ECLI:CZ:US:2021:1.US.2367.21.1
sp. zn. I. ÚS 2367/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele Martina Ježka, zastoupeného JUDr. Janem Havlíčkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Jihlavě, Masarykovo náměstí 110/64, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 1539/2021-209 ze dne 29. 6. 2021, rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě č. j. 54 Co 369/2019-192 ze dne 16. 2. 2021 a rozsudku Okresního soudu v Jihlavě č. j. 120 C 2/2016-164 ze dne 18. 10. 2019, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně - pobočky v Jihlavě a Okresního soudu v Jihlavě, jako účastníků řízení, a Petry Fialové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Jihlavě (dále jen "nalézací soud") zamítl nadepsaným rozsudkem žalobu stěžovatele proti vedlejší účastnici o zaplacení 1 095 000 Kč z titulu smluvní pokuty, která vyplývala z kupní smlouvy uzavřené dne 24. 2. 2011 mezi stěžovatelem jako kupujícím a vedlejší účastnicí jako prodávající, jejímž předmětem byly v kupní smlouvě specifikované nemovitosti nacházející se v katastrálním území Jihlava. Smluvní pokutou byla zajištěna smluvní povinnost vedlejší účastnice odhlásit se včetně všech příslušníků domácnosti ve stanovené lhůtě z trvalého pobytu v rodinném domě, jenž je součástí jedné z převáděných nemovitostí. Ve výroku, jímž byla žaloba stěžovatele co do částky 1 060 000 Kč zamítnuta, byl rozsudek nalézacího soudu Krajským soudem v Brně - pobočkou v Jihlavě (dále jen "odvolací soud") potvrzen a ve zbývající části změněn tak, že byla vedlejší účastnici uložena povinnost zaplatit stěžovateli částku 35 000 Kč. Dovolání stěžovatele bylo Nejvyšším soudem odmítnuto, neboť jeho námitky směřovaly vůči zjištěnému skutkovému stavu a nejsou tak způsobilým dovolacím důvodem ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř.
2. Ústavní soud nejprve zkoumal, zda návrh splňuje náležitosti předpokládané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Dále se Ústavní soud zabýval její přípustností ve smyslu §75 téhož zákona. Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré dostupné zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario). Proti napadeným rozsudkům odvolacího soudu a nalézacího soudu však ústavní stížnost z níže uvedených důvodů (bod 8) přípustná není.
3. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele, jelikož v něm nebyl vymezen způsobilý dovolací důvod jakožto obligatorní náležitost dovolání. Podle Nejvyššího soudu stěžovatel založil dovolací argumentaci na nesouhlasu se skutkovým zjištěním odvolacího soudu a pominul, že způsobilým dovolacím důvodem není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu než odvolací soud a že skutkový stav věci, jenž byl pro odvolací soud při právním posouzení rozhodný, je v dovolacím řízení nezpochybnitelný. Nejvyšší soud tak postupoval způsobem předvídaným v §243c odst. 1 větě první o. s. ř., odmítl-li dovolání stěžovatele.
4. Úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele, nýbrž je povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o. s. ř. přesně vymezil jednak důvod dovolání, jakož i předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky z oblasti hmotného či procesního práva. Jediným dovolacím důvodem je pak podle §241a odst. 1 o. s. ř. věty první to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přístup k Nejvyššímu soudu je z vůle zákonodárce záměrně omezen a formalizován tak, aby se mohl podrobněji zabývat jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy (k tomu blíže viz plenární stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb). Jelikož Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani další revizní instancí, jeho přezkum se omezuje na posouzení, zda Nejvyšší soud nevybočil z mezí daných mu zákonem a nezatížil své rozhodnutí libovůlí, což se v tomto případě nestalo.
5. V ústavní stížnosti zcela absentují kvalifikované ústavněprávní námitky a s tím související ústavněprávní argumentace, kterou by se Ústavní soud mohl zabývat; stěžovatel ani netvrdí, v čem shledává porušení jeho práv zaručených čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jež v petitu stížnosti namítá. Argumentace stěžovatele se omezuje toliko na pokračující polemiku se závěry nalézacího a odvolacího soudu ohledně zjištěného skutkového stavu a jeho následného právního posouzení, to vše v rovině podústavního práva (vyjma obecné zmínky o čl. 4 odst. 4 Listiny, aniž by však byla dále rozvinuta). Vůči usnesení Nejvyššího soudu stěžovatel nic nenamítá ani nerozporuje závěr o tom, že dovolání je vadné, protože nesplňuje obligatorní náležitost vymezení způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř.; Ústavní soud proto nemá důvod takovému závěru oponovat.
6. Ústavní soud přezkoumal napadené usnesení Nejvyššího soudu z hlediska dodržení obecných ústavněprávních principů a dospěl k závěru, že usnesení je logicky odůvodněné, srozumitelné, nevybočuje ze zákonného rámce ani není svévolné. V postupu Nejvyššího soudu, který dovolání stěžovatele odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř., tak Ústavní soud neshledal žádný zásah do práva stěžovatele na soudní či jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. V části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu je proto ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
7. Pojmovým znakem ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po procesní stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně práv stěžovatele (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Jelikož bylo dovolání stěžovatele odmítnuto pro vady, nemohl Nejvyšší soud dovolání meritorně či alespoň kvazimeritorně (při posuzování splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř.) přezkoumat. Jde tedy o případ, kdy je v daném kontextu třeba na dovolání stěžovatele hledět, jako by vůbec nebylo podáno, a ve vztahu k napadeným rozsudkům odvolacího a nalézacího soudu uzavřít, že stěžovatel nevyčerpal dostupné opravné prostředky řádným způsobem (srov. např. již citované stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, dále např. usnesení sp. zn. I. ÚS 3745/18 ze dne 29. 1. 2019, sp. zn. III. ÚS 580/21 ze dne 30. 3. 2021 nebo sp. zn. III. ÚS 2414/20 ze dne 26. 1. 2021). V části směřující proti rozsudkům odvolacího soudu a nalézacího soudu je proto ústavní stížnost nepřípustná.
8. Z důvodů vyložených výše Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a zčásti jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. září 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu