ECLI:CZ:US:2021:1.US.2568.21.1
sp. zn. I. ÚS 2568/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele J. D., zastoupeného Mgr. Miroslavem Kučerkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 416/37, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 5 Tdo 415/2021-7270 ze dne 2. června 2021 a rozsudkům Vrchního soudu v Praze č. j. 5 To 63/2020-7132 ze dne 20. ledna 2021 a Městského soudu v Praze sp. zn. 41 T 13/2019 ze dne 28. července 2020, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Výše uvedeným rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "nalézací soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu dotačního podvodu podle §212 odst. 1a 6 písm. a) trestního zákoníku a zvlášť závažného zločinu poškození finančních zájmů Evropské unie podle §260 odst. 1 a 5 trestního zákoníku, v obou případech dílem dokonaných (ad 1 a 2) a dílem ve stádiu pokusu (ad 3 a 4) podle §21 odst. 1 trestního zákoníku, vše ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku. Za to mu uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti let ve věznici s ostrahou a trest zákazu výkonu činnosti - funkce statutárního orgánu a člena statutárního orgánu v obchodních korporacích a družstvech na pět let. Současně byla stěžovateli uložena povinnost nahradit společně a nerozdílně s dalšími odsouzenými poškozeným škodu ve výši celkem 8 905 160 Kč.
2. K odvolání odsouzených Vrchní soud v Praze (dále jen "odvolací soud") zrušil rozsudek nalézacího soudu ve vztahu ke stěžovateli v celém rozsahu a nově jej uznal vinným z pokusu trestného činu dotačního podvodu podle §21 odst. 1 k §212 odst. 1 a 6 písm. a) trestního zákoníku a pokusu trestného činu poškození zájmů Evropské unie podle §21 odst. 1 k §260 odst. 1 a 5 trestního zákoníku, za což mu uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti let ve věznici s ostrahou a trest zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a člena statutárního orgánu v obchodních korporacích a družstvech na pět let. Všem odsouzeným uložil povinnost společně a nerozdílně nahradit poškozeným škodu celkem 8 905 160 Kč.
3. Nejvyšší soud odmítl dovolání jako podané z jiných než ze zákonných důvodů.
4. Řádně zastoupený stěžovatel ve své včas podané ústavní stížnosti splňující požadavky zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), tvrdí, že postup obecných soudů byl v extrémním rozporu s principy spravedlnosti a byl projevem libovůle, neboť jeho jednání není trestným činem.
5. Nejvyššímu soudu stěžovatel vytýká, že nepřihlédl k jeho námitkám přesně odpovídajícím dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Stěžovatel nemohl naplnit skutkovou podstatu ani jednoho z trestných činů, neboť jde o trestné činy úmyslné (minimální úmysl nepřímý) a obecné soudy jeho úmysl pouze presumovaly; neprokázáním zásadních skutečností byla popřena zásada in dubio pro reo.
6. Stěžovatel dále namítá, že obecné soudy si přisvojily postavení hodnotitele dotačních podmínek, ačkoliv jim toto postavení nepřísluší; dohled nad dodržením těchto podmínek přísluší správním soudům a nikoliv trestním soudům, které svým hodnocením soukromoprávního jednání účastníků vnesly do věci nepřípustnou libovůli. Obecné soudy založily závěr o spáchání trestného činu na nedeklarované povinnosti držet na účtu peněžní prostředky v dostatečné výši a na faktu, že doklad (výpis z účtu) byl padělán nezjištěnou osobou. Stěžovatel přitom splnil požadavky zadavatele dotačních podmínek, v nichž doba držení prostředků nebyla stanovena (což potvrdili svědci) a nemůže nést odpovědnost za exces jiného spoluobžalovaného, o kterém ani nevěděl. Jestliže obecné soudy rezignovaly na zjišťování, kdo výpis z účtu padělal, i na prokázání, že stěžovatel o padělání věděl, je jejich rozhodnutí protiprávní. V řízení nebyl prokázán ani společný postup odsouzených či povědomí stěžovatele o postupu dalších osob, a proto nemohl být naplněn znak spolupachatelství.
7. Stěžovatel je přesvědčen, že v řízení byly opomenuty důkazy prokazující, že splnil dotační požadavky. Obecné soudy rovněž pominuly rozhodnutí v jiné - identické - věci, v níž byl stěžovatel obžaloby zproštěn (rozhodnutí Městského soudu v Praze sp. zn. 46 T 10/2018); nesourodou praxí obecných soudů bylo porušeno i stěžovatelovo legitimní očekávání.
8. Závěrem stěžovatel odkázal k jednotlivým námitkám na (podle něj) relevantní judikaturu Nejvyššího správního soudu (usnesení sp. zn. Konf 10/2019-14 ze dne 28. listopadu 2019), Nejvyššího soudu (usnesení č. j. 11 Tdo 845/2015-35 ze dne 22. července 2015, č. j. 11 Tdo 778/2015-57 ze dne 22. července 2015 a sp. zn. 3 Tdo 55/2009 ze dne 21. ledna 2009) i Ústavního soudu [nálezy sp. zn. I. ÚS 4457/12 ze dne 24. července 2013 (N 132/70 SbNU 221) a sp. zn. IV. ÚS 1355/18 ze dne 12. května 2020 (všechna rozhodnutí publikována na http://nalus.usoud.cz)]. Z uvedených důvodů je stěžovatel přesvědčen, že bylo porušeno jeho právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a proto navrhuje zrušit napadená rozhodnutí.
9. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Argumentace stěžovatele se zúžila na prezentaci vlastního pojetí věci a opakování námitek uplatněných již v opravných prostředcích. Stěžovatel je přesvědčen, že obecné soudy, které neakceptovaly jeho výklad a vyslovily odlišné právní závěry, zasáhly jeho základní právo na soudní ochranu a spravedlivý proces. Ústavnímu soudu však nepřísluší přehodnocovat závěry obecných soudů, nejde-li o porušení ústavně zaručených základních práv a svobod.
11. Z napadených rozhodnutí se podává jednání stěžovatele v kooperaci s dalšími obžalovanými. Byla prokázána krátkodobá dispozice s prostředky k získání dotací na čtyři projekty v souhrnné výši přesahující 19 milionů korun, z čehož více než 17 milionů korun by činily prostředky Evropské unie.
12. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti neurčení délky doby, po kterou musí mít na svém účtu prostředky, aby prokázal svoji schopnost financovat část investice, jejíž zbytek má pokrýt dotace. Taková lhůta nebyla stanovena. Schopnost pokrýt část investice vlastními prostředky však stěžovatel prokazoval účelově pořízenými výpisy z účtů - požadovanými prostředky prokazatelně "disponoval" jen po dobu nezbytnou k pořízení dokladu o existenci zůstatku. Stěžovatel nevyřizoval dotační agendu sám, na základě vzájemné důvěry jej mohl zastoupit kterýkoliv z jeho společníků; nebylo proto podstatné, kdo pozměnil výpis z účtu, byl-li takový výpis použit jako potvrzení splnění podmínek na poskytnutí dotace. Pokud stěžovatel poukazuje na jinou svou věc, v níž byl rozsudkem nalézacího soudu č. j. 46 T 10/2018-1132 ze dne 26. června 2019 zproštěn obžaloby, je z odůvodnění napadeného rozsudku nalézacího soudu (viz odst. 115 a 122) patrné, že tehdy prokázal smluvní zajištění prostředků potvrzením schopnosti financovat svůj podíl investice ve zbytku krytý dotací.
13. Popsal-li nalézací soud srozumitelně, jak obžalovaní, včetně stěžovatele, žádali o poskytnutí dotací a jaké k tomu předložili podklady (obsahující nepravdivé údaje), je závěr o naplnění skutkové podstaty trestného činu jednoznačně vysvětlen. Obecné soudy popsaly kroky jednotlivých účastníků podvodu a vysvětlily, z čeho dovodily jejich přímý úmysl i vzájemnou kooperaci kroků. Postup i rozhodnutí nalézacího soudu odvolací soud zcela akceptoval, uvedl přitom, že jsou to právě "obžalovaní, jakožto iniciátoři manipulací s prostředky na účtu", kdo ve vzájemné kooperaci učinil účelové kroky k získání dotací. Rovněž odvolací soud se zabýval existencí a dopadem zprošťujícího rozsudku - s tím, že takové rozhodnutí nemůže být automaticky aplikovatelné na jiné (podobné) věci. Důvodem pro zrušení rozsudku nalézacího soudu byla novelizace trestního zákoníku účinná od 1. října 2020 a s ní spojený přesun hranice škody velkého rozsahu z 5 na 10 milionů korun, což vedlo k překvalifikování jednání ze z části dokonaného na jednání zcela ve stádiu pokusu. S ohledem na uložený trest na samé spodní hranici se toto zmírnění na uloženém trestu neprojevilo.
14. Tvrzením, že k posouzení splnění dotačních podmínek, stejně jako k vysvětlení pojmu "vlastní zdroje", nebyly trestní soudy povolány, se zabýval Nejvyšší soud v dovolacím řízení. V odůvodnění svého usnesení (odst. 20) přiléhavě konstatoval, že jsou to právě obecné soudy, které musí, je-li to nutné pro posouzení znaků skutkových podstat trestných činů, zkoumat dotační podmínky, i s přihlédnutím k informacím od osob pověřených k oficiálnímu výkladu dotačních požadavků. S ohledem na to pak Nejvyšší soud uzavřel, že stěžovatelé neprokázali dostatečnou výši vlastních zdrojů, ale jen schopnost krátkodobě "disponovat" cizími prostředky.
15. Právo na přístup k soudu i právo na spravedlivý proces představuje záruku řízení odpovídajícího předem stanoveným pravidlům, nikoliv nárok na rozhodnutí odpovídající očekávání jeho účastníka. Stěžovatel v ústavní stížnosti neuvedl žádnou okolnost, která by svědčila o zásahu do jeho základních práv. Z napadených rozhodnutí je patrné, že obecné soudy se věcí řádně zabývaly a na základě provedených důkazů dospěly k jednoznačnému závěru o naplnění skutkových podstat příslušných trestných činů. V jejich rozhodnutí není patrná namítaná libovůle, porušení principu in dubio pro reo ani postup v rozporu s relevantní judikaturou; samotný nesouhlas stěžovatele s právními závěry vyslovenými obecnými soudy nezakládá důvodnost ústavní stížnosti.
16. Z uvedených důvodů podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný, v části směřující proti dříve zrušenému rozsudku nalézacího soudu není Ústavní soud podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu příslušný (není povolán jej zrušit podruhé).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. listopadu 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu