ECLI:CZ:US:2021:1.US.2421.21.1
sp. zn. I. ÚS 2421/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatelky A. K., zastoupené JUDr. Viktorem Pakem, advokátem se sídlem v Praze 2, Francouzská 171/28, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 3907/2020-594 ze dne 14. 7. 2021 a výrokům III, IV a VII rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 11 Co 144/2019-537 ze dne 29. 11. 2019, ve znění opravného usnesení č. j. 11 Co 144/2019-578 ze dne 10. 12. 2020, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a MUDr. Tomáše Kydlíčka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Před obecnými soudy bylo k žalobě stěžovatelky proti vedlejšímu účastníku vedeno řízení o zaplacení 76 068 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody na zdraví, která měla stěžovatelce vzniknout v souvislosti s rupturou silikonového implantátu prsu. Okresní soud Plzeň-město (dále jen „nalézací soud“) žalobě stěžovatelky rozsudkem č. j. 21 C 422/2013-495 ze dne 12. 3. 2019 vyhověl v části 10 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), ve zbytku žalobu zamítl (výrok II) a zbývajícími výroky III–VI rozhodl o náhradě nákladů řízení. S odvoláním proti uvedenému rozsudku byla stěžovatelka částečně úspěšná, neboť Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) – na rozdíl od nalézacího soudu – vyhověl žalobě v částce 21 654 Kč s příslušenstvím (výrok I), ve zbytku (54 414 Kč s přísl.) žalobu zamítl (výrok II). Napadenými výroky pak odpovídajícím způsobem upravil povinnost účastníků k náhradě nákladů řízení, a to tak, že stěžovatelku zavázal k náhradě nákladů nalézacího řízení vedlejšího účastníka ve výši 48 779,63 Kč (výrok III), státu ve výši 641 Kč (výrok IV) a k náhradě nákladů odvolacího řízení vedlejšího účastníka ve výši 10 771,20 Kč (výrok VII).
2. Nejvyšší soud (dále též „dovolací soud“) odmítl dovolání stěžovatelky jako ze zákona nepřípustné podle §238 odst. 1 písm. c) a h) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Uzavřel, že žaloba sestávala z několika dílčích (samostatných) nároků, z nichž žádný nepřesahoval hranici 50 000 Kč stanovenou pro dovolací přezkum zákonem a nešlo o vztah ze spotřebitelské smlouvy ani o pracovněprávní vztah.
3. Z hlediska podmínek řízení nemůže Ústavní soud navzdory odmítnutí dovolání ze zákonného důvodu [u něhož pravidla nejde o důvod závisející na uvážení rozhodujícího senátu ve smyslu §72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen „zákon o Ústavním soudu“)] považovat vyčerpání tohoto opravného prostředku za neefektivní (a tedy nesplňující podmínku §75 odst. 1 téhož zákona), neboť odpověď na otázku, zda jde či nejde o vztah spotřebitelský (či pracovněprávní), nemusí být vždy jednoznačná a není-li zcela zřejmá (nebo alespoň bezpečně vyjudikovaná), je dílem úvahy soudu. Současně nelze přehlížet skutečnost, že stěžovatelce se ze strany odvolacího soudu dostalo poučení, že dovolání ve věci za splnění podmínek §241a odst. 2 ve spojení s §237 o. s. ř. přípustné je. Ústavní stížnost je proto třeba považovat za včasnou a přípustnou nejen proti rozhodnutí dovolacího soudu, ale i proti rozhodnutí soudu odvolacího, neboť stěžovatelka je současně osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem [k podmínkám řízení viz §30 odst. 1, §72 odst. 3], podmínky projednání ústavní stížnosti jsou tedy bez výhrad splněny.
4. Argumentačně se stěžovatelka domáhá zrušení napadených rozhodnutí v nadepsaném rozsahu pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), čl. 24 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně a čl. 38 Listiny základních práv Evropské unie.
5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Stěžovatelce je nutno přisvědčit v tom, že Nejvyšší soud neodůvodnil svůj závěr, že ve věci nejde o vztah ze spotřebitelské smlouvy. Jelikož však záruky spravedlivého procesu nejsou (a nemohou být) samoúčelné, nepřistoupil Ústavní soud k meritornímu projednání věci a uplatnění své kasační pravomoci, neboť z dalšího obsahu spisu neplyne, že by bližší odůvodnění (nebo i přehodnocení) uvedeného závěru mohlo mít vliv na výsledek řízení.
7. Učinil tak zejména při vědomí toho, že stěžovatelka v ústavní stížnosti přednesla, s jakou dovolací otázkou se na Nejvyšší soud obrátila a jaké námitky vznášela. Stěžovatelka tvrdila, že její práva spotřebitelky byla v řízení zkrácena tím, že se obecné soudy nezabývaly šířením zavádějících informací ze strany vedlejšího účastníka (podnikatele) a vadami informovaného souhlasu a v této souvislosti formulovala právní otázku, která měla založit přípustnost dovolání: „Představuje nevypořádání se s tvrzenými námitkami účastníků vůbec, nebo nedostatečným způsobem, vadu řízení, promítající se jako zásah do ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle článku 6 odst. 1 Úmluvy o lidských právech a základních svobodách, a do práva na soudní ochranu podle článku 90 Ústavy České republiky a článku 36 odst. 1 Listiny?“
8. Odpověď na přednesenou otázku je bezpochyby kladná, jak plyne z četné judikatury nejen Ústavního soudu, ale i obecných soudů. Základním předpokladem přezkoumatelnosti (a tedy i legitimity) soudního rozhodnutí je splnění povinnosti soudu vypořádat v řízení vznesené námitky a své úvahy odůvodnit logickým a srozumitelným způsobem. Stěžejní v projednávané věci je nicméně skutečnost, že uvedená námitka stěžovatelky není pravdivá, neboť se jí zabýval jak soud nalézací (bod 19 rozsudku), jehož rozhodnutí má Ústavní soud rovněž k dispozici, tak soud odvolací (bod 13 rozsudku), a oba ji přezkoumatelným způsobem vyvrátily (skutkový stav byl zjištěn jinak, než jak podává stěžovatelka). Není proto důvod očekávat, že by výrok rozhodnutí Nejvyššího soudu byl jiný, i kdyby vyloučil aplikaci §238 odst. 1 c) o. s. ř. pro spotřebitelský charakter věci a zabýval se splněním předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 ve spojení s §237 o. s. ř. (kterou ze zde uvedených alternativ měla stěžovatelka za splněnou, přitom v ústavní stížnosti neuvádí).
9. Jde-li o napadené výroky odvolacího soudu, týkající se náhrady nákladů řízení, ty Ústavní soud podrobuje pouze omezenému ústavnímu přezkumu a soustředí se jen na vady nejzásadnější, jako je úplná absence odůvodnění, extrémní interpretační exces, svévole apod. Nic podobného zde neshledal. Napadené výroky jsou odůvodněny logicky a srozumitelně, aplikace pro věc rozhodujícího principu částečného úspěchu ve smyslu §142 odst. 2 o. s. ř. je příkladná. Relevanci v této souvislosti nemůže mít argument, že výsledkem řízení vznikl nepoměr v částce stěžovatelce přiznané v meritu a v částce, k jejímuž uhrazení byla zavázána na nákladech řízení. Stěžovatelka podala žalobu svobodně, nikdo ji nenutil ani k podání odvolání; z odůvodnění odvolacího soudu plyne, že o smírné řešení věci neměla zájem ani přes nařízenou mediaci. Účastník občanského soudního řízení (sporného) na sebe svou účastí bere riziko, že v případě neúspěchu ponese více než jen své náklady řízení; na této skutečnosti není nic nespravedlivého ani neústavního [srov. volně nález sp. zn. IV. ÚS 1374/17 ze dne 22. 5. 2018 (N 96/89 SbNU 447)]. Rozhodování o nákladech řízení skončeného meritorním rozhodnutím je podle
§142 o. s. ř. ovládáno zásadou úspěchu ve věci, kterou odvolací soud aplikoval příkladně.
10. Argumentuje-li stěžovatelka s odkazem na další judikaturu Ústavního soudu, že poměr úspěchu ve věci měl být posuzován ve vztahu ke každému z dílčích nároků zvlášť, pak k tomu Ústavní soud dodává, že vzhledem k bagatelní výši jak dílčích žalovaných nároků, tak i platební povinnosti, k níž byla stěžovatelka zavázána (stěžovatelka citelnou újmu do svých majetkových práv, pro kterou by Ústavní soud neměl věc považovat za bagatelní, netvrdí), a vzhledem k tomu, že není důvod předpokládat zásadní rozdíl ve výsledku, postupoval-li by odvolací soud stěžovatelkou požadovaným způsobem, nelze ani v tomto ohledu přiznat ústavní stížnosti ústavněprávní relevanci.
11. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. října 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu