ECLI:CZ:US:2021:1.US.247.21.1
sp. zn. I. ÚS 247/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje), soudce Vladimíra Sládečka a soudce Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti Detecha, chemické výrobní družstvo, se sídlem Husovo náměstí 1208, 549 01 Nové Město nad Metují, zastoupeného Janem Malým, advokátem se sídlem Sokolovská 5/49, 186 00 Praha 8, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 21 Co 143/2019-972 ze dne 2. 11. 2020 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí ve výrocích II. a III. o nákladech řízení mezi účastníky, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Z napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Náchodě rozsudkem č. j. 15 C 81/2016-820 ze dne 19. 12. 2018 rozhodl o žalobě bývalého zaměstnance stěžovatele na zaplacení 405 419 Kč, podané z titulu náhrady škody, jež měla žalobci vzniknout v důsledku diskriminačního jednání ze strany stěžovatele jako zaměstnavatele. Požadovaná částka měla odpovídat ušlé mzdě za blíže vymezené období, včetně rozdílu na odstupném při skončení pracovního poměru. Citovaným rozsudkem okresní soud uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 41 976 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku, ve zbytku žalobu jako nedůvodnou zamítl. Převážně neúspěšného žalobce pak zavázal k úhradě nákladů řízení stěžovatele, a to ve výši 192 559,40 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho právního zástupce.
K odvolání žalobce i stěžovatele Krajský soud v Hradci Králové v záhlaví označeným rozsudkem rozhodnutí nalézacího soudu ve věci samé jako věcně správné potvrdil. Ve výroku o nákladech řízení mezi účastníky je změnil tak, že stěžovateli právo na jejich náhradu nepřiznal, a sice za použití moderačního práva podle §150 občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř."). Stejným způsobem pak odvolací soud rozhodl i o nákladech odvolacího řízení.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že jej krajský soud se svým záměrem nepřiznat mu náklady řízení jako procesně úspěšnému účastníkovi neseznámil, a neposkytl mu tak dostatečný prostor se k důvodům aplikace §150 o. s. ř. vyjádřit, což je v rozporu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu, na niž příkladmo odkázal. Odvolacímu soudu stěžovatel rovněž vytkl, že pro účely rozhodování o nákladech řízení celý spor posoudil opačně. Ačkoli po meritorní stránce dal za pravdu stěžovateli, že žalobce pracovní povinnosti porušoval a že toto opakované porušování bylo legálním důvodem pro odepření prémií, současně jako důvod pro aplikaci §150 o. s. ř. uvedl, že tyto důvody pro sankcionování zaměstnance dostatečné nejsou. Tuto svou argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti dále rozvedl.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaného soudního aktu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud neshledal, že by byl krajský soud při rozhodování o nákladech řízení vybočil z kautel spravedlivého procesu, pokud jde o vlastní odůvodnění moderačního práva, k jehož aplikaci v projednávané věci přikročil. Odvolací soud ji odůvodnil povahou žalobou uplatněného nároku a zvláště pak okolnostmi případu. V té souvislosti poukázal mimo jiné i na to, že z postupu stěžovatele vůči žalobci na počátku roku 2014 a poté na přelomu let 2014 a 2015 (po opětovném nástupu žalobce do práce po určení neplatnosti předchozí výpovědi z pracovního poměru) lze vysledovat zřejmou snahu stěžovatele zbavit se žalobce restrikcemi dotýkajícími se jeho ekonomického postavení a jdoucími za sebou v krátkém časovém sledu. Krajský soud podotkl, že ačkoli v jednotlivých postizích žalobce za neplnění pracovních úkolů nebylo shledáno nerovné zacházení, a proto nebylo možné zásadní části žaloby vyhovět, nelze pominout způsob, jakým stěžovatel přistoupil k těmto postihům, jež krajský soud označil za nestandardní. Odvolací soud na příkladu několika konkrétních postihů (kupř. za doporučení údajně nevhodné metodiky oceňování) ukázal, v čem pokládá postup stěžovatele za ne zcela případný, resp. adekvátní vytýkanému neplnění pracovních úkolů. Krajský soud dal tedy stěžovateli zřetelně najevo, že na vzniku předmětného pracovněprávního sporu lze spatřovat i jeho podíl. Ústavní soud pokládá úvahy odvolacího soudu v poměrech souzené věci za logické, srozumitelné, a tím i prosté ústavně zapovězené libovůle. V tomto ohledu nelze souhlasit s vývodem stěžovatele, že krajský soud pro účely rozhodování o nákladech řízení posoudil celý spor opačně. Odvolací soud ve skutečnosti řádně odlišil zákonnost jednotlivých kroků, podniknutých stěžovatelem vůči žalobci, z hlediska možné diskriminace na straně jedné, a jejich ne zcela přiměřenou volbu v jednotlivých případech na straně druhé. Obě zmíněné kategorie se (bez dalšího) navzájem nevylučují.
Stěžovateli lze přisvědčit v tom, že mu odvolací soud v rozporu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 2397/17 ze dne 13. 2. 2018, N 23/88 SbNU 301, a v něm dále odkazovaná rozhodnutí Ústavního soudu) neposkytl odpovídající procesní prostor k vyjádření se k zamýšlenému použití moderačního práva. Ústavní soud však v daném případě musel vážit, zda je uvedené pochybení krajského soudu natolik závažné, že vyžaduje kasační zásah. Ústavní soud dal totiž ve své rozhodovací praxi opakovaně najevo, že jedním z kritérií k úspěšnému uplatnění ústavní stížnosti je i její racionalita [k tomu blíže např. nález sp. zn. II. ÚS 169/09 ze dne 3. 3. 2009 (N 43/52 SbNU 431)]. Tam, kde by zrušení rozhodnutí orgánu veřejné moci nemohlo přinést příznivější rozhodnutí ve věci samé, resp. tam, kde nelze takovou změnu s přihlédnutím ke všem okolnostem příslušného právního řízení oprávněně očekávat, bylo by nepřípustným a z ústavního hlediska nepřijatelným formalismem zrušit takové rozhodnutí výhradně pro dílčí pochybení. Naopak kdyby Ústavní soud za této situace stížnosti vyhověl, pak by paradoxně sám přispěl k dalšímu porušení základních práv stěžovatele tím, že by jen z důvodu dodržení "procesní čistoty" prodlužoval řízení, jehož výsledek za daných okolností nemá pro stěžovatele šanci na úspěch.
Právě nastíněná východiska se prosadí i v nyní souzené věci. Stěžovatel v ústavní stížnosti proti jednotlivým výše popsaným závěrům odvolacího soudu nic konkrétního nenamítl, pouze povšechně uzavřel, že krajský soud pro účely rozhodování o nákladech řízení posoudil celý spor opačně. Ústavnímu soudu tak není zřejmé, jak by byl stěžovatel, v jedinečných poměrech nynějšího případu, mohl reálně ovlivnit mínění krajského soudu o potřebě použití moderačního práva, byl-li by mu poskytnut příslušný procesní prostor k zaujetí postoje. V dané věci se sluší uvážit i to, že nad rámec shora nastíněných vývodů odvolacího soudu o ne zcela přiměřeném výběru postihů za neplnění pracovních úkolů svoji roli sehrálo též fakticky ne zcela rovnocenné postavení žalobce jako (někdejšího) zaměstnance stěžovatele, které je dáno již samotnou povahou žalobního nároku. Ve vzájemném spojení se tedy jedná o velmi silné důvody, jimiž krajský soud své rozhodnutí o aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. podložil a ohledně nichž nelze s přihlédnutím k výše uvedenému oprávněně očekávat, že by odvolací soud své stanovisko změnil. Ve výsledku by zrušení napadeného soudního rozhodnutí v dotčených výrocích, včetně následného poskytnutí prostoru ke sdělení názoru stěžovatele, beztak nevedlo k přehodnocení úmyslu odvolacího soudu.
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. února 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu