ECLI:CZ:US:2021:1.US.2433.21.1
sp. zn. I. ÚS 2433/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele Jana Koldy, zastoupeného Mgr. Vandou Beringerovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Pod Klaudiánkou 4a, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 33 Cdo 3152/2020-681 ze dne 22. 6. 2021, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 16 Co 127/2020-641 ze dne 19. 5. 2020 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 č. j. 34 C 60/2014-590 ze dne 7. 11. 2019, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a Dagmar Nigrin, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se před obecnými soudy domáhal proti vedlejší účastnici zaplacení částky 695 499 Kč s příslušenstvím, jež měla představovat nájem vybraný vedlejší účastnicí od nájemců bytů v domě č. p. X. nacházejícím se v katastrálním území Michle, a to na základě smlouvy o zajištění správy domu uzavřené mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí dne 14. 3. 2011. Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen „nalézací soud“) nadepsaným rozsudkem žalobě stěžovatele vyhověl co do částky 78 800 Kč a ve zbytku ji zamítl. Výrok, jímž bylo žalobě stěžovatele vyhověno, změnil Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) tak, že se žaloba zamítá a co do zbytku merita věci rozhodnutí nalézacího soudu potvrdil. Dovolání stěžovatele bylo Nejvyšším soudem odmítnuto jako nepřípustné, neboť stěžovatel kvalifikovaně nevymezil předpoklad jeho přípustnosti ve smyslu §237 o. s. ř.
2. Ústavní soud nejprve zkoumal, zda návrh splňuje náležitosti předpokládané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“). Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Dále se Ústavní soud zabýval její přípustností ve smyslu §75 téhož zákona.
3. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele pro vady spočívající v nevymezení předpokladů jeho přípustnosti. Otázkou přípustnosti dovolání se Ústavní soud podrobně zabýval ve svém plenárním stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. 11. 2017 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.). V něm přijal závěr, že neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Výkladem §75 zákona o Ústavním soudu zároveň Ústavní soud dovodil, že je-li dovolání stěžovatele odmítnuto pro vady, jde o případ, kdy stěžovatel nevyčerpal dostupné opravné prostředky řádným způsobem.
4. Ústavní stížnost je tak přípustná pouze proti usnesení Nejvyššího soudu, u něhož Ústavní soud zkoumá, zda Nejvyšší soud nevybočil z mezí daných mu zákonem a nezatížil své rozhodnutí libovůlí. V části směřující proti rozhodnutím odvolacího a nalézacího soudu je ústavní stížnost nepřípustná. K námitkám vznášeným vůči postupu těchto soudů tak Ústavní soud nemůže přihlédnout a soustředí se pouze na výtky směřované vůči postupu a rozhodnutí Nejvyššího soudu.
5. Podle stěžovatele se Nejvyšší soud nevypořádal s argumentací stěžovatele obsaženou v jeho dovolání, tj. námitkou chybějícího variantního právního posouzení nalézacím a odvolacím soudem, námitkou nevypořádání provedeného důkazu – dědického spisu po zemřelém otci stěžovatele a námitkou nevypořádání tvrzených okolností poukazujících na nedůvěryhodnost vedlejší účastnice a její matky.
6. Úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele, nýbrž je povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky z oblasti hmotného či procesního práva. Přístup k Nejvyššímu soudu je z vůle zákonodárce záměrně omezen a formalizován tak, aby se mohl podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy (blíže viz citované stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16).
7. Ústavní soud přezkoumal obsah připojeného dovolání a napadeného usnesení Nejvyššího soudu, která považuje za logicky odůvodněné a přesvědčivé, odpovídající obsahu dovolání stěžovatelky. Nejvyšší soud v dovolání stěžovatele neshledal žádnou právní otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř; Nejvyšší soud tak postupoval způsobem předvídaným v §243c odst. 1 větě první o. s. ř., odmítl-li dovolání stěžovatele. S tímto závěrem se ztotožňuje i Ústavní soud. Polemika stěžovatele s právními a skutkovými závěry odvolacího soudu (a tím spíše nalézacího soudu) nepředstavuje způsobilé vymezení přípustnosti dovolání. Právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny neznamená právo na příznivé rozhodnutí ve věci bez dalšího a pouhý nesouhlas s právním hodnocením obecných soudů potřebu ingerence stran Ústavního soudu nezakládá. Ústavní stížnost je proto v této části zjevně neopodstatněná.
8. Pojmovým znakem ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po procesní stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech dostupných procesních prostředků k ochraně práv stěžovatele (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Jelikož stěžovatel kvalifikovaně nevymezil předpoklad přípustnosti jeho dovolání, nebylo Nejvyššímu soudu umožněno, aby přípustnost tohoto mimořádného prostředku alespoň „uvážil“. Jde tedy o případ, kdy je v daném kontextu třeba na dovolání stěžovatele hledět, jako by vůbec nebylo podáno, a ve vztahu k napadeným rozsudkům odvolacího a nalézacího soudu uzavřít, že stěžovatel nevyčerpal dostupné opravné prostředky řádným způsobem (srov. např. již citované stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, dále např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1210/18 ze dne 31. 7. 2018 nebo usnesení sp. zn. I. ÚS 3745/18 ze dne 29. 1. 2019; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). V části směřující proti rozsudkům odvolacího soudu a nalézacího soudu je proto ústavní stížnost nepřípustná.
9. Z důvodů vyložených výše Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a zčásti jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. září 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu