ECLI:CZ:US:2021:1.US.2675.21.1
sp. zn. I. ÚS 2675/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaromírem Jirsou o ústavní stížnosti stěžovatele Společenství vlastníků jednotek Klášterní dvůr 931-934, Rajhrad, se sídlem v Rajhradu, Klášterní dvůr 932, zastoupeného Mgr. Evou Kantoříkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Jaselská 1974/14, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 1540/2021-427 ze dne 13. 7. 2021, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a obchodní korporace Tokad s. r. o., se sídlem v Praze, Kubelíkova 1224/42, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se v řízení vedeném před Obvodním soudem pro Prahu 3 (dále jen "obvodní soud") domáhá proti vedlejší účastnici vydání nesprávně vyúčtované zálohy ve výši 202 257,50 Kč uhrazené stěžovatelem na základě smlouvy o dodávce tepelné energie č. 1/2009. Usnesením obvodního soudu č. j. 9 EC 386/2011-369 ze dne 30. 10. 2020 bylo rozhodnuto o pokračování v řízení přerušeném usnesením obvodního soudu č. j. 9 EC 386/2011-353 ze dne 10. 7. 2019.
2. Usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "odvolací soud") č. j. 13 Co 22/2021-397 ze dne 20. 1. 2021 bylo rozhodnutí obvodního soudu o pokračování v řízení potvrzeno.
3. Dovolání stěžovatele proti usnesení odvolacího soudu odmítl Nejvyšší soud napadeným usnesením podle §243c odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") pro vady spočívající v nevymezení předpokladů jeho přípustnosti, neboť stěžovatel nepředložil k řešení žádnou způsobilou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost jeho dovolání ve smyslu §237 o. s. ř.
4. Stěžovatel považuje za příliš formalistický závěr Nejvyššího soudu, že v dovolání nebyla dostatečně vymezena jeho přípustnost, neboť se tak stalo již uvedením zákonné definice podle §237 o. s. ř., s tím, že základní právní otázkou je, zda řízení ve věci má být vedeno před obvodním soudem či před Okresním soudem Brno-venkov. Nevypořádání se s námitkou, že o věci nemůže rozhodovat soud odlišný od soudu, který vydá rozsudek na plnění, je v rozporu s právem stěžovatele na spravedlivý proces. Závěrem stěžovatel poukazuje na nesprávnou aplikaci nálezu sp. zn. Pl. ÚS 40/18 ze dne 30. 6. 2020 (327/2020 Sb.) provedenou odvolacím soudem.
5. Dříve než lze přistoupit k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je třeba zkoumat, zda jsou k jejímu projednání dány podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem v souladu s §30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Dále se Ústavní soud zabýval její přípustností ve smyslu §75 téhož zákona.
6. Pojmovým znakem ústavní stížnosti je její subsidiarita, která se projevuje tím, že jí lze brojit proti zásahu orgánu veřejné moci pouze po vyčerpání všech dostupných procesních prostředků ochrany práv stěžovatele (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížností by proto měla napadat rozhodnutí meritorní, nikoliv dílčí, byť pravomocná.
Z tohoto pravidla Ústavní soud připouští jisté výjimky, jež spočívají v možnosti napadnout i pravomocné rozhodnutí, které pouze uzavírá určitou část řízení nebo které řeší jistou procesní otázku, ačkoli řízení ve věci samé ještě neskončilo. Musí však být kumulativně splněny dvě podmínky: rozhodnutí musí být způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv a svobod a je třeba, aby se námitka porušení těchto práv a svobod omezovala jen na příslušné stadium řízení, v němž bylo o takové otázce rozhodnuto, tedy aby již nemohla být v rámci dalšího řízení (např. při použití opravných prostředků proti meritornímu rozhodnuti) efektivně uplatněna [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 441/04 ze dne 12. 1. 2005 (N 6/36 SbNU 53)].
7. Takovou výjimku však nyní projednávaná věc nepředstavuje. Usnesení o pokračování v přerušeném řízení je rozhodnutím procesní povahy, jímž se upravuje vedení řízení. Nejde tedy o rozhodnutí ve věci samé a jako takové zpravidla nemůže zasáhnout do ústavně zaručených práv (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 1824/14 ze dne 13. 3. 2015; všechna rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz/).
8. Ačkoli stěžovatel napadá pouze usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání pro vady, platí uvedené i pro ně, neboť předmětem případného dovolacího přezkumu by bylo pouze usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení obvodního soudu o pokračování v přerušeném řízení. Jinými slovy, jiný výsledek dovolacího řízení v nyní projednávané věci, jehož se stěžovatel domáhá, by se omezil pouze na řešení otázky dílčí procesní povahy. Případná ingerence Ústavního soudu by však v takovém případě byla s ohledem na subsidiaritu jeho přezkumu vyloučena. Podle Ústavního soudu tak nelze v této fázi řízení konstatovat zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele a de facto vyslovit, že byla porušena tím, že "soud chce soudit" a plnit tak svoji ústavní povinnost.
9. Pro úplnost je třeba dodat, že stěžovatel se v ústavní stížnosti nedovolává postupu podle §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu a ani Ústavní soud samotný nezjistil žádné okolnosti, jež by mohly svědčit pro naplnění podmínek tohoto zákonného ustanovení. Ústavní stížnost je tudíž proti napadenému usnesení Nejvyššího soudu nepřípustná.
10. Z výše uvedených důvodů soudce zpravodaj odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) ve spojení s §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu jako nepřípustný návrh.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. prosince 2021
Jaromír Jirsa v. r.
soudce zpravodaj