ECLI:CZ:US:2021:1.US.2395.21.1
sp. zn. I. ÚS 2395/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje), soudce Vladimíra Sládečka a soudce Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti M. S., zastoupeného Robertem Naxerou, advokátem, sídlem Bolzanova 1615/1, 115 03 Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 4 Tdo 465/2021-1055 ze dne 19. 5. 2021, rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 6 To 274/2020-1017 ze dne 14. 12. 2020 a rozsudku Okresního soudu Plzeň-město č. j. 2 T 15/2018-980 ze dne 21. 8. 2020, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 až 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město byl stěžovatel uznán vinným pokusem přečinu zatajení věci podle §219 odst. 1, 2 trestního zákoníku. Tohoto trestného činu se měl stěžovatel dopustit tím, že v úmyslu získat neoprávněný majetkový prospěch vybral z bankovního účtu obchodní společnosti X, jejímž byl jednatelem i jediným disponentem bankovního účtu, peněžní prostředky v celkové výši 684 000 Kč, přestože si byl vědom toho, že nejde o finanční prostředky jmenované společnosti, nýbrž že tyto prostředky musely být na účet zaslány omylem. Způsob a bližší okolnosti spáchání tohoto trestného činu jsou blíže popsány ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku soudu prvního stupně. Za tento trestný čin byl stěžovatel odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 15 měsíců se zkušební dobou v délce 2 let. Podle §229 odst. 1 trestního řádu (dále též "tr. ř.") byla poškozená obchodní společnost (jež měla omylem převést uvedené finanční prostředky na zmíněný bankovní účet obchodní společnosti X) odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
K odvolání stěžovatele Krajský soud v Plzni v záhlaví citovaným rozsudkem zrušil rozsudek okresního soudu v celém rozsahu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. sám ve věci znovu rozhodl a stěžovatele uznal vinným pokusem přečinu zatajení věci podle §219 odst. 1 trestního zákoníku ve znění zákona č. 333/2020 Sb., jehož se měl stěžovatel dopustit způsobem a za okolností blíže rozvedených ve skutkové větě výroku o vině rozsudku krajského soudu. Za tento trestný čin byl stěžovatel odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 4 měsíců se zkušební dobou v délce 1 roku. Ve shodě s prvostupňovým rozhodnutím byla poškozená obchodní společnost odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Následné dovolání stěžovatele proti rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením odmítl.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že se v průběhu trestního řízení opakovaně dožadoval, aby byly provedeny jím navrhované důkazy. Z nich by bylo dle jeho přesvědčení vyšlo najevo, že trestní řízení proti němu bylo účelově objednáno a zmanipulováno policisty, státními zástupci a soudci, jakož i skutečnými pachateli trestné činnosti, kteří jej vydírali a na které 2 roky před dobou, kdy měl spáchat údajný trestný čin, podal vlastní trestní oznámení. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti blíže rozvedl.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je dílem zjevně neopodstatněná, dílem nepřípustná.
Soudy se dle názoru Ústavního soudu dostatečným způsobem vypořádaly s důkazními návrhy obhajoby, které neprovedly. Už Okresní soud Plzeň-město ve svém rozsudku reagoval na nyní předestřenou verzi stěžovatele, že si někdo objednal jeho trestní stíhání (viz body 24 a 25 rozsudku soudu prvního stupně). Ještě přiléhavěji se s důkazními návrhy obhajoby vyrovnal Krajský soud v Plzni ve svém rozsudku. Poukázal na to, že tyto důkazní návrhy směřovaly mimo rámec trestního řízení vedeného proti stěžovateli, konkrétně ke zjišťování, jaké trestné činnosti či jiného zavrženíhodného jednání se vůči němu měly dopustit další osoby. Krajskému soudu však scházely konkrétní souvislosti s projednávanou věcí, mimo jiné i s přihlédnutím k absenci souvislosti časové (viz zejména bod 15 jeho rozsudku). Ústavní soud na těchto závěrech krajského soudu, na něž posléze odkázal i Nejvyšší soud v napadeném usnesení (srov. str. 6), neshledal nic protiústavního či zásadně nespravedlivého. Stěžovatel ani nyní v ústavní stížnosti není schopen racionálně ozřejmit, proč měl být dle svých slov vydírán právě ve vztahu k peněžním prostředkům, které vybral z bankovního účtu obchodní společnosti, jejímž byl jednatelem, a které se do dispozice této obchodní společnosti dostaly jinak než v souvislosti s její obchodní aktivitou, resp. omylem.
Důvod odsouzení stěžovatele dle soudů spočíval v tom, že stěžovatel si byl dobře vědom, že na účet obchodní společnosti byly zaslány finanční prostředky ve výši 689 545 Kč. Aniž by se byl zajímal o původ těchto prostředků, postupně uskutečnil výběry z účtu v souhrnu téměř naplňující uvedenou částku a tyto hotové peníze použil způsobem blíže popsaným ve skutkové větě výroku o vině rozsudku krajského soudu namísto toho, aby je jednoduše vrátil. Není tedy zřejmé, proč by osoby, vůči nimž stěžovatel daleko dříve učinil sám trestní oznámení, měly vydírat stěžovatele právě ve spojitosti s těmito konkrétními peněžními prostředky. Stěžovatel nadto rozumně nevysvětlil své počínání následující po výběru těchto finančních prostředků, kdy se odmlčel a stal se nekontaktním. Zejména však nebyl schopen věrohodně vylíčit, proč se, jak tvrdil, domníval, že se jednalo o peníze, které obchodní společnosti X po právu náležely. Za této situace nebyla neochota soudů vyhovět zmíněným důkazním návrhům obhajoby nikterak nepochopitelná. Ústavní soud tedy nedospěl k závěru, že by soudy svým postupem poškodily stěžovatele na právech jeho obhajoby, a tím i na právu na spravedlivý proces.
Domáhá-li se stěžovatel v ústavní stížnosti též zrušení v záhlaví citovaného rozsudku Okresního soudu Plzeň-město, jde v této části o návrh nepřípustný. Je tomu tak proto, že tento rozsudek byl napadeným rozsudkem Krajského soudu v Plzni zrušen v celém rozsahu a plně nahrazen rozsudkem odvolacího soudu, takže dané rozhodnutí soudu prvního stupně už v době podání ústavní stížnosti (samostatně) neexistovalo.
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost zčásti dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a zčásti dle §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. října 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu