ECLI:CZ:US:2021:1.US.2354.21.1
sp. zn. I. ÚS 2354/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Pavlem Rychetským o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Marka Konečného, likvidačního správce pozůstalosti po Miloši Lebedovi, zastoupeného Mgr. Bc. Tomášem Mravcem, advokátem, sídlem Hřebíčkova 1320, Zlín, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 20. května 2021 č. j. 69 Co 365/2020-399, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci, jako účastníka řízení, a Zdeňky Grmelové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení věci
1. Ústavní stížností, jež byla Ústavnímu soudu doručena dne 26. 8. 2021, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozsudku, neboť má za to, že jím byla porušena jeho základní práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Okresní soud v Šumperku (dále jen "okresní soud") svým rozsudkem ze dne 23. 9. 2020 č. j. 18 C 105/2016-349, ve znění opravného usnesení ze dne 8. 10. 2020 č. j. 18 C 105/2016-363, určil, že vedlejší účastnice je vlastnicí nemovitostí blíže specifikovaných v předmětném rozhodnutí, a uložil stěžovateli povinnost zaplatit jí částku 236 866,69 Kč jako náhradu nákladů řízení. Proti rozsudku podal stěžovatel odvolání, o němž Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") rozhodl napadeným rozsudkem tak, že rozhodnutí okresního soudu potvrdil a přiznal vedlejší účastnici náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 51 848,50 Kč. Jak plyne z údajů uvedených v databázi Infosoud.cz a jak Ústavní soud ověřil u Nejvyššího soudu, stěžovatel napadl dne 9. 7. 2021 rozsudek krajského soudu dovoláním.
3. Ve své ústavní stížnosti brojí stěžovatel proti závěru krajského soudu, že je povinen nahradit vedlejší účastnici náklady řízení před soudem prvního stupně i soudem odvolacím. Krajskému soudu vytýká, že tento interpretoval normy podústavního práva upravující náhradu nákladů řízení zcela svévolně a v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, neboť ignoroval specifickou úpravu obsaženou v §230 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "z. ř. s."), dle něhož nemá žádný z účastníků řízení (dle §229 z. ř. s.) vůči likvidačnímu správci právo na náhradu nákladů řízení, a místo toho založil své rozhodnutí na principu úspěchu vedlejší účastnice ve věci [§142 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")]. Stěžovatel argumentuje, že posuzovaná věc představuje řízení o majetku patřícího do likvidační podstaty ve smyslu §229 z. ř. s., a poukazuje na obsah spisu, který svědčí o správnosti jeho názoru.
II.
Přípustnost ústavní stížnosti
4. Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny zákonem stanovené náležitosti a zda jsou dány podmínky projednání ústavní stížnosti stanovené Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V projednávané věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není přípustná.
5. Ústavní soud opakovaně uvádí, že ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu spočívají především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž neústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky vyplývajícími z příslušných procesních norem [viz např. nález ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95 (N 78/4 SbNU 243); dostupný na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní stížnost je tak vůči ostatním prostředkům sloužícím k ochraně práv ve vztahu subsidiarity, jak plyne z §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, dle něhož je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona).
6. Proti napadenému rozsudku krajského soudu bylo dovolání přípustné (za podmínek stanovených o. s. ř.) a o této možnosti byl stěžovatel řádně poučen. Jak Ústavní soud ověřil u Nejvyššího soudu a z databáze Infosoud.cz, stěžovatel dovolání dne 9. 7. 2021 skutečně podal. Z uvedeného je patrno, že stěžovatel tento mimořádný opravný prostředek sice uplatnil, před podáním ústavní stížnosti jej však "nevyčerpal", tedy nedosáhl pravomocného rozhodnutí o něm.
7. Jakkoli si je Ústavní soud vědom, že proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení není dovolání ex lege přípustné [§238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.], považuje za nutné podotknout, že tento výrok má akcesorickou povahu k výroku o věci samé. Za situace, kdy stěžovatel podal proti napadenému rozsudku dovolání, by proto odporovalo principu efektivity a hospodárnosti řízení, pokud by Ústavní soud již nyní přezkoumával důvodnost ústavní stížnosti, která se svým obsahem týká náhrady nákladů řízení. Nutně by tak - byť i nepřímo - předjímal výsledek řízení o dovolání, což mu však nepřísluší.
8. Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že odmítnutí stávající ústavní stížnosti pro její "předčasnost" stěžovatele nepoškozuje na jeho právu na přístup k soudu. Pokud by nebyl srozuměn se závěry dovolacího soudu, je oprávněn po doručení rozhodnutí podat novou ústavní stížnost, která bude zohledňovat i průběh a výsledky dovolacího řízení.
9. Ústavní soud proto rozhodl soudcem zpravodajem mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o odmítnutí ústavní stížnosti pro její nepřípustnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. listopadu 2021
Pavel Rychetský v. r.
soudce zpravodaj