ECLI:CZ:US:2021:1.US.2450.21.1
sp. zn. I. ÚS 2450/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Ing. Kamily Šťastné, zastoupené JUDr. Pavlem Bergerem, advokátem se sídlem Bělocerkevská 1037/38, Praha 10, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. 6. 2021 č. j. 28 Co 132/2021-81, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na rovnost účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny, resp. čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 96 odst. 1 Ústavy, domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, vydaného v řízení o vypořádání a zrušení spoluvlastnictví mezi stěžovatelkou (žalobkyní) a Ing. Jiřím Šťastným (žalovaným, dále rovněž "žalovaný", resp. "spoluvlastník").
Z obsahu napadeného rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že stěžovatelka se domáhala zrušení spoluvlastnictví k nemovitostem v katastrálním území Trněný Újezd u Zákolan (dále jen "předmětné nemovitosti") s tím, že soud měl spoluvlastnictví zrušit a nařídit jejich prodej ve veřejné dražbě. Před podáním žaloby stěžovatelka vyzvala žalovaného k vypořádání spoluvlastnictví tak, že by si žalovaný ponechal nemovitosti za vypořádací podíl ve výši 1 950 000,- Kč, případně navrhovala prodej nemovitostí a rozdělení výtěžku z prodeje rovným dílem mezi spoluvlastníky. Žalovaný na základě předžalobní výzvy souhlasil s prodejem nemovitostí z volné ruky a s rozdělením výtěžku z prodeje rovným dílem, požadoval jen před prodejem jejich vyklizení. Žalobkyni rovněž navrhl, že by si ponechal nemovitosti ve svém vlastnictví a zaplatil za ně stěžovatelce jí požadovaný vypořádací podíl ve výši 1 950 000,- Kč. Stěžovatelka vzala svoji žalobu zpět dne 4. 2. 2021. Jako důvod uvedla, že dne 27. 11. 2020 došlo k mimosoudnímu vyřešení sporu, neboť spolu s žalovaným uzavřeli se zájemci kupní smlouvu na předmětné nemovitosti. Současně se zpětvzetím žaloby stěžovatelka požadovala úhradu nákladů řízení. Okresní soud v Kladně řízení zastavil (výrok I.), ohledně nákladů řízení postupoval podle ustanovení §146 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přičemž neshledal podmínky pro přiznání nákladů řízení podle ustanovení §146 odst. 2 o. s. ř. (výrok II.), dále rozhodl, že po právní moci usnesení bude stěžovatelce vrácen soudní poplatek ve výši 5 600,- Kč (výrok III.).
Krajský soud v Praze (dále též "krajský soud") změnil odvoláním napadený výrok II. usnesení soudu prvního stupně o nákladech řízení tak, že stěžovatelce uložil zaplatit žalovanému na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 80 005,- Kč (výrok I.) a na náhradu nákladů odvolacího řízení uložil stěžovatelce uhradit žalovanému částku 27 031,- Kč (výrok II.). Soud konstatoval, že s ohledem na obsah spisu a stávající právní úpravu nelze bez dalšího rozhodovat o náhradě nákladů řízení v případě zastavení řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. S odkazem na ustanovení §146 odst. 1 písm. b) o. s. ř. ve spojení s ustanovením §146 odst. 2 o. s. ř. uvedl, že při zastavení řízení je povinností soudu se před rozhodováním o nákladech řízení nejprve zabývat otázkou procesního zavinění konkrétního účastníka na zastavení řízení. K tomu, aby žalobce měl při zastavení řízení na základě zpětvzetí návrhu právo na náhradu nákladů řízení, je současně nutné splnit dvě podmínky: žaloba byla podána důvodně a byla vzata zpět pro chování žalovaného. V řízení bylo tedy nutné zjistit, jestli se žalobce domohl uplatněného nároku či nikoliv. Soud prvního stupně pak neměl důvod postupovat podle ustanovení §146 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť žalovaný před podáním žaloby souhlasil s návrhem stěžovatelky na prodej předmětných nemovitostí a rozdělení získané kupní ceny na dvě poloviny. K vypořádání spoluvlastnictví došlo v průběhu soudního řízení mimosoudní dohodou. Předmětné nemovitosti byly prodány prostřednictvím realitní kanceláře, což byl způsob vypořádání, se kterým souhlasil žalovaný již před podáním žaloby stěžovatelkou. Žaloba nebyla proto stěžovatelkou podána důvodně. O nákladech odvolacího řízení rozhodl krajský soud za použití §224 odst. 1 o. s. ř., §142 odst. 1 o. s. ř. a podle ustanovení §151 odst. 1 o. s. ř.
Stěžovatelka vytýká krajskému soudu, že při rozhodování o nákladech řízení nevzal v úvahu veškeré okolnosti předmětné věci, a to včetně těch, které souvisely s chováním žalovaného v průběhu jejich rozvodového řízení. Stěžovatelka nechtěla přistoupit na podmínku žalovaného o vyklizení předmětných nemovitostí před uskutečněním jejich prodeje, neboť před získáním finančních prostředků z realizovaného prodeje neměla možnost zajistit si vhodné bydlení a současně se obávala průtahů ze strany žalovaného, pokud by nepodala žalobu na zrušení a vypořádání jejich spoluvlastnictví. K této obavě vedly stěžovatelku zkušenosti z rozvodového řízení, v němž se žalovaný různými způsoby snažil řízení protahovat a oddálit tak konečné rozhodnutí. Tyto obavy byly podle názoru stěžovatelky důvodné, neboť žalovaný po zahájení řízení navrhl mediaci a s tím související přerušení řízení na dobu tří měsíců, s čímž stěžovatelka nesouhlasila.
I když je stěžovatelce dobře známa judikatura Ústavního soudu týkající se nákladů řízení, je přesvědčena, že stejně jako v obdobných případech, kdy Ústavní soud zasáhl, pokud dospěl k závěru o porušení práva na spravedlivý proces, shledá důvodným i zrušení napadeného usnesení krajského soudu. Namítá, že odvolací soud měl postupovat ve shodě se soudem prvního stupně a o nákladech řízení rozhodnout podle ustanovení §146 odst. 1 písm. b) o. s. ř.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud nejprve připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace norem podústavního práva nepřípustným způsobem postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných, než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy).
Shora předeslané zásady přezkumu Ústavního soudu se ještě markantněji promítají do rozhodování o nákladech řízení, neboť otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výši, nelze z hlediska kritérií spravedlivého (řádného) procesu klást na stejnou úroveň, jako na proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02, III. ÚS 106/11, II. ÚS 255/05, I. ÚS 195/13 a řada dalších). Z judikatury Ústavního soudu tak vyplývá, že rozhodování o nákladech soudního řízení je výhradně doménou civilních soudů. Ústavní soud dal opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před civilními soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně.
Z těchto principů vyšel Ústavní soud i při posouzení námitek stěžovatelky, jejichž podstatu představuje polemiku s názorem odvolacího soudu. Pokud stěžovatelka odkazuje na závěry vyplývající z rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 88/05, IV. ÚS 310/05, IV. ÚS 748/05 a II. ÚS 580/10, jde o rozhodnutí, která se sice obsahově váží k rozhodování civilních soudů o nákladech soudního řízení, jejich předmětem jsou však procesní pochybení soudů, spočívající v absenci možnosti procesní strany vyjádřit se k podanému odvolání. O nic takového se však v předmětné věci nejedná. Stěžovatelka v ústavní stížnosti netvrdí, že by neměla možnost se seznámit s obsahem odvolání žalovaného proti výroku pod bodem II. usnesení okresního soudu. Z napadeného usnesení odvolacího soudu je naopak zřejmé, že se s odvoláním žalovaného seznámila a reagovala na něj svým vyjádřením.
Krajský soud vzal v úvahu jak odvolací důvody žalovaného, tak i vyjádření stěžovatelky k němu, přičemž po rekapitulaci obsahu soudního spisu velmi podrobně vyložil důvody, které ho vedly ke změně výroku pod bodem II. usnesení okresního soudu. Rovněž jasně a srozumitelně vyložil skutečnosti, z nichž vycházel při posouzení procesního zavinění účastníků na zastavení soudního řízení. Ústavní soud nemá důvod tyto závěry jakkoli zpochybňovat či doplňovat, neboť je z nich zřejmé, že stěžovatelka nepodala žalobu na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví důvodně. Již před jejím podáním druhý spoluvlastník předmětných nemovitostí s jejich navrhovaným prodejem souhlasil. Souhlasil i s případným jiným způsobem vypořádání, navrhovaným stěžovatelkou. Tvrzení stěžovatelky, že v akceptaci jejích návrhů uvedených v předžalobní výzvě spoluvlastníka spatřovala jen jeho snahu o prodlužování procesu zrušení a vypořádání spoluvlastnictví odvolací soud neuvěřil, přičemž důvody, které ho k takovému závěru vedly, podrobně vyložil i s odkazem na konkrétní úkony obou účastníků jak v průběhu řízení, tak i před jeho zahájením. Jestliže stěžovatelka i v návrhu tvrdí, že dalším jejím důvodem vedoucím k neochotě se již dříve mimosoudně dohodnout s žalovaným byl jeho požadavek na předchozí vyklizení předmětných nemovitostí, je toto tvrzení v souvislosti se shodou účastníků řízení na způsobu vypořádání jejich spoluvlastnictví zcela bez významu. Jak rovněž uvedl odvolací soud, bylo možné časový harmonogram vyklizení domu dohodnout v rámci přípravy budoucího prodeje. Nešlo tedy o záležitost "zásadního" rozdílu mezi jinak shodnými stanovisky obou spoluvlastníků o jejich vypořádání, což je mimo jiné patrné také ze skutečnosti, že i v době podání ústavní stížnosti mají oba bývalí spoluvlastníci evidovanou jako adresu svého pobytu i nadále Zákolany č. 7.
Námitky stěžovatelky se tak koncentrují na polemiku se závěrem odvolacího soudu, že stěžovatelka nepodala svoji žalobu důvodně, který již sám o sobě vylučuje v případě zastavení řízení pro zpětvzetí žaloby nepřiznání náhrady nákladů žalovanému. Tato polemika však ústavněprávního rozměru nedosahuje. Nesouhlas s právním názorem soudu není podle judikatury Ústavního soudu sám o sobě důvodem pro závěr o porušení práva na spravedlivý (řádný) proces (čl. 36 odst. 1 Listiny) či na rovnost účastníků řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny).
Jak již bylo zmíněno shora, nemá-li se Ústavní soud stavět do pozice, která mu Ústavou nebyla svěřena, nemůže plnit funkci další opravné instance pro rozhodování o nákladech řízení a přehodnocovat nákladové výroky, a to i kdyby jim prizmatem podústavního práva mohlo být co vytknout, což ale není případ předmětné věci. Kategorie správnosti nepředstavuje referenční kritérium důvodnosti ústavní stížnosti.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. listopadu 2021
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu