ECLI:CZ:US:2021:1.US.2514.21.1
sp. zn. I. ÚS 2514/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatelů Františka Stejskala a Libuše Stejskalové, zastoupených JUDr. Josefem Moravcem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 5 As 28/2021-38 ze dne 6. 8. 2021 a usnesení Krajského soudu v Brně č. j. 62 A 7/2021-72 ze dne 28. 1. 2021, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Krajského úřadu Jihomoravského kraje, se sídlem v Brně, Žerotínovo náměstí 449/3, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Napadeným usnesením Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") byla podle §46 odst. 1 písm. d) ve spojení s §68 písm. e) a §70 písm. a) soudního řádu správního (dále též jako "s. ř. s.") odmítnuta jako nepřípustná žaloba stěžovatelů proti rozhodnutí vedlejšího účastníka č. j. JMK 3405/2021 ze dne 12. 1. 2021, kterým k odvolání stěžovatelů zrušil rozhodnutí Městského úřadu B. č. j. DMBO 18255/2020 ze dne 23. 9. 2020, jímž bylo nařízeno stěžovatelům obnovení předešlého stavu stavby, a věc mu vrátil k novému projednání. Krajský soud odmítl žalobu stěžovatelů s ohledem na skutečnost, že rozhodnutím vedlejšího účastníka bylo zrušeno předchozí prvostupňové rozhodnutí a v jeho důsledku nadále probíhá správní řízení, jež nebylo ukončeno. Rozhodnutí vedlejšího účastníka je tak rozhodnutím pouze po formální, nikoli však po materiální stránce, neboť definitivním způsobem neupravuje veřejná subjektivní práva, a proto je žaloba proti němu nepřípustná.
2. Proti usnesení krajského soudu podali stěžovatelé kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu (dále též jako "NSS"), který ji napadeným rozsudkem zamítl. Podle NSS v případě stěžovatelů nejde o žádný ze zvláštních případů, jež by odůvodňovaly přípustnost žaloby proti zrušujícímu rozhodnutí odvolacího orgánu, ani není možné dovodit, že věc jednoznačně nesměřuje k vydání konečného pravomocného rozhodnutí; proto není třeba poskytnout stěžovatelům ochranu proti případným obstrukcím nebo libovůli v postupu správních orgánů. Krajský soud tak nepochybil, odmítl-li žalobu stěžovatelů.
3. Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatelé jako osoby oprávněné a řádně zastoupené advokátem [k podmínkám řízení viz §30 odst. 1, §72 odst. 3 a §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], domáhají zrušení napadených rozhodnutí pro porušení jejich ústavně zaručených práv v čl. 10 odst. 1, 11 odst. 1, 36 odst. 1 a 2, 37 odst. 3 a 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
4. Stěžovatelé považují za nesprávný závěr NSS o tom, že rozhodnutí vedlejšího účastníka se nedotýká jejich práv a povinností, a tudíž je rozhodnutím, které nevykazuje patřičné materiální znaky. Nejvyšší správní soud sice bere v úvahu čl. 36 odst. 2 Listiny, avšak podřazuje jej vlastní judikatuře o vyloučení z přezkumu těch rozhodnutí, jež nejsou rozhodnutími ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s. Následně stěžovatelé polemizují s postupem správních orgánů ve věci samé, týkající se obnovení předešlého stavu stavby.
5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ústavnosti. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebyly dotčeny ústavně chráněné práva a svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Stěžovatelé v ústavní stížnost především předkládají argumentaci ohledně nesprávnosti postupu správních orgánů v řízení o odstranění stavby, jež se však zcela míjí s předmětem řízení u správních soudů. Dále rozporují interpretaci a aplikaci podústavního práva správních soudů, jež měly za následek závěr o nepřípustnosti jejich správní žaloby, aniž by však uvedli, jakým konkrétním způsobem uvedený závěr zasahuje do jejich ústavně zaručených práv. Ústavní soud tak přezkoumal napadená rozhodnutí pouze z hlediska dodržení nastíněných ústavněprávních principů a dospěl k závěru, že jsou logicky odůvodněná, srozumitelná, nevybočující ze zákonného rámce ani nejsou svévolná.
8. Správní soudy přesvědčivě vyložily, že podle §70 písm. a) s. ř. s. jsou ze soudního přezkumu výslovně vyloučeny úkony správního orgánu, jež nejsou rozhodnutími ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s. Rozhodnutí odvolacího správního orgánu vydané podle §90 odst. 1 písm. b) správního řádu, kterým se napadené rozhodnutí nebo jeho část ruší a věc se vrací k novému projednání správnímu orgánu prvního stupně, zásadně nemůže být rozhodnutím ve smyslu §65 odst. 1 s. ř. s., neboť není konečným rozhodnutím ve věci, a proto nezasahuje definitivním způsobem do hmotněprávní sféry jeho adresátů (viz např. rozsudky NSS č. j. 1 As 23/2015-49 ze dne 20. 5. 2015, č. j. 6 As 70/2018-52 ze dne 16. 5. 2018 a další v napadeném rozsudku citovaná rozhodnutí). Byla-li správní žaloba stěžovatelů s ohledem na princip subsidiarity správního soudnictví následně odmítnuta pro nepřípustnost, konvenuje takový závěr ustálené rozhodovací praxi NSS (srov. např. v napadeném rozsudku citované rozsudky NSS č. j. 2 Afs 98/2004-65 ze dne 12. 5. 2005, č. 672/2005 Sb. NSS nebo č. j. 5 As 119/2015-29 ze dne 14. 10. 2015).
9. V nyní projednávané věci tedy ústavně zaručená práva stěžovatelů porušena nebyla. Řádně odůvodněný závěr správních soudů je třeba považovat za prvek nezávislého soudního rozhodování, kterému nemá Ústavní soud z pozice ústavnosti co vytknout. V tomto směru Ústavní soud v podrobnostech odkazuje na přiléhavé odůvodnění rozhodnutí obou ve věci jednajících soudů, ve kterých neshledal žádné ústavněprávní deficity, jež by odůvodňovaly jeho výjimečnou ingerenci.
10. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. října 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu