkrétní případ je v zásadě věcí těchto soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat jen za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovou vadou zpravidla tehdy, jestliže soudy nezohlední správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska spravedlivého (řádného) procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladů, jenž je v soudní praxi respektován, resp. odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06). Nic takového však v předmětné věci Ústavní soud neshledal.
Ústavní soud konstatuje, že k přezkumu soudních rozhodnutí v tzv. statusových věcech (tedy včetně věcí rodinných) přistupuje velmi rezervovaně. Důvodem je skutečnost, že ve statusových a dalších rodinně právních věcech bývá třeba upřednostnit ústavně chráněný princip právní jistoty. To se mj. odráží i v tom, že až na několik výjimek není možné proti rozhodnutí odvolacího soudu podat dovolání. Celkový prostor pro zásah Ústavního soudu je tak ve výše uvedených věcech zúžen. Jeho přezkumná pravomoc se koncentruje pouze na posouzení, jestli se u napadených rozhodnutí nejedná o natolik "extrémní" vybočení z ústavně právních limitů rozhodování civilních soudů, které by zasáhlo právo účastníka na spravedlivý proces. Takový exces však v předmětné věci zjištěn nebyl.
Z argumentace stěžovatelů Ústavní soud dospěl k závěru, že námitky obsažené v ústavní stížnosti jen opakují tvrzení, která byla již v řízení před civilními soudy vyvrácena jako nesprávná, neodpovídající zjištěnému skutkovému stavu a z něj vyvozenému právnímu názoru. Jak soud prvního stupně, tak i soud odvolací v odůvodnění napadených rozhodnutí jasně, srozumitelně a v logickém sledu vyložily, které z provedených důkazů vzaly za prokázané a které nikoli a jak tyto důkazy hodnotily jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemné souvislosti (§132 o. s. ř.). Pokud stěžovatelé s takto zjištěným skutkovým stavem nesouhlasí, nelze tento nesouhlas sám o sobě považovat za porušení práva na spravedlivý (řádný) proces, či dokonce za libovůli v rozhodování.
V předmětné věci bylo zjištěno, že nezletilá opustila společnou domácnost se stěžovateli z vlastního rozhodnutí dne 18. 1. 2019. Důvodem takového jednání bylo nepřiměřeně tvrdé fyzické trestání nezletilé stěžovatelem za její sebemenší prohřešky, které bylo spojeno s jejím ponižováním. Stěžovatelé ohledně svého jednání v tomto směru zjevně odmítají jakoukoli sebereflexi, neboť se i nadále domnívají, že trestání nezletilé i ve věku blízkém dospělosti tvrdými tělesným tresty (pohlavky a kopanci) je "zcela normální" způsob výchovy. Za této situace, kterou nezletilá již odmítla nadále snášet a znovu se po svém odchodu k navrhovatelce podřídit "rodičovské autoritě", jak požadovali stěžovatelé, bylo nepochybně povinností opatrovníka intervenovat v zájmu nezletilé, neboť stěžovatelé sami nebyli schopni krizovou situaci rozumným způsobem řešit.
Z obsahu napadených rozhodnutí vyplývá, že opatrovník konal tak, jak mu ukládá zákon o sociálně-právní ochraně dětí a sledoval především zájem nezletilé. Ta své přání pobývat u navrhovatelky vyjadřovala v průběhu řízení opakovaně, přičemž bylo zřejmé, že nejde o nějaký rozmar, ale rozhodnutí trvalého rázu s konkrétně vymezenými důvody. Pobyt nezletilé u navrhovatelky v délce téměř dvou let pro ni neznamenal žádnou újmu, jak se snaží tvrdit stěžovatelé. Naopak bylo zjištěno, že nezletilá u navrhovatelky prospívá, má vynikající studijní výsledky a i po psychické stránce se jí daří lépe. Argumentace stěžovatelů, že jak oba civilní soudy, tak i soudem ustanovený opatrovník porušili jejich rodičovská a jiná ústavně zaručená práva, pokud nerozhodli a neupřednostnili zájem rodičů nad zájmem ohroženého dítěte (nezletilé) je tak zcela lichá. Z právních předpisů upravujících rodinné právo a sociálně-právní ochranu dětí vyplývá, že jedním z prvořadých zájmů dítěte je vyrůstat ve funkční rodině. Pokud se však sanace hrubě narušených výchovných poměrů v rodině stěžovatelů ukázala jako nemožná, nezbylo, než nezletilou předat do péče osoby (navrhovatelky), která se takového úkolu podle výsledků dokazování v pravomocně skončeném řízení zhostila daleko lépe.
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Podstatou ústavní stížnosti zůstává polemika stěžovatelů s právními závěry soudů, kdy se domáhají přehodnocení jejich závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jejich právního názoru. Staví tak Ústavní soud do role další přezkumné instance, která, jak bylo výše naznačeno, mu nepřísluší.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnuta. O žádosti stěžovatelů na přednostní projednání ústavní stížnosti Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť jí vyhověl fakticky.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. září 2021
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu