ECLI:CZ:US:2021:1.US.2369.21.1
sp. zn. I. ÚS 2369/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti a) P. M., b) K. R. L. a nezletilých c) G. K. L. M. a d) R. K. L. M., zastoupených Mgr. Petrem Kallou, advokátem se sídlem Slavíčkova 372/2, Praha 6, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2021 č. j. 20 Cdo 1173/2021-123 a s ní spojenému návrhu na zrušení části ustanovení §63 odst. 1 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, ve znění pozdějších předpisů, ve slovech: "a osvojení by bylo přípustné i podle hmotněprávních ustanovení českého práva", takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí. Rozsudkem dovolacího soudu došlo podle jejich názoru k zásahu do práv zaručených ústavním pořádkem České republiky, porušení mezinárodněprávních závazů České republiky a práva Evropské unie. Konkrétně namítají zejm. porušení čl. 1, čl. 3, čl. 10 a čl. 32 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 8 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 3 a čl. 5 Úmluvy o právech dítěte. Spolu s ústavní stížností podávají stěžovatelé i návrh na zrušení části ustanovení §63 odst. 1 zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém (dále jen "ZMPS"), ve slovech "a osvojení by bylo přípustné i podle hmotněprávních ustanovení českého práva".
Z obsahu napadeného rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že stěžovatelé a) a b) podali k Okresnímu soudu v Nymburce návrh na uznání rozhodnutí Vrchního soudu státu New Jersey, okresu Bergen, Spojené státy americké, kterým bylo rozhodnuto o osvojení nezletilých G. K. L. M. a R. K. L. M., osvojiteli P. M. a K. R. L., kteří vstoupili do registrovaného partnerství. Soud prvního stupně návrh zamítl, neboť podle ustanovení §63 odst. 1 ZMPS lze cizí rozhodnutí o osvojení v České republice uznat pouze v případě, že se to nepříčí veřejnému pořádku, nebrání tomu výlučná pravomoc českých soudů a osvojení by bylo přípustné i podle hmotněprávních ustanovení českého práva. Vzhledem k tomu, že podle §800 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen "obč. zák."), není společné osvojení dítěte registrovaným párem přípustné, nejsou podle soudu prvního stupně dány ani podmínky pro uznání rozhodnutí. Krajský soud v Praze jako soud odvolací podal k Ústavnímu soudu podle §34 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") návrh na zrušení části ustanovení §63 odst. 1 ZMPS ve slovech "a osvojení by bylo přípustné i podle hmotněprávních ustanovení českého práva". Ústavní soud shledal napadenou část ustanovení §63 odst. 1 ZMPS ústavně souladnou a nálezem sp. zn. Pl. ÚS 6/2020 návrh zamítl. Odvolací soud následně rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Proti rozsudku odvolacího soudu podali stěžovatelé a) a b) dovolání, které Nejvyšší soud zamítl. Dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správné. Stejně jako soud prvního stupně a soud odvolací odkázal na §63 ZMPS a §800 obč. zák. Protože je společné osvojení nezletilých dětí možné pouze manželi, nelze cizozemské rozhodnutí, jímž bylo rozhodnuto o společném osvojení dětí registrovanými partnery, uznat. Stěžovatelé podali proti rozhodnutí Nejvyššího soudu ústavní stížnost. Současně se také domáhají zrušení části ustanovení §63 odst. 1 ZMPS, ve slovech: "a osvojení by bylo přípustné i podle hmotněprávních ustanovení českého práva".
Stěžovatelé uvádějí, že jsou si vědomi existence plenárního nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/2020. S jeho zněním se však nemohou ztotožnit, neboť Ústavní soud rozhodoval jen o některých ústavně-právních námitkách. Znovu tedy polemizují s ústavní souladností části ustanovení §63 odst. 1 ZMPS. V ústavní stížnosti odkazují na odlišná stanoviska soudců k výroku a odůvodnění nálezu. Vedle toho stěžovatelé namítají, že výklad §63 odst. 1 ZMPS je nezbytné provádět v souvislosti s ustanovením §67 odst. 2 ZMPS, podle něhož registrované partnerství a obdobné poměry a jejich účinky, způsobilost k jejich uzavření, způsob uzavření a jejich zrušení, neplatnost a neexistence se řídí právním řádem státu, v němž se registrované partnerství nebo obdobný poměr uzavírá nebo uzavřelo. Stejný právní řád se použije i pro úpravu osobních a majetkových poměrů partnerů. Mezi osobní poměry lze podle stěžovatelů podřadit i osvojení dítěte. V ústavní stížnosti pak stěžovatelé uvádějí praktické důsledky nemožnosti navrhovaného uznání rozhodnutí. Rozsáhlá část ústavní stížnosti je věnována výsledkům výzkumů dětí vychovávaných lesbickými nebo gay páry.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelů i obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí odkázal na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 6/20. Ústavní soud v něm došel k závěru, že "požadavek zákona o mezinárodním právu soukromém (§63 odst. 1 zákona č. 91/2012 Sb.), aby cizí rozhodnutí o osvojení pro účely jeho uznání v České republice bylo v souladu s hmotněprávními ustanoveními českého práva, není v rozporu s předpisy ústavního pořádku. Jde o projev suverenity České republiky v podobě primátu českého práva na území České republiky, tím spíše, jde-li o otázku statusovou (pravidla pro osvojení), v níž má ústřední roli zákonodárce s ohledem na společenské a kulturní prostředí.". Ústavní soud tedy neshledal znění §63 odst. 1 ZMPS, resp. jeho napadenou část, protiústavním a návrh Krajského soudu v Praze na jeho zrušení zamítl. Nejvyšší soud s odkazem na čl. 89 odst. 2 Ústavy zdůraznil vázanost uvedeným rozhodnutím Ústavního soudu. Na základě §63 ZMPS a §800 obč. zák. došel k závěru, že soud prvního stupně i soud odvolací při aplikaci těchto ustanovení nijak nepochybily, když došly k závěru, že cizozemské rozhodnutí, kterým bylo rozhodnuto o společném osvojení dítěte osobami žijícími v registrovaném partnerství, nelze uznat. Nejvyšší soud dále zaujal stanovisko, že pod manžele ve smyslu §800 odst. 1 obč. zák. registrované partnery nelze podřadit, ustanovení §655 jednoznačně stanoví definici manželství jako trvalého svazku muže a ženy. Vypořádal se i s dalšími dovolacími důvody, zahrnujícími zejm. rozpor napadeného rozhodnutí odvolacího soudu s uváděným rozhodnutím Nejvyššího soudu, možným výkladem §63 odst. 1 ZMPS v souvislosti s ustanovením §67 odst. 2 ZMPS, zásahem ustanovení §63 odst. 1 ZMPS do základních práv a základních práv dětí.
Z odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu jasně vyplývá, že se Nejvyšší soud řádně zabýval všemi námitkami stěžovatelů a podrobně a srozumitelně objasnil, proč dovolání stěžovatelů zamítl, včetně jeho vázanosti nálezem Ústavního soudu. V závěrech Nejvyššího soudu tak nelze nalézt pochybení, která by dosahovala ústavněprávní roviny. Ústavní soud neshledává, že by ústavní stížností napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo projevem svévole, či v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti zpochybňují i závěry soudu prvního stupně a soudu odvolacího, které zamítly jejich návrh a podle názoru stěžovatelů se pouze odvolaly na nelogické a protiústavní ustanovení, aniž by se pokusily o jeho ústavně konformní výklad (bod 48 ústavní stížnosti). Jejich rozhodnutí v ústavní stížnosti ovšem nenapadají, ústavní stížnost směřuje pouze proti rozhodnutí Nejvyššího soudu. Podle ustáleného názoru Ústavního soudu je však Ústavní soud ve svém rozhodování vázán rozsahem a obsahem podaného návrhu a ve svém rozhodnutí z jeho hranic (ultra petitum) vykročit nemůže. K přezkumu rozhodnutí soudu prvního stupně a soudu odvolacího proto Ústavní soud nepřistoupil.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta. S ústavní stížností spojený návrh na zrušení v záhlaví uvedeného ustanovení zákona o mezinárodním právu soukromém jako návrh akcesorický ve smyslu §64 odst. 2 písm. d) ve spojení s §74 zákona o Ústavním soudu sdílí její osud. Ústavní soud se ostatně již ústavností napadené části ustanovení §63 odst. 1 ZMPS jednou zabýval, když výše zmiňovaným nálezem sp. zn. Pl. ÚS 6/20 návrh na zrušení části tohoto ustanovení zamítl. Nelze přisvědčit názoru stěžovatelů, že Ústavní soud v předmětném nálezu neposuzoval napadené ustanovení z hlediska práva na ochranu rodinného života. Opětovný návrh by tak představoval překážku věci rozsouzené a byl nepřípustný [§35 odst. 1, §43 odst. 2 písm. b), §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. října 2021
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu