ECLI:CZ:US:2021:1.US.2461.21.1
sp. zn. I. ÚS 2461/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Tomášem Lichovníkem o ústavní stížnosti stěžovatele S. M., proti jinému zásahu veřejné moci, spočívajícímu v nečinnosti Okresního soudu v Šumperku ve věci sp. zn. 40 P 335/88, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Dne 8. 9. 2021 bylo Ústavnímu soudu doručeno podání označené jako ústavní stížnost, které podal stěžovatel sám; z jeho kontextu a přílohy lze dovodit, že směřuje proti jinému zásahu veřejné moci, konkrétně nečinnosti Okresního soudu v Šumperku ve věci sp. zn. 40 P 335/88.
Ústavní soud přezkoumal, zda uvedené podání stěžovatele označené jako ústavní stížnost splňuje procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dospěl přitom k závěru, že - stejně jako v desítkách dalších podání téhož stěžovatele - tomu tak není. Stěžovatelova ústavní stížnost trpí zjevnými vadami, neboť stěžovatel není zastoupen advokátem (§30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) zmocněným k tomu opatrovníkem stěžovatele (viz sub 4), v ústavní stížnosti chybí jakákoliv argumentace o porušení stěžovatelových základních práv nebo svobod zaručených ústavním pořádkem [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] a obsah ústavní stížnosti je na samé hranici srozumitelnosti (též vzhledem k tomu, že text je téměř nečitelný).
K výše uvedenému přistupuje ještě další okolnost. Podle §20 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s §63 zákona o Ústavním soudu, každý může před soudem jako účastník samostatně právně jednat (procesní způsobilost) v tom rozsahu, v jakém je svéprávný. V rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 18. 12. 2019, č. j. 70 Co 255/2019-2770, který stěžovatel přiložil k podání, se uvádí, že stěžovatel byl omezen ve svéprávnosti na dobu pěti let tak, že je schopen samostatně právně jednat jen v běžných záležitostech každodenního života (výrok I.) a že jeho opatrovníkem byla jmenována obec B. (výrok II.).
Z úřední činnosti (§49 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, věc sp. zn. IV. ÚS 808/20) je Ústavnímu soudu známo, že obec B. s podáními stěžovatele souhlasí "pokud podaná stížnost nemá žádné vady a nedostatky". Tato podmínka však splněna není (sub 2), ač na její splnění byl již stěžovatel opakovaně upozorňován.
Řízení o ústavní stížnosti není běžnou záležitostí každodenního života, naopak je to právní prostředek ultimae rationis. Ústavní stížnost podal sám stěžovatel, který je omezen ve svéprávnosti ve shora uvedeném rozsahu, a ustanovený opatrovník se (s ohledem na uvedené sub 4) k podání stěžovatele nepřipojil.
Na základě shora uvedených skutečností Ústavní soud uzavírá, že ústavní stížnost byla podána osobou neoprávněnou, a proto ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu. K výše uvedenému lze dodat, že i v případě odhlédnutí od omezení stěžovatelovy svéprávnosti by jeho ústavní stížnost musela být rovněž odmítnuta, a to pro neodstraněné vady dle §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 2. listopadu 2021
Tomáš Lichovník v. r.
soudce zpravodaj