ECLI:CZ:US:2021:1.US.2598.21.1
sp. zn. I. ÚS 2598/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Tomáše Lichovníka, soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti J. D., zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 9. 2021 č. j. 58 Co 232/2021-196, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), domáhá zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 9. 2021 č. j. 58 Co 232/2021-196 (v ústavní stížnosti uvedené rozhodnutí označuje nesprávně jako usnesení). Z textu ústavní stížnosti je pak zřejmé, že stěžovatel, byť navrhuje zrušení celého rozhodnutí, napadá pouze část rozhodnutí, konkrétně výrok I. v rozsahu, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že žaloba byla co do částky 50 000 Kč zamítnuta.
Z obsahu napadeného rozhodnutí a ústavní stížnosti se podává, že se stěžovatel žalobou na ochranu osobnosti domáhal po žalované Psychiatrické nemocnici Bohnice omluvy a přiznání peněžitého zadostiučinění ve výši 200 000 Kč. Žalovaná byla soudem v trestní věci, v níž byl stěžovatel trestně stíhán pro zločin týrání osoby žijící ve společném obydlí, ustanovena jako znalecký ústav k vypracování znaleckého posudku. Soud však zhodnotil znalecký posudek jako nepřezkoumatelný a nepoužitelný, neboť nebyl vypracován dle zadání a trestní věc byla následně postoupena k případnému přestupkovému řízení. Stěžovatel v žalobě tvrdil, že uvedený znalecký posudek v něm vyvolal obavu o jeho bezúhonnost. Soud prvního stupně žalobě částečně vyhověl, žalované uložil povinnost omluvit se stěžovateli a přiznal mu náhradu nemajetkové újmu ve výši 100 000 Kč. Co do částky 100 000 Kč žalobu zamítl. Odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku ukládajícím žalované povinnost omluvit se stěžovateli, ve výroku, kterým byla žalované uložena povinnost zaplacení peněžité částky 100 000 Kč, rozhodnutí změnil tak, že žalobu co do částky 50 000 Kč zamítl, co do částky 50 000 Kč výrok soudu prvního potvrdil. Dovolání v této věci není přípustné.
Stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti uvádí, že výše přiznaného zadostiučinění bagatelizuje zásah do jeho osobnostních práv a je v extrémním rozporu s jeho preventivně sankční funkcí. V ústavní stížnosti odkazuje na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, která se zabývají zásahy do soukromého a osobního života jednotlivce, do jeho cti a dobré pověsti a s tím spojenými náhradami nemajetkové újmy.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým civilním soudům. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.
Městský soud v Praze při stanovení výše peněžité satisfakce vyšel z okolností, které jako rozhodné uvádí jak odborná literatura, tak i rozsáhlá judikatura soudů k této problematice, kterou v rozhodnutí i cituje. Na základě těchto kritérií detailně osvětlil, proč snížil výši náhrady přiznané stěžovateli. Soud se vypořádal i s judikaturou uváděnou stěžovatelem, která se dotýkala určování výše přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným (dlouhotrvajícím) trestním stíháním. V případě stěžovatelově je situace rozdílná. Samotný znalecký posudek jistě mohl ve stěžovateli vyvolat obavu o jeho bezúhonnost a zasáhnout do jeho osobnostních práv. K hlavnímu zásahu ale došlo již samotným okamžikem zahájení trestního stíhání. Na to upozorňovaly ve svých rozhodnutích i soudy obou stupňů. Tato odlišnost se pak může odrazit i ve výši přiznané peněžité satisfakce. Kritéria obsažená v stěžovatelem citovaných rozhodnutích, která mají být při stanovení výše peněžité satisfakce zohledněna, však soud aplikoval. K stěžovateli namítanému nedostatečnému zohlednění ekonomické situace žalované je nutné zdůraznit, že okolnosti na straně škůdce jsou jednou z mnoha okolností rozhodných pro určení výše přiměřeného zadostiučinění a nemohou být v žádném případě kritériem převažujícím. Lze tak uzavřít, že odvolací soud posoudil danou věc na základě všech rozhodných objektivních i subjektivních hledisek, aby mohl dospět k přiznání přiměřeného zadostiučinění.
Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Stěžovatel měl a využil možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny prostředky k obraně svého práva. Odvolací soud zaujal v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Své rozhodnutí patřičně odůvodnil, srozumitelně a logicky uvedl, jaké skutečnosti má za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídil a které předpisy aplikoval. Ústavní soud neshledává, že by ústavní stížností napadené rozhodnutí obecného soudu bylo projevem svévole, či v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Skutečnost že civilní soud své rozhodnutí opřel o právní názor, se kterými se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě opodstatněnost ústavní stížnosti nezakládá.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. listopadu 2021
JUDr. Tomáš Lichovník, v. r.
předseda senátu