ECLI:CZ:US:2021:1.US.2623.21.2
sp. zn. I. ÚS 2623/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele MUDr. Tomáše Olejára, Ph.D., zastoupeného Mgr. Jakubem Klatovským, LL.M., advokátem, sídlem Dejvická 306/9, Praha 6, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2021 č. j. 20 Cdo 1743/2021-150, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 1. 2021 č. j. 35 Co 311/2020-114 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 4. 8. 2020 č. j. 148 EXE 2469/2019-91, za vedlejšího účastenství Valentiny Olejárové, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 27. 9. 2021 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, a to pro jejich rozpor s čl. 1, čl. 2, čl. 4 a č. 36 Listiny základních práv a svobod.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Dne 30. 10. 2019 soud prvního stupně pověřil soudního exekutora vedením exekuce vůči stěžovateli, a to k vymožení pohledávky oprávněné (vedlejší účastnice) na základě vykonatelného rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. 2. 2016 č. j. 25 Co 37/2016-942. Exekuce byla nařízena pro vymožení pohledávky, kterou je nezaplacené výživné za období od 1. 5. 2017 do 30. 9. 2019 v částce 130 500 Kč a dále běžné výživné od 1. 10. 2019 do zaplacení ve výši 6 500 Kč. Napadeným usnesením rozhodl soud prvního stupně tak, že zastavil předmětnou exekuci co do částky 4 000 Kč (výrok I.) a ve zbylém rozsahu návrh stěžovatele na zastavení exekuce zamítl (výrok II.). K odvolání stěžovatele rozhodl Městský soud v Praze tak, že usnesení soudu prvního stupně v zamítavém výroku o zastavení exekuce potvrdil. Následně podané dovolání bylo Nejvyšším soudem zamítnuto.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl, že exekuční titul, na jehož základě se jeho dcera domáhala výživného je neplatný, neboť přiznání výživného mezi zletilými osobami je čistě majetkový spor, který nemůže vzejít z nesporného řízení. Podle stěžovatele neexistuje žádný zákonný nástroj, který by přenášel závěry rozhodnutí vzešlé z nesporného řízení podle ZZŘS na výživné mezi zletilými osobami. Dosažením zletilosti se dítě stává plně způsobilým vystupovat v řízení před soudem a výživné pro tuto dobu je vždy spojeno s jeho procesním návrhem. V režimu ZZŘS je rozhodováno toliko o výživném za dobu nezletilosti dítěte. Stěžovatel konstatoval, že nenapadá věcnou správnost exekučního titulu, ale jeho platnost. I přesto, že stěžovatel poukázal na rozdílnost sporného a nesporného řízení, obecné soudy se s jeho argumentací nijak nevypořádaly.
III.
Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.
Ústřední námitkou stěžovatele je nesouhlas s tím, že by exekuční titul, na jehož základě má své dceři platit výživné, byl platný i poté, co tato dosáhla zletilosti. Je toho názoru, že jeho dcera nemůže čerpat dobrodiní výše uvedeného exekučního titulu, neboť tento byl vydán v rámci nesporného řízení, které se na zletilé osoby nevztahuje. V souvislosti s uvedeným je Ústavní soud toho názoru, že platnost exekučního titulu není vázána na to, zda dítě je či není nezletilé. Podstatnou je především ta skutečnost, že dítě není schopné se samo živit. Jinými slovy řečeno, není důležité, v jakém typu řízení byl exekuční titul vydán, ale že nastaly určité objektivní skutečnosti, zakládající právo oprávněného.
Dovedeno k závěrům ad absurdum by se dítě po dosažení zletilosti muselo vždy nově domáhat přiznání výživného u soudu, a to bez ohledu na to, zda došlo ke změně skutečností odůvodňujících jeho přiznání. Pro takový postup není žádný racionální důvod. Výživné není přiznáváno z toho důvodu, že je dítě nezletilé, ale proto, že není schopno se samo živit. Na této skutečnosti se dosažením zletilosti ničeho nemění (pokud nedojde ke změně poměrů v tom smyslu, že by dítě po dosažení zletilosti nabylo schopnost samo se živit).
Ústavní soud je toho názoru, že v řízení před obecnými soudy nedošlo k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele a z toho důvodu předmětnou ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. listopadu 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu