ECLI:CZ:US:2021:1.US.2553.21.1
sp. zn. I. ÚS 2553/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Jaromíra Jirsy a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Petra Mišáka, zastoupeného Mgr. Pavlem Pernickým, advokátem, sídlem nábřeží Karla Houry 180, Sušice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2021 č. j. KSPL 27 INS 13286/2016, 122 ICm 3501/2018, 29 ICdo 26/2021-182, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 6. května 2020 č. j. 122 ICm 3501/2018, 102 VSPH 60/2020-128 (KSPL 27 INS 13286/2016), usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 6. listopadu 2019 č. j. 122 ICm 3501/2018-108 (KSPL 27 INS 13286/2016), usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 31. srpna 2018 č. j. KSPL 27 INS 13286/2016-B-44 a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 13. září 2016 č. j. KSPL 27 INS 13286/2016-A-12, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Plzni jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") a Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud" nebo "insolvenční soud") s tvrzením, že jimi bylo porušeno právo stěžovatele na soudní ochranu zaručené mu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
II.
2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a insolvenčního spisu zjistil Ústavní soud následující skutečnosti.
3. Na stěžovatele byl dne 2. 6. 2016 společností Oberbank AG (dále jen "věřitel") podán insolvenční návrh. Stěžovateli bylo usnesením krajského soudu ze dne 22. 6. 2016 č. j. KSPL 27 INS 13286/2016-A-6 uloženo, aby se k tomuto návrhu vyjádřil a vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svou obranu. Této výzvě stěžovatel vyhověl podáním ze dne 15. 7. 2016, které bylo insolvečnímu soudu doručeno dne 20. 7. 2016, v němž uvedl, že insolvenční návrh považuje za nedůvodný a navrhl, aby soud zamítl návrh na zjištění jeho úpadku. Z opatrnosti však podal i návrh ze dne 10. 7. 2016, který byl insolvenčnímu soudu doručen dne 19. 7. 2016, aby soud rozhodl o schválení jeho oddlužení zpeněžením majetkové podstaty.
4. Krajský soud usnesením ze dne 13. 9. 2016 č. j. KSPL 27 INS 13286/2016-A-12 mj. zjistil úpadek stěžovatele (výrok I.) a povolil řešení úpadku oddlužením (výrok II.).
5. Usnesením ze dne 31. 8. 2018 č. j. KSPL 27 INS 13286/2016-B-44 krajský soud schválil oddlužení stěžovatele zpeněžením majetkové podstaty. Odvolání stěžovatele proti tomuto rozhodnutí bylo usnesením vrchního soudu ze dne 13. 5. 2019 č. j. KSPL 27 INS 13286/2016, 1 VSPH 155/2019-B-64 jako nepřípustné odmítnuto.
6. Dne 29. 11. 2018 stěžovatel podal žalobu pro zmatečnost, kterou doplnil podáními ze dne 13. 12. 2018 a 4. 2. 2019 a jíž se domáhal zrušení usnesení, jímž byl zjištěn jeho úpadek, a usnesení, jímž bylo rozhodnuto o schválení oddlužení zpeněžením majetkové podstaty. Znaky zmatečnosti spatřoval v tom, že insolvenční soud dospěl k vydání napadených rozhodnutí bez toho, aby jakkoli rozhodl o jeho samostatném návrhu ze dne 15. 7. 2016, v němž vyzval insolveční soud, aby insolvenční návrh věřitele zamítl jako bezdůvodný. Pokud by se soud tímto návrhem zabýval, zjistil by, že právě až podáním tohoto návrhu vznikly předpoklady pro insolvenční stav, a to jen díky vědomému zmaření dohod stěžovatele s věřiteli, zákazníky a dalšími subjekty. Namísto toho insolvenční soud vycházel pouze z návrhu stěžovatele na povolení oddlužení, aniž by jej nejprve vyzval ke sdělení, na kterém z jím téměř souběžně podaných návrhů trvá. Tuto skutečnost stěžovatel podřadil pod důvod zmatečnosti dle §229 odst. 2 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, neboť "v téže věci bylo dříve pravomocně rozhodnuto".
7. O této žalobě rozhodl krajský soud usnesením ze dne 6. 11. 2019 č. j. 122 ICm 3501/2018-108 (KSPL 27 INS 13286/2016), jímž žalobu zamítl. Uvedl, že ve vztahu k jeho usnesení ze dne 13. 9. 2016 č. j. KSPL 27 INS 13286/2016-A-12, jímž byl zjištěn úpadek stěžovatele a rozhodnuto o jeho řešení oddlužením, byla žaloba podána opožděně. Ve vztahu k usnesení ze dne 31. 8. 2018 č. j. KSPL 27 INS 13286/2016-B-44 pak shledal, že se stěžovateli nepodařilo prokázat, že by v téže věci již bylo dříve pravomocně rozhodnuto, přičemž při hodnocení skutkových tvrzení stěžovatele neshledal ani to, že by věci byl dán jiný důvod zmatečnosti dle §229 občanského soudního řádu.
8. Vrchní soud usnesením ze dne 6. 5. 2020 č. j. 122 ICm 3501/2018, 102 VSPH 60/2020-128 (KSPL 27 INS 13286/2016) změnil rozhodnutí krajského soudu tak, že žaloba pro zmatečnost se odmítá. Učinil tak s odůvodněním, že stěžovatel v žalobě, jejích doplněních ani při jednání před insolvenčním soudem řádně nevymezil, v čem spatřuje důvody zmatečnosti a z čeho dovozuje včasnost žaloby, když insolvenční soud tyto důvody nesprávně "domýšlel". Žaloba stěžovatele proto trpí vadami, které přes výzvu soudu nebyly odstraněny a jež neumožňovaly v řízení pokračovat.
9. Dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2021 č. j. KSPL 27 INS 13286/2016, 122 ICm 3501/2018, 29 ICdo 26/2021-182, odmítnuto, neboť stěžovatel dovolacímu soudu nepředložil k řešení žádnou otázku, jež by zakládala přípustnost dovolání.
III.
10. V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že jejím podáním sleduje napravení prokazatelné zmatečnosti insolvenčního řízení, které je proti němu vedeno, v jehož rámci soudy ignorovaly jeho námitky a tvrzení obsažené v návrhu na odmítnutí insolvenčního návrhu ze dne 15. 7. 2016. Soudy se tímto návrhem v rozporu s občanským soudním řádem a §133 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "insolvenční zákon"), nezabývaly, tento návrh neprojednaly ani o něm nerozhodly, přičemž zamítly (či odmítly) též žalobu pro zmatečnost, jejímž prostřednictvím se stěžovatel domáhal nápravy, a to přesto, že tato obsahovala důvod zmatečnosti a byla podána včas.
IV.
11. Ústavní soud dříve, než přistoupí k věcnému projednání ústavní stížnosti, posuzuje, zda jsou splněny všechny zákonem stanovené náležitosti a zda jsou dány podmínky meritorního projednání ústavní stížnosti ve smyslu zákona o Ústavním soudu. Dospěl přitom k závěru, že ačkoli je příslušný k projednání návrhu stěžovatele, nelze se ústavní stížností věcně zabývat v rozsahu, v němž směřuje proti usnesení krajského soudu ze dne 13. 9. 2016 č. j. KSPL 27 INS 13286/2016-A-12, jímž byl zjištěn úpadek stěžovatele a povoleno řešení úpadku oddlužením, a proti usnesení téhož soudu ze dne 31. 8. 2018 č. j. KSPL 27 INS 13286/2016-B-44, jímž bylo schváleno oddlužení stěžovatele zpeněžením majetkové podstaty. Bez ohledu na případné splnění dalších procesních předpokladů totiž ústavní stížnost v tomto rozsahu musí být odmítnuta pro opožděnost, neboť lhůta k podání ústavní stížnosti (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) proti prvně uvedenému usnesení uplynula již v roce 2016, proti druhému z uvedených usnesení pak v roce 2018, přičemž nyní posuzovaná ústavní stížnost byla podána dne 17. 9. 2021, tedy zjevně až po marném uplynutí zákonem stanovené lhůty.
12. Ve zbylém rozsahu byla ústavní stížnost podána oprávněným navrhovatelem, je přípustná, když stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně práva ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, byla podána včas a splňuje i všechny ostatní zákonem stanovené náležitosti, včetně povinného zastoupení advokátem (§29 až §31 zákona o Ústavním soudu).
V.
13. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti, jí napadených rozhodnutí, jakož i příslušných částí insolvenčního spisu, který je veřejně dostupný, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v rozsahu, v němž nebyla shledána opožděně podanou, zjevně neopodstatněná.
14. Jak plyne z obsahu ústavní stížnosti, jsou její podstatou zejména námitky směřující proti usnesení, kterým byl podle §136 odst. 1 insolvenčního zákona zjištěn úpadek stěžovatele a podle §397 odst. 1 insolvenčního zákona povoleno jeho řešení oddlužením, tedy usnesení krajského soudu ze dne 13. 9. 2016 č. j. KSPL 27 INS 13286/2016-A-12. Pakliže stěžovatel měl za to, že krajský soud přehlédl jeho argumentaci rozporující důvodnost insolvenčního návrhu a namísto toho nesprávně vycházel pouze z návrhu stěžovatele na povolení oddlužení, aniž by se stěžovatele dotázal, na kterém ze svých návrhů trvá, měl využít procesní prostředky směřující k ochraně svého práva již proti tomuto rozhodnutí (včetně včasné ústavní stížnosti). Neučinil-li tak, nelze se nyní již těmito námitkami zabývat.
15. Ústavní soud nemohl přisvědčit ani tvrzením, jimiž stěžovatel zpochybňoval věcnou správnost závěrů soudů všech stupňů, že v rámci své žaloby v rozporu s §232 občanského soudního řádu nevymezil důvod zmatečnosti. Podle §232 občanského soudního řádu platí, že žaloba pro zmatečnost musí vedle obecných náležitostí obsahovat označení rozhodnutí, proti němuž směřuje, v jakém rozsahu je napadá, důvod zmatečnosti, vylíčení skutečností, které svědčí o tom, že je žaloba podána včas, označení důkazů, jimiž má být důvodnost žaloby prokázána, jakož i to, čeho se ten, kdo podal žalobu, domáhá. Z §43 odst. 1 občanského soudního řádu dále vyplývá, že neobsahuje-li žaloba pro zmatečnost všechny stanovené náležitosti, předseda senátu usnesením vyzve účastníka, aby byla opravena nebo doplněna, k čemuž mu určí lhůtu a poučí jej, jak je třeba opravu nebo doplnění provést. Nedojde-li k odstranění vad nebo doplnění, žaloba pro zmatečnost se podle §43 odst. 2 občanského soudního řádu odmítne. Z uvedeného je zřejmé, že posouzení splnění obsahových náležitostí žaloby pro zmatečnost i postup při zjištění vad či nedostatků jsou předmětem regulace podústavního práva, jehož použití a výklad jsou v zásadě svěřeny obecným soudům. Ústavní soud není oprávněn do řešení těchto otázek vstupovat, neboť by šlo o nepřípustný zásah do rozhodovací kompetence ústavně nezávislých orgánů veřejné moci. Výjimku by představovalo např. porušení procesních pravidel zakládající porušení práva na soudní ochranu nebo učinění extrémních závěrů, které by vybočovaly z interpretačních metod, či vůbec nemohly mít oporu ve skutkových zjištěních. O takovou výjimku se však v nyní posuzované věci nejedná. Jak plyne z podání stěžovatele, jimiž tento k výzvě krajského soudu doplnil svou žalobu, stěžovatel spatřoval důvod zmatečnosti insolvenčního řízení v tom, že krajský soud nerozhodl o jeho návrhu na odmítnutí insolvenčního návrhu ze dne 15. 7. 2016 či o tom návrhu nerozhodl z pohledu stěžovatele adekvátním způsobem. Na této argumentaci stěžovatel ostatně setrvává i v řízení před Ústavním soudem. Pokud soudy uzavřely, že tato tvrzení nelze podřadit pod žádný z §229 občanského soudního řádu předvídaných důvodů zmatečnosti, a to ani pod důvody vymezené v odst. 2 či odst. 3 tohoto ustanovení, kterých se stěžovatel postupně v průběhu řízení o žalobě pro zmatečnost dovolával, nemůže Ústavní soud - s ohledem na znění předmětného ustanovení - než označit tyto závěry za zcela adekvátní. O extrémní závěry, které by vybočovaly z interpretačních metod a jež by jedině mohly vést ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu, tedy nejde.
16. Ústavní soud se konečně blíže nezabýval ani tvrzeními, jimiž stěžovatel oponoval závěru krajského soudu, že žaloba pro zmatečnost byla ve vztahu k usnesení, jímž byl zjištěn úpadek stěžovatele, podána opožděně. Zde je třeba uvést, že ani v případě, že by úvahy stěžovatele stran počítání lhůty k podání žaloby pro zmatečnost (resp. určení okamžiku, od kdy tato lhůta běží) byly správné, nemohlo by to nic změnit na výsledku řízení o této žalobě. To proto, že jak uvedl vrchní soud, neměl se krajský soud otázkou včasnosti žaloby vůbec zabývat za situace, kdy stěžovatel přes výzvy soudu řádně nevymezil důvody zmatečnosti tak, aby bylo nepochybné, o který ze zákonem taxativně vymezených důvodů se jedná, ale měl žalobu jako celek odmítnout, neboť trpěla vadami, které nebyly odstraněny a pro které nebylo možno v řízení pokračovat. Na posouzení této otázky tak výsledek řízení nespočíval a její vyřešení (i pokud by bylo pro stěžovatele příznivé) by nebylo způsobilé nic změnit na závěru, že žaloba trpěla vadami, pro něž musela být odmítnuta.
VI.
17. Z těchto důvodů Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o odmítnutí ústavní stížnosti, a to zčásti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu pro zjevnou neopodstatněnost a zčásti podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu pro nedodržení lhůty k jejímu podání.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. listopadu 2021
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu