ECLI:CZ:US:2021:1.US.2504.21.1
sp. zn. I. ÚS 2504/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Tomáše Mahdalíka, zastoupeného Mgr. Petrem Broďánim, advokátem se sídlem Sokolov, K. H. Borovského 692/63, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. 5. 2021 č. j. 56 Co 208/2019-497, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel navrhuje zrušení v záhlaví označeného usnesení Krajského soudu v Plzni ve výroku II. a III. o náhradě nákladů řízení, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho základních práv ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
Ze spisového materiálu se podává, že Krajský soud v Plzni napadeným rozsudkem změnil rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 29. 5. 2019 č. j. 18 C 184/2014-311 tak, že stěžovatel je povinen zaplatit žalobci částku 132 744 Kč; ve zbytku, tj. v částce 143 806 Kč, žalobu zamítl (výrok I.) a dále změnil rozsudek soudu prvního stupně v nákladovém výroku V. tak, že stěžovatel je povinen zaplatit žalovanému náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 51 394 Kč (výrok II.) a rozhodl, že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III.).
Krajský soud v Plzni své rozhodnutí o náhradě nákladů řízení odůvodnil tak, že proti stěžovateli byl žalobcem uplatněn nárok ve výši 424 451,50 Kč s tím, že pokud byla žalobci přiznána z tohoto nároku částka 132 744 Kč, byl v řízení úspěšný co do jedné třetiny uplatněného nároku a ze dvou třetin byl neúspěšný. S odkazem na §224 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §142 odst. 2 o. s. ř. tak stěžovateli náleží jedna třetina účelně vynaložených nákladů na řízení před soudem prvního stupně. Určení výše přiznané částky náhrady nákladů řízení odvolací soud podrobně specifikoval. Pokud jde o rozhodnutí o výši náhrady nákladů odvolacího řízení, odvolací soud konstatoval, že jak žalobce, tak stěžovatel v něm měli přibližně poloviční úspěch, a proto za použití §224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s §142 odst. 2 o. s. ř. rozhodl, že žádný účastník řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Stěžovatel s rozhodnutím odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení nesouhlasí. Namítá, že Krajský soud v Plzni řádně neodůvodnil své rozhodnutí a neuvedl důvod, proč nevyhověl jeho návrhu na přiznání většího množství úkonů právní pomoci. Podle stěžovatele soud hledisko uvedené v §142 odst. 2 o. s. ř. neaplikoval na výsledek celého řízení, ale na jeho dílčí úseky podle své libovůle. Odůvodnění napadeného rozsudku považuje stěžovatel za rozporné s ústavním pořádkem a s judikaturou Ústavního soudu.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy).
Uvedené zásady se ještě markantněji promítají do rozhodování o nákladech řízení, neboť otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, nelze z hlediska kritérií spravedlivého (řádného) procesu klást na stejnou úroveň, jako na proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02, III. ÚS 106/11, III. ÚS 255/05, I. ÚS 195/13, I. ÚS 3000/20 a další). Z judikatury Ústavního soudu dále vyplývá, že rozhodování o nákladech soudního řízení přísluší výhradně civilním soudům. Ústavní soud tak dal opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před ostatními soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně.
Z těchto principů Ústavní soud vyšel i při posouzení námitek stěžovatele, jejichž podstatu představuje polemika s nákladovými výroky odvolacího soudu, v níž se domáhá přehodnocení jeho závěrů Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jeho nároků. Úkol Ústavního soudu však nespočívá v tom, aby z pozice dalšího odvolacího orgánu přehodnocoval výroky o nákladech řízení v běžných civilních sporech, když tuto pravomoc nemá ani Nejvyšší soud jako nejvyšší článek soudní soustavy (srov. sp. zn. II. ÚS 2578/18).
Stěžovatel v ústavní stížnosti nevznesl žádné relevantní ústavně právní námitky, které by svědčily o porušení jeho ústavně zaručených práv. Z napadeného rozsudku vyplývá, že odvolací soud své rozhodnutí o náhradě nákladů řízení dostatečně podrobně a srozumitelně odůvodnil. V jeho rozhodnutí nelze spatřovat porušení ústavně zaručených práv. Pokud jde o odkaz na judikaturu Ústavního soudu, stěžovatel uvádí nález, který není ve vztahu k obsahu jeho ústavní stížnosti relevantní, neboť se jednak týká specifik odůvodnění ve vztahu k rozhodnutí o omezení osobní svobody, a dále se netýká rozhodování o náhradě nákladů řízení.
Ústavní soud uzavírá, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Skutečnost, že soudy své rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. listopadu 2021
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu