ECLI:CZ:US:2021:1.US.246.21.1
sp. zn. I. ÚS 246/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele M. V., nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Mírov, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Ortmanem, CSc., advokátem se sídlem v Hořovicích, Husovo náměstí 65/2, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 8 Tdo 1084/2020-1533 ze dne 11. listopadu 2020 a rozsudkům Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 4 To 14/2020 ze dne 26. května 2020 a Krajského soudu v Brně č. j. 39 T 5/2019-1380 ze dne 12. února 2020, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Krajský soud v Brně (dále jen "nalézací soud") uznal stěžovatele vinným ze spáchání zločinu vraždy podle §140 odst. 2 a 3 písm. j) trestního zákoníku, uložil mu trest odnětí svobody v trvání sedmnácti let ve věznici se zvýšenou ostrahou, dále povinnost nahradit poškozené zdravotní pojišťovně 2 135 Kč a dvěma poškozeným nemajetkovou újmu každé 750 000 Kč. K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Olomouci (dále jen "odvolací soud") rozsudek nalézacího soudu zrušil ve výroku o náhradě škody fyzickým osobám, nově stěžovateli uložil povinnost nahradit jim nemajetkovou újmu po 550 000 Kč a poškozené České republice 400 000 Kč; fyzické osoby odkázal se zbytkem jejich nároku na řízení ve věcech občanskoprávních. V ostatním zůstal napadený rozsudek nalézacího soudu nezměněn. Dovolání Nejvyšší soud odmítl jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu.
2. Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), vyjadřuje nespokojenost s napadenými rozhodnutími, jejich závěry považuje za nesprávné a zasahující jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, 37 odst. 2 a 3, čl. 39 a 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti rekapituluje průběh řízení před obecnými soudy, své opravné prostředky a způsob, jak o nich obecné soudy rozhodly. Uvádí, že v odvolání namítal porušení zásady in dubio pro reo a nenaplnění závazných procesních ustanovení §2 odst. 5 a 6 trestního řádu, zpochybňuje motivaci, pro kterou měl čin spáchat, odmítl důkaz prostřednictvím DNA, záznamy svého telefonu a jeho lokalizace, namítl absenci pachových stop, otisků prstů i dalších stop. V dovolání poukázal na neexistenci řetězu nepřímých důkazů, vady v dokazování, namítl extrémní rozpor skutkových zjištění a provedených důkazů, s čímž se Nejvyšší soud podle jeho přesvědčení dostatečně nevypořádal. Stěžovatel je přesvědčen o oprávněnosti ústavní stížnosti, neboť bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces.
4. Ústavní soud předně zdůrazňuje, že argumentace stěžovatele se zúžila na pouhé konstatování zkrácení v tvrzených právech a rekapitulaci napadených rozhodnutí, aniž by bylo patrné, v čem konkrétně citovaný zásah spatřuje. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky) a řízení před ním není založeno na zásadě vyšetřovací. Ústavní soud se nezabývá možným porušením běžných práv fyzických osob, nejde-li současně o porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem; porušení základního práva není však možné spatřovat v samotném nesouhlasu s rozhodnutími obecných soudů.
5. Právo na přístup k soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny) poskytuje každému účastníkovi možnost domáhat se před obecnými soudy svých práv. Stěžovatel měl možnost využít příslušné procesní prostředky pro ochranu svých práv a využil je, v ústavní stížnosti ani netvrdí, v čem spatřuje porušení práva na rovnost (čl. 37 odst. 3 Listiny), pouze konstatuje, že státní zastupitelství má v soudním procesu jiné postavení než obhajoba. Obecné soudy přesně popsaly jednání, pro které byl stěžovatel uznán vinným a které je podřaditelné pod trestním zákoníkem popsaný trestný čin (čl. 39 Listiny). Obecné soudy vyslovily na základě dokazování jiné právní závěry, než stěžovatel očekával či jak provedené důkazy sám vysvětlil. Zásada in dubio pro reo by byla porušena jen tehdy, když by závěry obecných soudů nevedly ke zjištění skutkového stavu věci bez důvodných pochybností, což se v tomto případě nestalo. Z ústavní stížnosti není patrné ani čím mělo být zasaženo do práva stěžovatele na obhajobu (čl. 40 odst. 3 Listiny).
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti neuvedl nic, co by svědčilo o zásahu do jeho základních práv. Z napadených rozhodnutí je patrné, obecné soudy se věcí zabývaly dostatečně a na základě provedených důkazů dospěly k jednoznačnému závěru o naplnění skutkové podstaty trestného činu, postupovaly přitom v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí srozumitelně odůvodnily.
7. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný, v rozsahu dříve zrušené části rozsudku nalézacího soudu není Ústavní soud podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu příslušný (není povolán jej zrušit podruhé).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. dubna 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu