ECLI:CZ:US:2021:1.US.2368.21.1
sp. zn. I. ÚS 2368/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Obec Lechotice, sídlem Lechotice 100, Míškovice u Holešova, zastoupené Mgr. Janou Zwyrtek Hamplovou, advokátkou se sídlem Olomoucká 36, Mohelnice, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 7. 2021 č. j. 7 As 365/2020-48; za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí. Má za to, že obecný soud svým postupem porušil právo stěžovatelky na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a vlastnické právo zaručené v čl. 12 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti, připojených soudních rozhodnutí a řady příloh, stěžovatelka jako obec vstoupila v minulosti do (dobrovolného) Svazku obcí pro hospodaření s odpady - Bystřice pod Hostýnem (dále jen jako "svazek obcí"), jehož cílem bylo vybudování skládky a zajištění svozu domácího odpadu z území zapojených obcí. V roce 2015 se stěžovatelka rozhodla ze svazku obcí vystoupit, zároveň jej požádala o vyčíslení a uhrazení vypořádacího podílu. Svazek obcí nárok na vypořádací podíl odmítl a odkázal na ustanovení stanov svazku obcí, dle kterého "vystupující člen nemá nárok na vrácení členského příspěvku ani na vypořádací podíl z majetku svazku a nese závazky z jeho předešlého členství, které vznikly ke dni vystoupení."
3. Stěžovatelka proti rozhodnutí svazku obcí podala žalobu k Okresnímu soudu v Kroměříži, ten však věc označil za veřejnoprávní otázku a řízení zastavil pro nepříslušnost, což následně potvrdil k odvolání stěžovatelky i Krajský soud v Brně. Poté nárok stěžovatelky Krajský úřad ve Zlíně zamítl, po novém kole soudních řízení bylo nakonec rozsudkem Nejvyššího správního soudu postaveno najisto, že jde o posuzování nároku vycházejícím z veřejnoprávní smlouvy a příslušným pro rozhodnutí proto je Krajský úřad ve Zlíně. Ten (již podruhé) nárok stěžovatelky na vypořádací podíl zamítl. Stěžovatelka se bránila správní žalobou, závěry správního orgánu nicméně Krajský soud v Brně potvrdil a totéž učinil po podání kasační stížnosti stěžovatelkou napadeným rozsudkem taktéž Nejvyšší správní soud. Všechny uvedené subjekty založily svá rozhodnutí především na §50 odst. 2 písm. h) zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (účinného v době přijetí stanov svazku obcí), dle tohoto ustanovení platí, že "přílohou smlouvy o vytvoření svazku obcí jsou jeho stanovy, v nichž musí být uvedeny podmínky přistoupení ke svazku obcí a vystoupení z něj, včetně vypořádání majetkového podílu". Zákon tedy stanovuje svazku obcí povinnost uvést ve stanovách způsob vypořádání majetkového podílu, což svazek obcí splnil. Nikde naopak není určeno, že by vypořádání mělo sestávat z přiznání nějakého (nenulového) majetkového nároku. Jestliže tedy svazek obcí nárok na vypořádání ve stanovách nepřiznal, šlo o využití dispozitivního ustanovení zákona, členové svazku obcí mají právo si v rámci smluvní volnosti upravit vzájemné majetkové vztahy. Nejvyšší správní soud podrobně diskutoval a zamítl i další námitky stěžovatelky (rovnost členů svazku obcí, rozpor s dobrými mravy atd.).
4. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadeného rozhodnutí účelná, samotným účastníkům jsou všechny skutečnosti známy.
5. Stěžovatelka s rozsudkem Nejvyššího správního soudu nesouhlasí. Procesně namítá nepříslušnost správního soudnictví, dle jejího názoru o věci měla rozhodovat civilní větev soudnictví. Nevidí důvod, aby majetkové spory mezi obcí a svazkem obcí řešil krajský úřad (dle ní "stát") a nikoli nezávislá soudní instituce. Z věcného hlediska trvá stěžovatelka na tom, že měla nárok na vydání vypořádacího podílu. Pokud zákon o obcích kogentně předpokládal ve stanovách úpravu vypořádání majetkového podílu člena, jistě tím zákonodárce nemohl mít na mysli, že se vypořádání v podstatě nekoná a vystupující člen neobdrží zpět nic. Zároveň §38 odst. 2 zákona č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, uvádí: "Majetek vložený do hospodaření svazku obcí zůstává ve vlastnictví obce. Orgány svazku obcí s ním mohou nakládat jen v souladu s majetkovými právy, které na ně členská obec přenesla podle stanov svazku obcí. Majetková práva k vlastnímu majetku obcí, která jsou vyhrazena obecnímu zastupitelstvu, nelze převést na orgány svazku obcí." Z toho stěžovatelka dovozuje, že svazek obcí fakticky žádný vlastní majetek ani příjmy nemá a stěžovatelka pouze žádá zpět svůj majetek, kterého se nemohla nijak vzdát. V neposlední řadě stěžovatelka považuje postup svazku obcí za rozporný s dobrými mravy - není možné, aby subjekt odcházel z právnické osoby bez kompenzace a byl tak trestán za to, že již nechce být její součástí.
6. Ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou a řádně zastoupenou, k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a návrh je přípustný.
7. Ústavní soud však posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
8. Dále je třeba zdůraznit, že pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníků tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelky a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Po důkladném seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí se Ústavní soud domnívá, že v projednávaném případě takový zásah shledán nebyl.
9. Argumentaci stěžovatelky vztahující se k námitce nepříslušnosti správních soudů shledává Ústavní soud nepřípadnou. Jestliže stěžovatelka uvádí, že "nemá ... postaveno dodnes najisto, zda o její věci rozhodoval k tomu oprávněný orgán", nelze jí tento pocit logicky vyvrátit, z hlediska práva však žádná nejistota nepanuje, otázku v minulosti pravomocně rozhodl Nejvyšší správní soud. Měla-li stěžovatelka proti danému rozsudku ústavněprávní námitky, je s podivem, že jej nenapadla ústavní stížností. V nyní přezkoumávaném řízení se totiž správní soudy vlastní příslušností již vůbec nezabývaly a vzaly ji za samozřejmou. I pokud by tuto překážku Ústavní soud "přehlédl", stěžovatelka nepředkládá žádné ústavněprávní důvody, proč by o věci nemohly rozhodovat správní soudy. Tvrzení, že by v podobě krajského úřadu neměl otázku posuzovat "stát", ale "nezávislá státní instituce" v podobě civilních soudů, je z hlediska pojetí veřejné moci vadné, neboť rozhodnutí krajského úřadu přezkoumávají správní soudy, které se samozřejmě těší úplně stejné míře nezávislosti (mimochodem nikoliv na státu, ale ostatních mocích). Totéž ostatně plyne z ustálené judikatury Ústavního soudu vztahující se ke kompetenčním konfliktům mezi správním a civilněprávním soudnictvím (za všechny srov. nález ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. Pl. ÚS 33/18).
10. Podobně nepřesvědčivě vyznívá odůvodnění věcných námitek předložených stěžovatelkou. V obecné rovině stěžovatelka nesprávně vnímá systém ústavního soudnictví. Tvrzení, že "otázka tohoto typů (sic!) sporů nebyla doposud judikována", si stěžovatelka vyvrací sama ("vyjma tohoto sporu a souběžně vedených sporu (sic!) obce Lechovice a obce Němčice) - touto judikaturou jsou právě přezkoumávaná rozhodnutí. Neplatí, že právní otázka není vyřešena, dokud se k ní nevyjádřil Ústavní soud. Úkolem zdejšího soudu není sjednocovat judikaturu obecných soudů (viz také výzva stěžovatelky v petitu ústavní stížnosti, aby se Ústavní soud "ve svém nálezu vypořádal s nastolenými právními otázkami, doposud nejudikovanými"), ale chránit základní práva účastníků řízení (viz výše). Soubor argumentů podporujících oprávněnost jejího nároku na vypořádací podíl přitom zakládá stěžovatelka především na vlastním výkladu podústavního práva. S těmito otázkami se již však důkladně vypořádaly subjekty rozhodující v předchozím správním a soudním řízení a zde na ně proto postačí odkázat (srov. shrnujícím způsobem body 16-22 odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu). Stěžovatelka nerozvádí, jak konkrétně měla být porušena její základní práva, nevykládá žádná ustanovení ústavního pořádku, neodkazuje na jediné rozhodnutí Ústavního soudu. Prostý nesouhlas neúspěšného účastníka řízení se závěry obecných soudů nemůže být důvodem pro kasační zásah Ústavního soudu.
11. Z hlediska obecné spravedlnosti se přitom situace také jeví dosti jednoznačně - stěžovatelka dobrovolně vstoupila do svazku obcí a zavázala se tím k dodržování stanov, a to včetně výše citovaného ustanovení o nevrácení majetkového vkladu a nepřiznání vypořádacího podílu v případě vystoupení. Musela si být vědoma následků (a nákladů) svého rozhodnutí svazek obcí opustit. Přehlédnout v tomto směru nelze ani faktický rozměr záležitosti. Stěžovatelka vstupovala do svazku obcí (potažmo jej zakládala) za účelem zajištění svozu odpadů na území obce. Lze přepokládat, že s tím svazek obcí měl určité fixní výdaje (např. na zajištění kapacity skládky, zakoupení popelářských vozů), k čemuž slouží právě majetkový vklad (konkrétní částka peněz) nového člena. Pokud by vystupující obec nárokovala svůj (často navíc již spotřebovaný) vklad nebo vypořádací podíl zpět, mohla by v podstatě ohrozit hospodaření svazku obcí a tedy i jeho fungování pro zbývající obce, (oprávněně) se přitom spoléhající na znění stanov, kterými si jejich členství ve spolku řídí.
12. S ohledem na shora uvedené Ústavní soud uzavírá, že v projednávané věci nemá proti závěrům Nejvyššího správního soudu ústavněprávních výhrad. Ústavní stížnost proto odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. listopadu 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu