ECLI:CZ:US:2021:1.US.2556.21.1
sp. zn. I. ÚS 2556/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatelky V. S., zastoupené JUDr. Milanem Štembergem, advokátem se sídlem v Kladně, Cyrila Boudy 1444, proti usnesením Nejvyššího soudu č. j. 3 Tdo 404/2021-1120 ze dne 27. května 2021 a Vrchního soudu v Praze sp. zn. 9 To 40/2020 ze dne 23. září 2020 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 47 T 4/2017-984 ze dne 18. května 2020, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Městský soud v Praze (dále jen "nalézací soud") uznal stěžovatelku vinnou ze spáchání zločinu podvodu podle §209 odst. 1 a 5 písm. a) trestního zákoníku ve stádiu pokusu, a uložil jí trest odnětí svobody v trvání tří let podmíněně odložený na zkušební dobu pěti let a peněžitý trest ve výši 500 000 Kč s alternativním trestem odnětí svobody v trvání jednoho roku. Odvolání stěžovatelky i dalších spoluobžalovaných Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") zamítl. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky jako zjevně neopodstatněné.
2. Řádně zastoupená stěžovatelka ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), namítá nedodržení subsidiarity trestní represe a nesprávné vyhodnocení provedených důkazů.
3. Stěžovatelka je přesvědčena, že její jednání (připustila-li by, že se jej dopustila) nemuselo být stiženo trestní sankcí, plně by postačovalo, kdyby závěť, jíž měla vydávat za pravou, nebyla přijata a řízení by probíhalo jako by nikdy nebyla předložena; v opačném případě je totiž stěžovatelka stižena i dědickou nezpůsobilostí, tedy ztrátou hodnoty cca 12,7 milionů korun. Stěžovatelka dále namítá, že nalézací soud hodnotil důkazy izolovaně, nikoli v souvislostech a odvolací soud ani Nejvyšší soud pak k této její argumentaci nepřihlédly. Orgány činné v trestním řízení nezohlednily rozpor mezi znaleckými posudky, z nichž jeden vyzníval ve prospěch stěžovatelky, a proto měly obecné soudy přihlédnout důkladněji k výpovědi jedné svědkyně, která potvrdila úmysl zůstavitelky odkázat majetek výhradně stěžovatelce; tato výpověď však byla obecnými soudy pominuta. Konečně stěžovatelka namítá, že v reakci na znalecký posudek vypracovaný v přípravném řízení nechala vypracovat jiný posudek, v němž znalec dospěl k odlišnému závěru, a proto nechal nalézací soud vypracovat posudek ústavem, pro který však pracuje manželka znalce, jenž vyhotovil první znalecký posudek. Z uvedených důvodů je stěžovatelka přesvědčena, že revizní znalecký posudek nebyl vypracován nestranným subjektem.
4. Z uvedených důvodů navrhuje stěžovatelka zrušit napadená rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a 2, v čl. 39 a v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
5. Z napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelka předložila v dědickém řízení po své matce závěť, kterou měla v držení. Na základě této závěti se stěžovatelka měla stát výhradní dědičkou; závěť nebyla uznána za pravou a stěžovatelka byla společně se svědky na závěti podepsanými uznána vinnou z trestného činu podvodu. Závěry nalézacího soudu potvrdil odvolací soud, jemuž stěžovatelka v odvolání předložila námitky shodné jako v ústavní stížnosti, tedy nedodržení subsidiarity trestní represe a (profesní) vztah zpracovatele původního znaleckého posudku k pracovníkům ústavu, založený na účasti znalců v Československé společnosti pro písmoznalectví, která vykonává vzdělávací a publikační činnost v této úzké specializaci. V dovolání pak stěžovatelka připojila námitku týkající se pominutí třetího, v její prospěch svědčícího znaleckého posudku, i výpovědi jedné ze svědkyň, z níž měl úmysl zůstavitelky být patrný. Ani Nejvyšší soud však nezjistil, že by závěry nalézacího soudu byly v (extrémním) rozporu s provedeným dokazováním, případně, že by důkazy byly opomenuty.
6. V ústavní stížnosti stěžovatelka námitky, jimiž se obecné soudy zabývaly, zopakovala.
7. Podle čl. 39 Listiny jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest lze za jeho spáchání uložit; příslušným zákonem je trestní zákoník, který tuto zásadu v §12 odst. 1 opakuje. Úkolem orgánů činných v trestním řízení je posoudit, je-li jednání, které šetří, podřaditelné pod to které ustanovení trestního zákoníku. V souladu s čl. 2 odst. 2 Listiny (čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky) pak orgány veřejné moci mohou (musí) uplatňovat státní moc v případech, mezích a způsobem, který stanoví zákon.
8. Trestní odpovědnost i důsledky s ní spojené lze dovodit "jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu" (§12 odst. 2 trestního zákoníku). Dopustila-li se stěžovatelka jednání, které naplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu, a to dokonce v kvalifikované podobě [podle §209 odst. 5 písm. a) trestního zákoníku - škoda velkého rozsahu], nelze její jednání považovat za společensky neškodné. Aplikace principu ultima ratio totiž má "místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou vyčerpané, neúčinné nebo nevhodné" [viz nález sp. zn. II. ÚS 413/04 ze dne 3. března 2005 (N 40/36 SbNU 433)]. Taková situace v projednávané věci zjevně nenastala, a proto nelze stěžovatelčinu opakovanou námitku nerespektování subsidiarity trestní represe akceptovat.
9. Nesouhlas stěžovatelky se závěry obecných soudů ani její přesvědčení, že existuje znalecký posudek svědčící v její prospěch a že měla být aplikována zásada in dubio pro reo podřazená principu presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny), neznamenají porušení jejích základních práv. Obecné soudy se vypovídací schopností dalšího znaleckého posudku řádně zabývaly, ale nedovodily jeho význam pro posouzení věci. Stěžovatelka s těmito závěry polemizuje a z provedeného dokazování vyvozuje jiné závěry než obecné soudy - ani tato její polemika není způsobilá založit důvodnost ústavní stížnosti. Právo na spravedlivý proces (čl. 36 a násl. Listiny) zajištuje spravedlivé soudní řízení, nezaručuje však, že rozhodnutí obecných soudů bude odpovídat očekávání účastníka řízení.
10. Ústavní soud nezjistil, že by obecné soudy v trestní věci stěžovatelky porušily její ústavně zaručená práva nebo svobody, že by jejich závěry byly hrubě nepřiléhavé, neodůvodněné, případně vykazující znaky svévole. Obecné soudy se věcí řádně zabývaly a dospěly k jednoznačnému závěru o naplnění skutkové podstaty trestného činu, přičemž postupovaly v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně odůvodnily.
11. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. října 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu