ECLI:CZ:US:2021:1.US.2596.21.1
sp. zn. I. ÚS 2596/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje), soudce Vladimíra Sládečka a soudce Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti Jana Zikla, zastoupeného Lenkou Vančatovou, advokátkou, sídlem Žitná 562/10, Praha 2, proti rozhodnutím Českého telekomunikačního úřadu č. j. 40 183/2010-603 ze dne 15. 11. 2010 a č. j. 053330/2008-631/BeD/G-XVII ze dne 22. 1. 2010, rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 101 VSPH 515/2020-78 ze dne 15. 10. 2020 a rozsudku Nejvyššího soudu č. j. 29 ICdo 13/2021-95 ze dne 23. 6. 2021, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí soudů a Českého telekomunikačního úřadu, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 2, 3 a čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl jediným jednatelem obchodní společnosti Conspectus, veřejné obchodní společnosti v likvidaci (dále též "společnost Conspectus"), která vznikla dnem 26. 5. 2000. Tato obchodní společnost uzavřela dne 18. 10. 2007 s obchodní společností NEW TELEKOM, s.r.o. (dále též "společnost NEW TELEKOM") smlouvu o poskytování telekomunikačních služeb. Společnost Conspectus odstoupila od této smlouvy přípisem ze dne 30. 11. 2007. Společnost NEW TELEKOM vystavila společnosti Conspectus celkem 5 faktur za poskytnuté telekomunikační služby za měsíce říjen 2007 až únor 2008 v celkové výši 259 752 Kč. Shora označeným rozhodnutím ze dne 22. 1. 2010 Český telekomunikační úřad (dále též "ČTÚ") uložil stěžovateli (jako "odpůrci 2" vedle společnosti Conspectus coby "odpůrci 1") zaplatit společnosti NEW TELEKOM částku 259 752 Kč s příslušenstvím z titulu neuhrazených faktur za telekomunikační služby. Proti tomuto rozhodnutí byl společností Conspectus podán rozklad, jenž byl v záhlaví citovaným rozhodnutím ČTÚ ze dne 15. 11. 2010 zamítnut a prvostupňové rozhodnutí potvrzeno.
Insolvenční řízení na majetek stěžovatele jako dlužníka bylo zahájeno dne 21. 2. 2019. Usnesením č. j. MSPH 79 INS 2646/2019-A-10 ze dne 21. 3. 2019 Městský soud v Praze mimo jiné zjistil úpadek dlužníka a povolil jeho řešení oddlužením. Společnost NEW TELEKOM včas přihlásila do tohoto insolvenčního řízení pohledávku v celkové výši 483 164,35 Kč z titulu výše zmíněného vykonatelného rozhodnutí ČTÚ ze dne 22. 1. 2010. Stěžovatel tuto pohledávku popřel co do její pravosti, načež u téhož insolvenčního soudu zahájil odpovídající incidenční spor. O této žalobě rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 179 ICm 1504/2019-51 ze dne 26. 5. 2020 a určil, že žalovaná společnost NEW TELEKOM nemá za stěžovatelem vykonatelnou pohledávku ve výši 486 164,55 Kč z titulu shora uvedeného rozhodnutí ČTÚ. K odvolání žalované společnosti Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem rozhodnutí insolvenčního soudu změnil tak, že žalobu na popření pravosti předmětné pohledávky zamítl. Následné dovolání stěžovatele proti rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud vpředu uvedeným rozsudkem jako nedůvodné zamítl.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítl, že výklad odvolacího i dovolacího soudu o zúženém rozsahu, v němž může dlužník popřít pohledávku, je v rozporu s principem rovnosti, neboť taková omezení na věřitele či insolvenčního správce nedopadají. Stěžovatel ČTÚ vytkl nedbalé zjištění rozhodných okolností i nedostatečné odůvodnění jeho rozhodnutí a vyjádřil nesouhlas s právním posouzením věci z jeho strany. Rovněž vrchní soud se dle jeho názoru nikterak nezabýval skutečnostmi týkajícími se vzniku, nabytí účinnosti či zániku smlouvy o poskytování telekomunikačních služeb. Ani se nezabýval tím, že žalovaný dle smlouvy nikdy neplnil ani nezřídil dohodnuté služby. Tuto svoji argumentaci stěžovatel v ústavní stížnosti blíže rozvedl. V závěru ústavní stížnosti také navrhl, aby Ústavní soud potvrdil vzpomínaný rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 179 ICm 1504/2019-51 ze dne 26. 5. 2020, jímž bylo žalobě o popření pravosti pohledávky vyhověno, a to spolu "s výzvou vedlejšímu účastníkovi na vrácení finančních prostředků vydaných z majetkové podstaty, a úhradu nákladů na právní zastupování stěžovateli vzniklých za právní zastupování jak u Městského soudu v Praze, tak u Vrchního soudu v Praze, Nejvyššího soudu a Ústavního soudu".
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je dílem zjevně neopodstatněná, dílem nepřípustná a dílem se jedná o návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.
Pokud jde o napadená rozhodnutí ČTÚ, dlužno podotknout, že tato rozhodnutí instančně ani v jiné bezprostřední souvislosti nepředcházejí napadeným soudním rozhodnutím o incidenčním sporu. Jedná se o výkon samostatné působnosti ČTÚ v oblasti rozhodování tzv. účastnických sporů podle §129 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů, v rozhodném znění. Není-li některý z účastníků ztotožněn s konečným věcným rozhodnutím ČTÚ v takovém sporu, může se následně obrátit na soud s žalobou podle části páté občanského soudního řádu, aby o téže věci rozhodl (k možnostem nápravy rozhodování ČTÚ v těchto sporech srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1893/18 ze dne 23. 3. 2021). Na tuto možnost je třeba optikou požadavků stanovených §75 zákona o Ústavním soudu pohlížet jako na procesní prostředek k ochraně práva, který je třeba vyčerpat, aby bylo možno považovat ústavní stížnost za přípustnou. Tak tomu ovšem v souzené věci není. Stěžovatel nedoložil, resp. ani netvrdí, že by byl po vydání rozkladového rozhodnutí ČTÚ podal žalobu podle části páté občanského soudního řádu. Za této situace je ovšem třeba uzavřít, že stěžovatel nevyčerpal všechny jemu dostupné procesní prostředky, jež mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje (resp. poskytoval), pročež je ústavní stížnost v části směřující proti napadeným rozhodnutím ČTÚ nepřípustná.
Pokud jde o požadavek, aby Ústavní soud potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 179 ICm 1504/2019-51 ze dne 26. 5. 2020 spolu se shora citovanou výzvou vedlejšímu účastníkovi, jde v této části o návrh, k jehož projednání a rozhodnutí o něm není Ústavní soud příslušný. Ústavní soud není dle žádného právního předpisu nadán pravomocí potvrzovat (stěžovatel má zřejmě na mysli potvrzení věcné správnosti, jak k němu může dojít ze strany odvolacího soudu v civilním procesu) rozhodnutí vydaná soudy či jinými orgány, může pouze zrušit napadené rozhodnutí, jinak zůstává nedotčeno. Stejně tak není Ústavní soud oprávněn potvrzovat jakékoli jiné akty vycházející od jiných (a tím méně soukromých) subjektů práva.
Ústavní stížnost je naproti tomu přípustná a i jinak projednatelná ve vztahu k napadeným rozsudkům Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu. Ústavní soud však neshledal, že by se soudy v předmětné insolvenční věci stěžovatele dopustily excesu či jiného ústavně významného pochybení. Zvláště Nejvyšší soud obsáhle vyložil, proč se omezení vyvěrající z ustanovení §410 odst. 6 insolvenčního zákona týkají dlužníka, a nikoli už jiných osob nadaných popěrným právem. Dle citovaného zákonného ustanovení platí, že jde-li o vykonatelnou pohledávku přiznanou pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu (v daném případě pravomocným a vykonatelným rozhodnutím ČTÚ), může dlužník (tedy stěžovatel) jako důvod popření její pravosti nebo výše uplatnit jen skutečnosti, které jsou důvodem pro zastavení výkonu rozhodnutí nebo exekuce proto, že pohledávka zanikla nebo je promlčená. Pouze těmito skutečnostmi jsou soudy povinny se zabývat, k jiným skutečnostem ovšem již nepřihlížejí. Nejvyšší soud vyzdvihl, že rozdílné zacházení s dlužníkem oproti jiným osobám s popěrným právem tkví především v tom, že neurčuje-li jinak insolvenční zákon (zejména u sanačních způsobů řešení úpadku dlužníka), pak před zahájením insolvenčního řízení i po jeho skončení je pro dlužníka proti němu vydané pravomocné rozhodnutí příslušného orgánu závazné a tyto materiální účinky právní moci rozhodnutí příslušného orgánu naopak nepůsobí vůči tomu, kdo nebyl účastníkem příslušného (nalézacího) řízení, tedy typicky věřitel či insolvenční správce jako osoby též obdařené popěrným právem (viz bod 26 napadeného rozsudku dovolacího soudu). Odtud je patrné, že taková nerovnost má své racionální opodstatnění a není zjevně nepřiměřená.
Dále se sluší poznamenat, že stejně tak jako v exekučním (vykonávacím) řízení nelze bezbřeze přezkoumávat věcnou správnost vykonávaného rozhodnutí orgánu veřejné moci, není taková revize možná ani v řízení o incidenčním sporu v rámci insolvenčního řízení, zde konkrétně v řízení o žalobě na popření pravosti pohledávky (k výjimkám viz bod 29 napadeného rozsudku Nejvyššího soudu). Tyto důvody tedy vedly vrchní soud k tomu, že se nemohl blíže zabývat okolnostmi provázejícími vznik, trvání a zánik závazků z předmětné smlouvy o poskytování telekomunikačních služeb, neboť náprava případně vadného posouzení těchto otázek ČTÚ již není v insolvenčním řízení možná s ohledem na existenci pravomocného a vykonatelného rozhodnutí tohoto orgánu, vůči němuž žaloba na popření pravosti pohledávky nepředstavuje opravný prostředek. V rámci takové žaloby dlužníka může soud v intencích §410 odst. 6 insolvenčního zákona jen posoudit, zda pohledávka v mezidobí nezanikla či zda je promlčená. Stěžovatel promlčení pohledávky, přiznané žalované straně napadenými rozhodnutími ČTÚ, v žalobě netvrdil a na zánik pohledávky (resp. vůbec absenci jejího vzniku) usuzoval ze skutečností, které byly či měly být předmětem řízení před ČTÚ, tedy z okolností orientovaných do doby před přijetím rozporovaných rozhodnutí ČTÚ. Ty se ovšem ze shora nastíněných důvodů nacházejí mimo "dosah" insolvenčního soudu. Měl-li stěžovatel pochybnosti o správnosti vyřešení účastnického sporu ze strany ČTÚ, mohl nechat věc projednat soudy rozhodujícími v civilním soudnictví podle zmíněné části páté občanského soudního řádu.
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost zčásti dle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, zčásti dle §43 odst. 1 písm. e) téhož předpisu jako návrh nepřípustný a zčásti dle §43 odst. 1 písm. d) téhož zákona jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. listopadu 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu