ECLI:CZ:US:2021:1.US.2541.21.1
sp. zn. I. ÚS 2541/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatelky Lenky Lindovské, zastoupené JUDr. Alešem Nytrou, advokátem se sídlem v Moravské Ostravě, Přívozská 703/10, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 10 As 385/2020-48 ze dne 30. 8. 2021 a usnesení Krajského soudu v Ostravě č. j. 22 A 90/2020-28 ze dne 3. 12. 2020, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Základní školy a Mateřské školy X, jako vedlejší účastníce řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se spolu svým nezletilým synem domáhala žalobou proti nezákonnému zásahu určení nezákonnosti zásahu vedlejší účastnice spočívajícího: a) v neumožnění osobní přítomnosti syna stěžovatelky na základním vzdělávání v základní škole a omezování kvality a rozsahu výuky od 14. 10. 2020 do 20. 11. 2020; b) ve vyloučení zpěvu ze vzdělávacích aktivit od 14. 10. 2020 do 20. 11. 2020. Současně požadovala, aby soud zakázal vedlejší účastníci pokračovat v nezákonném zásahu.
2. Usnesením Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") byla výrokem I žaloba ve vztahu k synu stěžovatelky vyloučena k samostatnému projednání a výrokem II ve vztahu ke stěžovatelce odmítnuta podle §46 odst. 1 písm. c) soudního řádu správního (dále jen "s. ř. s."), neboť stěžovatelce nesvědčí žádné veřejné subjektivní právo. Jednáním vedlejší účastnice sice mohlo být zasaženo do práv stěžovatelky, nikoli však v oblasti veřejného práva.
3. Proti usnesení krajského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu (dále též jako "NSS"), jenž ji napadeným rozsudkem zamítl. Podle NSS dopadají na projednávanou věc především závěry rozšířeného senátu NSS z rozsudku
č. j. 9 As 264/2020-51 ze dne 30. 6. 2021, že zákaz prezenční výuky nemá přímý dopad do práv rodičů žáků, neboť nemohou být krizovým opatřením, které zakazuje výuku dětí, dotčeni na právu na vzdělání. Krajský soud postupoval správně, odmítl-li žalobu ve vztahu ke stěžovatelce, neboť byla podána osobou, která k tomu nebyla zjevně oprávněna. Nadto NSS uvedl, že existoval další důvod pro odmítnutí žaloby, a to podle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s., protože žaloba byla podána proti subjektu, jenž v dané věci nemůže být správním orgánem, jelikož vedlejší účastnici nelze považovat za původce zásahu spočívajícího v neumožnění prezenční výuky. Nejvyšší správní soud současně uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejší účastnici na náhradě nákladů řízení 6 800 Kč.
4. Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatelka jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem [k podmínkám řízení viz §30 odst. 1, §72 odst. 3 a §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], domáhá zrušení napadených rozhodnutí, neboť tvrdí, že jimi byla porušena zejména její ústavně zaručená práva v čl. 33 odst. 1, 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
5. Stěžovatelka vede svoji argumentaci ve třech okruzích. Zaprvé, stran původcovství zásahu odkazuje na rozsudek NSS č. j. 8 As 34/2020-100 ze dne 19. 11. 2020 a závěry z něj plynoucí, že v případě zákazu osobní účasti na výuce je původcem konkrétního faktického zásahu do veřejných subjektivních práv právě základní škola (tj. v tomto případě vedlejší účastnice); to podle ní plyne i z usnesení pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 19/20 ze dne 9. 6. 2020 (všechna rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). Zákazem osobní přítomnosti ve školách jsou žáci přímo dotčeni na jejich právech, jak dovodil NSS v rozsudku č. j. 10 Ao 2/2021-107 ze dne 2. 6. 202.
6. Zadruhé, jde-li o zásah do práv stěžovatelky jako matky žáka základní školy, poukazuje na již citovaný rozsudek NSS č. j. 9 As 264/2020-51, podle něhož zákazem přítomnosti dětí ve školách mohou být nepřímo dotčena práva rodiče, typicky omezením výdělečné činnosti (např. proto, že musí s dítětem zůstat doma) a zvýšením stresu. Nejvyšší správní soud pochybil, nevysvětlil-li, proč "nepřímé dotčení" není důvodem projednatelnosti její žaloby. Odkazuje na judikaturu NSS, ve které ve vztahu aktivní procesní legitimace nebylo striktně trváno na požadavku přímého a bezprostředního dotčení, přičemž v pochybnostech je třeba se přiklonit k přípustnosti soudní ochrany. Jestliže správní soudy odmítly věcně projednat žalobu stěžovatelky, neměla tak k dispozici efektivní prostředek nápravy ve smyslu čl. 13 Úmluvy.
7. Konečně stěžovatelka namítá, že NSS pochybil, uložil-li jí povinnost k náhradě nákladů řízení vedlejší účastnici. Poukazuje přitom na rozsudek NSS
č. j. 10 As 123/2021-41 ze dne 22. 7. 2021, ve kterém v obdobné věci NSS žalované základní škole právo na náhradu nákladů nepřiznal.
8. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
9. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ústavnosti. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebyly dotčeny ústavně chráněné práva a svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
10. Argumentuje-li stěžovatelka, že nepřímé dotčení její právní sféry v důsledku omezení prezenční výuky jejího nezletilého syna zakládá aktivní legitimaci stěžovatelky pro podání zásahové žaloby, nemůže takovému závěru Ústavní soud přisvědčit. Správní soudy odmítly žalobu podle §46 odst. 1 písm. c) s. ř. s. z důvodu, že byla podána osobou k tomu zjevně neoprávněnou; odmítnutí návrhu je podle citovaného ustanovení výlučně vyhrazeno jednak případům nedostatku procesní legitimace (návrhové), a dále zcela zjevným nedostatkům legitimace hmotné, zjistitelným bez pochyb okamžitě, zpravidla již z návrhu samotného (srov. např. rozsudek NSS č. j. 4 As 50/2004-59 ze dne 27. 9. 2005, č. 1043/2007 Sb. NSS). Aktivní legitimací k podání tzv. zásahové žaloby je nadán pouze ten, kdo tvrdí, že byl přímo zkrácen na svých právech nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu, který není rozhodnutím, a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo (§82 s. ř. s.).
11. Krajský soud přímý zásah do veřejných subjektivních práv stěžovatelky neshledal (za přiměřeného užití závěrů plynoucích z rozsudku NSS č. j. 1 As 53/2011-109 ze dne 27. 7. 2011). Nejvyšší správní soud následně uvedl, že na projednávanou věc dopadají především závěry rozšířeného senátu z již citovaného rozsudku č. j. 9 As 264/2020-51, který uzavřel, že omezení (či zákaz) prezenční výuky nemá žádný přímý dopad do veřejně subjektivních práv rodičů žáků (ve smyslu §82 s. ř. s.). Dotčení práv rodičů je případně toliko nepřímé. Pouze dítěti svědčí veřejné subjektivní právo na vzdělání, naopak rodiče nemají veřejné subjektivní právo na "hlídání" dětí ve škole či školce (viz bod 11 napadeného rozsudku). Správní soudy tedy řádně a přesvědčivě vyložily, z jakého důvodu odmítly žalobu stěžovatelky, neboť byla podána osobou k tomu zjevně neoprávněnou; v takovém závěru neshledává Ústavní soud žádné ústavněprávní vady, jež by měly za následek porušení práva na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny, a odůvodňovaly tak jeho zásadně výjimečnou ingerenci.
12. Není-li zde žádného dotčeného veřejného subjektivního práva, nemůže být ani porušeno právo na efektivní prostředek nápravy porušení takového práva ve smyslu čl. 13 Úmluvy. Stejně tak nemůže být porušeno právo na základní vzdělání podle čl. 33 odst. 1 Listiny, neboť v něm sama stěžovatelka nebyla přímo omezena, ani to v ústavní stížnosti neuvádí. Jde-li o tvrzený nezákonný zásah do práv jejího syna, byla zásahová žaloba ve vztahu k jeho osobě vyloučena k samostatnému projednání, vůči čemuž stěžovatelka nic nenamítá. Potenciální zásah do jeho veřejných subjektivních práv tedy bude ve správním soudnictví samostatně přezkoumán.
13. Zda je vedlejší účastnice původcem zásahu spočívajícího v omezení (či zákazu) prezenční výuky, a tedy zda je pasivně legitimovaná, není v nyní projednávané věci rozhodné, neboť důvod pro odmítnutí žaloby stěžovatelky byl dán již nedostatkem její aktivní legitimace. K tomu však nad rámec výše uvedeného Ústavní soud uvádí, že ve stěžovatelkou citovaném usnesení sp. zn. Pl. ÚS 19/20 mimo jiné uzavřel, že "je totiž úkolem správních soudů, které musí zejména samy zhodnotit, zda postup Základní školy zasáhl do sféry veřejných subjektivních práv stěžovatelek a zda Základní škola rozhodovala či jednala v rámci veřejné správy" (bod 27). Dospěl-li tedy NSS k závěru (ačkoli tak výslovně učinil nad rámec přezkumu závěru o absenci legitimace na straně stěžovatelky), že vedlejší účastnici nelze pro účely řízení o zásahové žalobě považovat za původce zásahu, který spočívá v neumožnění prezenční výuky, učinil tak z pozice nezávislého vrcholného soudního orgánu, jemuž zejména přísluší výklad práva a sjednocování rozhodovací činnosti v oblasti práva správního.
14. K námitce nesprávného uložení povinnosti nahradit náklady řízení vedlejší účastníci Ústavní soud poukazuje na svoji ustálenou rozhodovací praxi, podle které nákladové výroky zpravidla nedosahují intenzity způsobilé porušit základní práva a povinnosti účastníků řízení, z čehož plyne jeho rezervovaný postoj k jejich přezkumu [srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02 ze dne 5. 8. 2002 (U 25/27 SbNU 307), sp. zn. III. ÚS 255/05 ze dne 13. 10. 2005 nebo nález sp. zn. IV. ÚS 998/20 ze dne 23. 3. 2021]. Pochybení při rozhodování o nákladech řízení může dosáhnout ústavněprávní dimenze, pouze jestliže v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení obecně závazného předpisu soudem je obsažen prvek svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1817/07 ze dne 30. 4. 2008 (N 81/49 SbNU 177) nebo nález sp. zn. II. ÚS 2578/18 ze dne 21. 5. 2019 (N 89/94 SbNU 153)]. V nyní projednávané věci Ústavní soud žádné takové pochybení neshledal, ostatně sama stěžovatelka pouze odkazuje na rozhodnutí v jiné obdobné věci, v níž nebylo právo na náhradu nákladů řízení žalované škole výjimečně přiznáno.
15. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. října 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu