ECLI:CZ:US:2021:1.US.2649.21.1
sp. zn. I. ÚS 2649/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti stěžovatele F. Š., t. č. ve Věznici Plzeň, Klatovská třída 202, Plzeň, zastoupeného JUDr. Irenou Strakovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo nám. 287/18, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 10 As 233/2021-25 ze dne 29. 7. 2021, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Ministerstva zdravotnictví, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatel jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem [k podmínkám řízení viz §30 odst. 1, §72 odst. 3 a §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] domáhá zrušení napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, neboť tvrdí, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo v čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatel se domáhal u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ochrany proti nečinnosti vedlejšího účastníka při vyřizování jím podané žádosti o poskytnutí informací podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů. Usnesením městského soudu č. j. 10 A 55/2021-4 ze dne 28. 5. 2021 byla zamítnuta žádost stěžovatele o osvobození od soudních poplatků a jeho žádost o ustanovení zástupce z řad advokátů (výroky I a II). Výrokem III tohoto usnesení městský soud odmítl návrh stěžovatele na vydání předběžného opatření a výrokem IV vyzval městský soud stěžovatele k odstranění vad žaloby. Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem odmítl kasační stížnost stěžovatele proti výrokům III a IV usnesení městského soudu a proti výrokům I a II téhož usnesení ji zamítl.
3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti (jež čítá několik řádků) pouze uvádí, že se domáhal soudní ochrany proti porušování jeho ústavně zaručeného základního práva na informace. Správní soudy však podmínily příslušná řízení zaplacením poplatku, přičemž nezohlednily jeho nepříznivé majetkové poměry, status osoby se zdravotním postižením a obsah okruhů žádostí, které se významně dotýkají jeho životní sféry (ochrana zdraví, programy prevence, evidence osobních údajů apod.).
4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Ústavní soud předně uvádí, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ústavnosti. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení nebyly dotčeny ústavně chráněné práva a svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Žádný zásah do ústavně chráněných práv a svobod stěžovatele ani porušení ústavních principů v nyní projednávané věci Ústavní soud neshledal.
6. V ústavní stížnosti absentuje jakákoliv argumentace (natož ústavněprávní), jež by podpořila stěžovatelovo strohé konstatování, že napadený rozsudek je v rozporu s čl. 37 odst. 2 Listiny. Není úkolem Ústavního soudu, aby nahrazoval a domýšlel argumentaci stěžovatele, jenž je povinně zastoupen pro řízení před Ústavním soudem profesionálem - advokátem, neboť právě stěžovatele stíhá břemeno tvrzení a je jeho povinností předložit Ústavnímu soudu přesvědčivou ústavněprávní argumentaci na podporu jeho tvrzení o zásahu do jeho ústavně zaručených práv. Poukazuje-li stěžovatel na svoji majetkovou situaci, míjí se tak s podstatou napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, který tuto okolnost nezpochybnil, avšak dospěl k závěru, že osvobození od soudních poplatků lze odepřít s ohledem na zvláštní povahu a množství žádostí o informace a následných soudních sporů, které stěžovatel vede. S tímto závěrem ovšem stěžovatel nijak nepolemizuje, jakož ani s ostatními právními závěry, jež Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku učinil. Za této situace Ústavní soud nemá, co by na napadeném rozsudku, který sám o sobě nevykazuje na prvý pohled známky svévole nebo jiného vážného ústavně významného nedostatku, sám blíže věcně přezkoumával.
7. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. listopadu 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu