ECLI:CZ:US:2021:1.US.2690.21.1
sp. zn. I. ÚS 2690/21
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky BRANO INVEST s.r.o., sídlem Opavská 1000, Hradec nad Moravicí, zastoupené JUDr. Robertem Němcem, LL.M., advokátem, sídlem Jáchymova 26/2, Praha 1, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 16. 11. 2017 č. j. 10 ICm 235/2014-283, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 21. 5. 2019 č. j. 13 VSOL 183/2018-374 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 7. 2021 č. j. 29 ICdo 2/2020-421; za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci, Vrchního soudu v Olomouci a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí. Má za to, že obecné soudy svým postupem porušily její právo na spravedlivý proces, zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a právo na zákonného soudce, zaručené čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Jak vyplývá z ústavní stížnosti a přiložených soudních rozhodnutí, stěžovatelka byla (je) obchodní společností. V květnu 2012 poskytla jiné obchodní společnosti (dále jen jako "dlužnice") úvěr ve výši 6.000.000 Kč. Dlužnice splatila v květnu 2013 stěžovatelce splátku úvěru ve výši 40.000 EUR. Tuto transakci napadl odpůrčí žalobou insolvenční správce dlužnice a domáhal se neplatnosti předmětného právního úkonu (splátky úvěru), neboť v červnu 2013 byl zjištěn úpadek dlužnice a na její majetek byl prohlášen konkurz. Insolvenční správce měl za to, že mezi stěžovatelkou a dlužnicí existovalo majetkové propojení a splátka byla zvýhodňujícím právním úkonem ve smyslu §241 odst. 1 a 2 insolvenčního zákona.
3. Nalézací soud napadeným rozsudkem žalobě ve výroku týkajícího se daného úkonu vyhověl, splátku úvěru ve vztahu k věřitelům dlužnice označil za neúčinnou a nařídil stěžovatelce vrátit částku do majetkové podstaty dlužnice. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Olomouci napadeným rozsudkem výrok prvostupňového soudu potvrdil. Neměl pochybnosti o tom, že dlužnice byla již v době splátky v úpadku. Ohledně zvýhodňující povahy napadeného úkonu ve smyslu §241 odst. 1 insolvenčního zákona odvolací soud došel k závěru, že je jí třeba posuzovat ke dni vzniku právního úkonu a následné změny v majetkové situaci dlužnice na to již nemohou mít vliv. Jestliže dlužnice uhradila část úvěru stěžovatelce v době, kdy již byla v úpadku a neměla dostatečný majetek k uspokojení ostatních věřitelů, šlo o neúčinný právní úkon ve smyslu §241 insolvenčního zákona. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl. Neztotožnil se s jejím názorem, že při hodnocení neúčinnosti zvýhodňujících právních úkonů by měly soudy vždy zkoumat naplnění nejen předpokladů dle §240 až 242 insolvenčního zákona, ale též obecných podmínek neúčinnosti obsažených v §235 odst. 1 insolvenčního zákona, v čemž se opřel o svůj rozsudek ze dne 27. 2. 2014 sp. zn. 29 Cdo 677/2011.
4. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, samotným účastníkům jsou všechny skutečnosti známy.
5. Stěžovatelka s rozhodnutími obecných soudů nesouhlasí. Domnívá se, že Nejvyšší soud rozhodl svévolně a v rozporu se zásadou legitimního očekávání. Stěžovatelka poukazovala ve svém dovolání na judikaturu dovolacího soudu, dle které při hodnocení neúčinnosti zvýhodňujících právních úkonů mají být současně naplněny jak podmínky stanovené v §235 odst. 1 insolvenčního zákona, tak i podmínky konkrétních skutkových podstat uvedených v §240 až 242 insolvenčního zákona (např. rozsudek ze dne 22. 12. 2015 sp. zn. 29 ICdo 48/2013). Nejvyšší soud nicméně v rozporu s touto judikaturou rozhodl nepředvídatelně jinak (viz výše). Navíc pokud se opíral o citovaný rozsudek sp. zn. 29 Cdo 677/2011, ten se zaprvé týkal odlišné situace (dovolací soud tehdy rušil předchozí rozhodnutí proto, že odvolací soud se spoléhal při určení neúčinnosti právního úkonu jen na §235 odst. 1 insolvenčního zákona), zadruhé v něm podávaný závěr ani není vyřčen. Právní názor Nejvyššího soudu odmítající nezbytnost naplnění kritérií §235 odst. 1 insolvenčního zákona fakticky posvětil nesprávný přístup insolvenčního a odvolacího soudu v řízení, když se odmítly zabývat otázkou, zda předmětnou splátkou úvěru skutečně došlo ke zvýhodnění stěžovatelky na úkor ostatních věřitelů. Tím ale Nejvyšší soud postupoval v rozporu s jiným svým rozhodnutím, v němž naopak dovodil povinnost nižších soudů zkoumat, jestli odporovaný úkon skutečně znevýhodnil jednoho věřitele na úkor druhého (usnesení ze dne 22. 7. 2021 č. j. 29 ICdo 1/2020-285). Kromě již zmíněných ústavněprávních důsledků napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu zasáhlo též do práva stěžovatelky na zákonného soudce. Jelikož se dovolací soud odchýlil od své předchozí judikatury, měl celou věc postoupit k posouzení velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia.
6. Ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou a řádně zastoupenou, k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a návrh je přípustný.
7. Ústavní soud však posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
8. Dále je třeba zdůraznit, že pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníků tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelky a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Po důkladném seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí obecných soudů se Ústavní soud domnívá, že v projednávaném případě takový zásah shledán nebyl.
9. Stěžovatelka zakládá svou argumentaci na rozboru vzájemného vztahu dvou ustanovení insolvenčního zákona, je proto vhodné je na tomto místě představit. První z nich, ustanovení §235 odst. 1, uvádí: "Neúčinnými jsou právní úkony, kterými dlužník zkracuje možnost uspokojení věřitelů nebo zvýhodňuje některé věřitele na úkor jiných..." - toto ustanovení má charakter obecné klauzule k příslušné rubrice zákona týkající se neúčinnosti právních úkonů (Díl 2). Ustanovení §241 poté upravuje neúčinnost zvýhodňujících právních úkonů, odst. 1 obsahuje jejich následující definici: "Zvýhodňujícím právním úkonem se rozumí právní úkon, v jehož důsledku se některému věřiteli dostane na úkor ostatních věřitelů vyššího uspokojení, než jaké by mu jinak náleželo v konkursu.", další odstavce detailně rozebírají mj. konkrétní (taxativní) příklady znevýhodňujících právních úkonů a pravidla, jak se jim bránit.
10. Stěžovatelka tvrdí, že pro kvalifikaci určitého úkonu jako znevýhodňujícího musí být naplněny podmínky obou ustanovení a že to dovodil ve své judikatuře též Nejvyšší soud, ten naopak v napadeném rozhodnutí vychází z priority §241 insolvenčního zákona. Ústavní soud se domnívá, že stěžovatelkou konstruovaný rozpor je ve skutečnosti do značné míry virtuální. Vymezení podmínek pro neúčinné a znevýhodňující právní úkony je totiž v obou citovaných ustanovení fakticky totožné, jestliže se totiž dostane jednomu věřiteli vyššího uspokojení na úkor dalších věřitelů, logicky musí být také tito věřitelé na svém uspokojení zkráceni. Judikatura Nejvyššího soudu danou logiku následuje. Stojí na tezi, že §235 odst. 1 insolvenčního zákona není samostatnou definicí, ale pouze základně vymezuje neúčinné právní úkony dlužníka, zatímco reálný obsah pojmu znevýhodňujícího právního úkonu je vykládán prostřednictvím ustanovení §241 insolvenčního zákona a soudy musí při přezkumu těchto právních úkonů posuzovat naplnění tam uvedených podmínek. Ústavní soud neshledává nic protiústavního na právní konstrukci, dle které naplnění podmínek speciálního ustanovení zároveň je pojímáno též jako (i nepřímé) naplnění (nenormativních) podmínek úvodních ustanovení příslušné části zákona. V neposlední řadě se stěžovatelka mýlí v tom, že by judikatura Nejvyššího soudu byla v tomto nekonzistentní - v napadeném usnesení se Nejvyšší soud opírá o rozsudek sp. zn. 29 Cdo 677/2011, z kterého předestřený právní názor plyne zcela jasně. Ze stěžovatelkou vzývaného rozsudku sp. zn. 29 ICdo 48/2013 neplyne nic jiného, naopak je jinými slovy potvrzena exkluzivita speciálních ustanovení insolvenčního zákona oproti jeho §235 odst. 1 ("Z ustanovení §240 až §242 insolvenčního zákona se pak podává, že právě jejich prostřednictvím se dává (pro insolvenční účely) obsah pojmu ‚zkracující právní úkon dlužníka' a ‚zvýhodňující právní úkon dlužníka'"). To ostatně nepřekvapí, neboť Nejvyšší soud v odůvodnění výslovně odkazuje právě na již několikrát zmíněný rozsudek sp. zn. 29 Cdo 677/2011.
11. Ústavní soud s ohledem na uvedené uzavírá, že nemá proti skutkovým a právním závěrům obecných soudů ústavněprávních výhrad. Ústavní stížnost proto odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. listopadu 2021
Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu