ECLI:CZ:US:2021:1.US.2557.21.1
sp. zn. I. ÚS 2557/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje), soudce Vladimíra Sládečka a soudce Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti JUDr. Jana Šťovíčka, Ph. D., zastoupeného Andrejem Lokajíčkem, advokátem, sídlem Jugoslávská 620/29, Praha 2, proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 6 Cmo 168/2021-138 ze dne 28. 6. 2021, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí, jímž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Z napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se návrhem, podaným k Městskému soudu v Praze, domáhal vyslovení neplatnosti rozhodnutí Výkonného výboru Českého olympijského výboru (dále též "VV ČOV") č. U3a/4/25-01-2021 ze dne 25. 1. 2021 a č. U3a/5/25-01-2021, jakož i rozhodnutí předsedy tohoto spolku ze dne 25. 1. 2021 o vyhlášení hlasování ve volbách do orgánů spolku mimo zasedání pléna formou per rollam na den 26. 2. 2021, a to pro jejich rozpor se zákonem a stanovami spolku. Stěžovatel návrh na vyslovení neplatnosti uvedených rozhodnutí podal s odkazem na ustanovení §258 občanského zákoníku z titulu osoby se zájmem hodným právní ochrany. Zároveň stěžovatel navrhl nařízení předběžného opatření ukládajícího povinnost zdržet se konání těchto voleb z důvodu ohrožení výkonu rozhodnutí. Městský soud v Praze tomuto návrhu na nařízení předběžného opatření vyhověl usnesením č. j. 80 Cm 27/2021-27 ze dne 23. 2. 2021. K odvolání ČOV však Vrchní soud v Praze usnesením č. j. 6 Cmo 92/2021-58 ze dne 29. 3. 2021 usnesení městského soudu změnil tak, že návrh na nařízení předběžného opatření zamítl.
Podáním ze dne 14. 5. 2021 stěžovatel rozšířil návrh ve věci samé o vyslovení neplatnosti rozhodnutí VV ČOV ze dne 15. 4. 2021, konkrétně usnesení č. U3a/2/15-04-2021, kterým bylo rozhodnuto o schválení návrhu předsedy ČOV na svolání voleb do orgánů spolku konaných mimo zasedání pléna ČOV, jakož i o rozhodnutí předsedy ČOV ze dne 23. 4. 2021 o vyhlášení voleb do orgánů spolku dne 24. 5. 2021, konaných mimo zasedání pléna ČOV. Tento návrh stěžovatel odůvodnil tím, že nové volby mají dle něj proběhnout stejným nezákonným způsobem jako volby, které se měly konat dne 26. 2. 2021. V rozsahu tohoto rozšíření návrhu stěžovatel navrhl nařízení předběžného opatření, jímž by bylo zamezeno pořádání nově vyhlášených voleb do orgánů spolku. Těmto návrhům Městský soud v Praze usnesením č. j. 80 Cm 27/2021-78 ze dne 19. 5. 2021 opět vyhověl, rozšíření návrhu ve věci samé připustil a nařídil předběžné opatření, kterým ČOV zavázal povinností zdržet se rozhodování mimo zasedání pléna spolku o volbě členů VV ČOV podle nově napadených rozhodnutí orgánů spolku. K odvolání ČOV Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným usnesením rozhodnutí nalézacího soudu v části týkající se nařízení předběžného opatření změnil tak, že návrh stěžovatele na nařízení předběžného opatření zamítl.
V ústavní stížnosti stěžovatel vyjádřil nesouhlas s postojem vrchního soudu, dle něhož případné pochybení orgánů spolku při organizaci voleb ve vztahu ke stěžovateli není přiměřené s přihlédnutím k "postpandemické" době. V průběhu pandemie dle názoru vrchního soudu ustrnul společenstevní život na dobu více jak jeden a půl roku a po uvolnění opatření vše probíhá v logické snaze vše dohnat, byť i s rizikem chyb. Stěžovatel rovněž namítl, že dosud nebylo rozhodnuto o námitce podjatosti vůči jednomu z členů senátu odvolacího soudu. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti rozvedl.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaného soudního rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud pokládá za nutné nejprve uvést, že k otázce způsobilosti předběžného opatření (jako opatření prozatímní povahy) zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení se ve své rozhodovací praxi vyjádřil tak, že tuto způsobilost vyloučit nelze. Podstatou jeho přezkumu však může být jen posouzení ústavnosti takového rozhodnutí, nikoli posouzení podmínek pro nařízení předběžného opatření, poněvadž ty se přezkumné pravomoci Ústavního soudu vymykají, jak ostatně Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zdůrazňuje [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 221/98 ze dne 10. 11. 1999 (N 158/16 SbNU 171)]. Ústavní soud zdůraznil, že předběžná opatření zpravidla nedosahují takové intenzity, aby mohla zasáhnout do ústavně zaručených práv jedné či druhé strany, neboť jde o rozhodnutí, kterým není předurčen konečný výsledek sporu z hlediska hmotného práva, ale jde o opatření, jehož trvání je omezeno. Ústavněprávní přezkum se tedy soustředí v podstatě jen na ta případná pochybení obecných soudů, v jejichž důsledku by takové rozhodnutí postrádalo zákonný základ nebo by zjevně nemohlo vést k naplnění účelu, jehož má být dosaženo, popřípadě by v něm bylo možno spatřovat svévoli z jiného důvodu. Předmětem tohoto přezkumu může být i procesní postup, který nařízení předběžného opatření předcházel [srov. kupř. nález sp. zn. Pl. ÚS 16/09 ze dne 19. 1. 2010 (N 8/56 SbNU 69; 48/2010 Sb.)].
Dále se sluší podotknout, že Ústavní soud dal ve své rozhodovací praxi opakovaně najevo, že jedním z kritérií k úspěšnému uplatnění ústavní stížnosti je i její racionalita [k tomu blíže např. nález sp. zn. II. ÚS 169/09 ze dne 3. 3. 2009 (N 43/52 SbNU 431)]. Tam, kde by zrušení rozhodnutí orgánu veřejné moci nemohlo přinést příznivější rozhodnutí ve věci samé, resp. tam, kde nelze takovou změnu s přihlédnutím ke všem okolnostem příslušného právního řízení oprávněně očekávat, bylo by nepřípustným a z ústavního hlediska nepřijatelným formalismem zrušit takové rozhodnutí výhradně pro dílčí pochybení. Naopak kdyby Ústavní soud za této situace stížnosti vyhověl, pak by paradoxně sám přispěl k dalšímu porušení základních práv stěžovatele tím, že by jen z důvodu dodržení "procesní čistoty" prodlužoval řízení, jehož výsledek za daných okolností nemá pro stěžovatele šanci na úspěch.
Po promítnutí obou výše zmíněných obecných východisek přezkumu Ústavního soudu na věc stěžovatele je patrné, že ústavní stížnost proti napadenému usnesení Vrchního soudu neobstojí. Je tomu tak proto, že předběžné opatření, jehož se týká, se svým obsahem fakticky vyprázdnilo tím, že ze strany ČOV došlo k nápravě, když byly uspořádány volby, v nichž bylo stěžovateli umožněno své pasivní volební právo v rámci spolku uplatnit. Ostatně tato skutečnost vedla stěžovatele k zpětvzetí návrhu ve věci samé v celém rozsahu, jak také tvrdí v ústavní stížnosti. Napadené usnesení vrchního soudu tak již bylo vydáno v době, kdy nebylo nadále třeba, aby byly zatímně upraveny poměry účastníků (§74 o. s. ř.), jelikož tyto poměry byly jimi samotnými vyřešeny jinak, a to nakonec ve prospěch stěžovatele. Případné zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu tak již nemůže z podstaty věci (nehledě na zpětvzetí návrhu ve věci samé stěžovatelem) vést k jinému, pro stěžovatele příznivějšímu rozhodnutí, poněvadž v mezidobí pominuly důvody, pro které bylo předběžné opatření nařízeno (srov. §77 odst. 2 o. s. ř.). Stěžovatel si je toho dobře vědom, když v ústavní stížnosti připouští, že na nutnost odklidit napadené soudní rozhodnutí ve skutečnosti usuzuje z vhodnosti prevence případných dalších sporů mezi účastníky a postavení najisto otázek, které jsou dotčeným usnesením vrchního soudu řešeny. Smysl ústavní stížnosti ovšem tkví výlučně v ochraně zásahu do základních práv, a nelze ji užít jako prostředku k dosažení pomyslné "tečky" za pří účastníků. Z vyloženého je současně zřejmé (a stěžovatel to i sám víceméně přiznává), že ani v době vydání napadeného usnesení odvolacího soudu už nemohlo dojít k případné újmě na právech účastníků, kteří v posledku vyřešili svůj spor sami.
Nynější ústavní stížnost tedy s ohledem na jedinečné okolnosti případu postrádá racionalitu ve smyslu shora nastíněné judikatury Ústavního soudu, ve světle čehož ji Ústavní soud odmítl dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. listopadu 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu