ECLI:CZ:US:2021:1.US.2414.21.1
sp. zn. I. ÚS 2414/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti Josefa Holoubka, zastoupeného JUDr. Jiřím Obršlíkem, advokátem, sídlem Rohanské nábřeží 678/23, Praha 8 - Karlín, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. června 2021 č. j. 6 Ads 251/2019-24 a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. listopadu 2019 č. j. 49 Ad 17/2018-22, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť tvrdí, že jimi došlo k porušení jeho práv zaručených čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod.
Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí, rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení (v řízení před správními soudy v postavení žalované) č. j. R-21.8.2017-X ze dne 21. 8. 2017 nebylo vyhověno žádosti stěžovatele podané dne 28. 5. 2018 o přiznání starobního důchodu od 1. 9. 2017. Rozhodnutím žalované č. j. 620 309 2060/315-JS ze dne 27. 3. 2018 byly zamítnuty námitky stěžovatele a prvostupňové rozhodnutí bylo potvrzeno. Podle žalované je důchodovým věkem stěžovatele věk 64 let a 6 měsíců.
Proti rozhodnutí o námitkách podal stěžovatel žalobu, v níž namítal, že v období před 31. 12. 1992 odpracoval počet směn stanovený pro dosažení důchodového věku 55 let a není přípustné odepřít mu splnění podmínek s poukazem na to, že jeho zaměstnání na pozici v podzemí v I.AA kategorii netrvalo až do 31. 12. 1992. Nadto tvrdil, že vzhledem k druhu zaměstnání, které vykonával, je osobou, která podle nařízení vlády č. 363/2009 Sb., o stanovení důchodového věku a přepočtu starobních důchodů některých horníků, kteří začali vykonávat své zaměstnání před rokem 1993, ve znění nařízení vlády čl. 69/2015 Sb., ve spojení s §174 zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění účinném od 1. 6. 1992, splnila předpoklady pro přiznání starobního důchodu od okamžiku dosažení věku 55 let a nelze aplikovat právní předpisy, které by vedly ke zhoršení jeho právního postavení oproti dřívějším předpisům platným v době, kdy stěžovatel vykonával práce odpovídající zvýhodnění při stanovení důchodového věku.
Krajský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem žalobu zamítl. Podle krajského soudu stěžovatel nesplnil podmínky dle §21 odst. 1 písm. a), případně c) zákona č. 100/1988 Sb., ve znění účinném od 1. 6. 1992, neboť v kategorii I.AA odpracoval celkem 12 roků a 166 dnů a v kategorii I.A celkem 1 rok a 245 dnů, přičemž zákonodárce vyžadoval odpracování alespoň 15 roků v kategorii I.AA nebo 20 roků v I. pracovní kategorii. Stěžovatel podle krajského soudu nesplnil ani podmínky §174 zákona č. 100/1988 Sb., ve znění účinném od 1. 6. 1992, který stanovil možnost odchodu do důchodu ve věku 56, 57, 58 a 59 let. Stěžovatel však žádal o přiznání starobního důchodu od data předcházejícího dosažení věku 56 let, zákonodárce navíc postup podle §174 zákona o sociálním zabezpečení podmínil tím, že zaměstnání v preferované kategorii muselo trvat ke dni 31. 12. 1992. Stěžovatelův pracovní poměr u Dolu Kladno, s. p., přitom skončil okamžitým zrušením dne 13. 3. 1992 a následně již zaměstnání v preferované kategorii nevykonával. Stěžovatel konečně dle krajského soudu nesplňoval ani podmínku odpracování stanoveného počtu směn dle nařízení vlády č. 363/2009 Sb. či dle §37b a 37c zákona o důchodovém pojištění.
Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem posléze zamítl stěžovatelovu kasační stížnost. Nejvyšší správní soud se ztotožnil se závěry krajského soudu a k námitce stěžovatele, že dle §74 zákona o důchodovém pojištění zůstávají zachovány nároky nabyté podle dosavadních právních předpisů, poznamenal, že stěžovatel v žádném okamžiku nesplňoval všechny kumulativně stanovené podmínky v té době účinné právní úpravy. Nikdy tedy právo na dřívější odchod do důchodu ani nenabyl.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že je osobou, která ve smyslu nařízení vlády č. 363/2009 Sb. ve spojení s §174 zákona č. 100/1988 Sb. splnila předpoklady pro přiznání důchodu od okamžiku dosažení věku 55 let. Podle stěžovatele nelze aplikovat předpisy zhoršující jeho postavení oproti době, kdy vykonával práce odpovídající zvýhodnění při stanovení důchodového věku. Stěžovatel dále namítá, že soudy v napadených rozsudcích dostatečně nezohlednily §74 zákona o důchodovém pojištění. Dle svých slov stěžovatel splnil před 1. 1. 1993 všechny podmínky pro přiznání nižšího důchodového věku s výjimkou dosaženého věku, pozdější právní předpisy však údajně retroaktivně zhoršily jeho právní postavení a připravily jej o nabytá práva. V důsledku aplikace přepočtového koeficientu 0,6 v §37b zákona o důchodovém pojištění, resp. v §1 nařízení č. 363/2009 Sb. byl počet směn zkrácen tak, že stěžovatel již požadovaných 3 300 směn nedosáhl. Uvedený koeficient navíc dle stěžovatele nepřípustně paušalizuje počty směn bez ohledu na skutečný počet směn odpracovaných konkrétním žadatelem. Stěžovatel se domnívá, že pokud zákonodárce považoval za rozhodující počet směn, není přípustné, aby skutečně odpracované směny relativizoval aplikací zákonodárcem zvoleného koeficientu.
Závěrem ústavní stížnosti stěžovatel konstatuje, že §37b zákona č. 155/1995 Sb., resp. §1 odst. 2 nařízení č. 363/2009 Sb. jsou "ve shora specifikovaném ohledu v rozporu s právem stěžovatele na rovné a nediskriminační zacházení".
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Již Nejvyšší správní soud stěžovatele upozornil, že pouze opakuje svou dříve uplatněnou argumentaci, aniž by patřičně reagoval na odůvodnění rozsudku krajského soudu a v něm uvedené argumenty. Stejný přístup přitom stěžovatel zvolil i v ústavní stížnosti, v níž je sice vylíčena základní stěžovatelova pozice, argumentace obecných soudů v ní však zpochybněna (natožpak vyvrácena) v podstatě není. V podrobnostech proto postačí na odůvodnění napadených rozhodnutí (a zejména na velmi podrobný rozsudek krajského soudu) odkázat.
Tvrdí-li stěžovatel, že je osobou, která "ve smyslu nařízení č. 363/2009 Sb. ve spojení s §174 zákona č. 100/1988 Sb. splnila předpoklady pro přiznání důchodu od okamžiku dosažení věku 55 let", není to pravda. Ustanovení §174 odst. 2 zákona č. 100/1988 Sb., ve znění od 1. 6. 1992, totiž stanovilo jako jednu z podmínek to, že "zaměstnání I. pracovní kategorie nebo služba I. nebo II. kategorie funkcí trvaly ke dni 31. prosince 1992". Tuto podmínku stěžovatel nesplňuje (ani to netvrdí). Nařízení vlády č. 363/2009 Sb. se pak dle jeho §1 vztahuje na osoby, které (mimo jiné) odpracovaly v zaměstnání v hornictví celkem aspoň 3 300 směn, což jak žalovaná i soudy uzavřely, stěžovatel rovněž nesplňuje.
Stěžovatel spatřuje neústavní zhoršení svého postavení v přepočtových koeficientech, které měly údajně zpětně snížit jím odpracovaný počet směn. K tomu je potřeba jednak uvést, že z ničeho neplyne, že by stěžovatel fakticky odpracoval více směn, než kolik mu bylo přiznáno na základě stanoveného výpočtu, přičemž lze v tomto ohledu odkázat na podrobné odůvodnění krajského soudu, který vysvětlil, z jakého důvodu k vynásobení odpracovaných dnů koeficientem 0,6 dochází a proč tento koeficient neznamená automatické snížení počtu reálně odpracovaných směn. Zejména je však nutno podotknout, že předmětný koeficient je obsažen přímo v právním předpise, který pravidla pro dřívější odchod do důchodu stanoví. Normotvůrce sice určil jako podmínku jistý počet odpracovaných směn, který se rozhodl vztáhnout k počtu kalendářních dnů v zaměstnání, stejně tak ale mohl stejnou podmínku vyjádřit v počtech dnů v zaměstnání, který by určil vydělením čísla 3 300 (nyní požadovaný počet směn) koeficientem 0,6. Vůbec tedy nejde o zpětné snížení počtu směn a retroaktivní zhoršení stěžovatelova postavení, nýbrž o prostou volbu normotvůrce, jakým skupinám osob bude nárok na odchod do důchodu dosažením 55 let nově přiznán. Stěžovatel mezi tyto skupiny osob nepatří a nikdy nepatřil.
Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl. Stěžovatel v ústavní stížnosti poznamenal, že považuje §37b zákona č. 155/1995 Sb. a §1 odst. 2 nařízení č. 363/2009 Sb. za neústavní, jejich zrušení však nenavrhl. I kdyby nicméně mohla být zmínka o neústavnosti uvedených ustanovení za návrh k jejich zrušení považována, sdílel by takový návrh, jakožto návrh akcesorický, osud odmítnuté ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. října 2021
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu